Čtyřicet let čekání skončilo. Pořadatel MS slaví, až se země otřásá

Po trávníku tehdy běhal Diego Maradona v životní formě, právě v Mexiku se ostatně na Aztéckém stadionu stal autorem dvou nejslavnějších tref dějin. Rok 1986, jiný svět, jiný fotbal.

Tehdy vyhrálo Mexiko na mistrovství světa zápas play off – a na další takový počin čekalo přesně 40let. Od domácího šampionátu k domácímu šampionátu. Od euforie k ještě větší euforii. Mexičané aktuálně válí, Ekvádor porazili bez potíží 2:0, vyhráli dosud všechny čtyři zápasy. A nedostali v nich jediný gól.

Do ulic Mexico City se vylily statisíce lidí. Možná jich byl spíš milion a víc, těžko všechny spočítat. „Víte, Anglie má hlavního favorita na Zlatý míč Harryho Kanea a k tomu hráče, jako je Jude Bellingham, což je děsivé. Ale my najednou věříme v šanci na nemožné,“ citovala BBC jednoho z mexických fanoušků.

Soupeř ještě není jistý, Anglie musí zvládnout dnes od 18:00 svůj duel proti Kongu, v němž bude obřím favoritem. A pak by přišla lahůdka, jedna z největších dosavadních událostí šampionátu. Mexiko doma proti Anglii na Aztéckém stadionu, v chrámu pro 80 tisíc fanatiků. Angličané by se přesně po 40 letech vrátili tam, kde je potupil Maradona fantastickým sólem i podvodným gólem „boží“ rukou.

Mexiko tančí a nemá dost. Už záběry níže, na nichž dav vcucne reportérku s mikrofonem, působí až jako výtvor AI. Ještě o něco hůř dopadl vstup jejího kolegy: Oba zlili od hlavy až k patě vším, co je k dispozici, a nakonec je s pokřikem „Chce létat!“ vyhazovali do vzduchu, přičemž reportérovi ještě nasadí na hlavu paruku v mexické trikoloře.

„Když vidíme, co se děje v Mexiku, je jasné, že za nimi stojí celý národ. Pokud se tam Anglie vydá, najednou jí začne jiné mistrovství světa,“ řekl ve vysílání ITV bývalý trenér Tottenhamu Ange Postecoglou. Přidejte fakt, že v Mexico City se hraje 2200 metrů nad mořem – a vychází z toho vyrovnanější partie, než by se ještě nedávno mohlo zdát.

Zvlášť s výhodou domácího prostředí. Záběry z Mexika jsou od začátku šampionátu podobné, jen počet zúčastněných stále roste. Lidé po sobě stříkají pěnou, polévají se pivem, tancují v dešti, vyhazují se do vzduchu. A jsou všude. Na náměstí Zócalo, kde je oficiální fanzóna. U sochy zlatého anděla, kde se v Mexico City slaví každá velká událost, přičemž tohle je jedna z největších, jaké země za poslední roky pamatuje.

TV Azteca se dokonce sugestivně ptá, zda lehké zemětřesení ve 20:22 večer na severozápad od Mexico City nezpůsobily bujaré oslavy po gólech Quiñonese a Raúla Jiméneze. Mimochodem, obě branky připomínaly koncovkou akce borců, jako jsou Kylian Mbappé, Erling Haaland nebo zrovna Harry Kane. Parádní bomby pod břevno, lahůdka pro fanoušky. Zvlášť Jiménez svoji ránu ani lépe kopnout nemohl.

Tohle spojení soupeře začíná děsit. Výborná obrana jištěná gólmanem Raúlem Rangelem. Ofenzivní typy schopné gólů, jako předvedl Jiménez. A k tomu naturel národního celku. „Co se týká agresivity a důrazu, v mých očích patří Mexiko k nejlepším na turnaji. Neuvěřitelné pily,“ hodnotil je v podcastu Seznam Zpráv MVP někdejší ligový záložník Tomáš Kučera a vysvětloval tím, proč Češi byli v téměř každém souboji vždy až druzí.

Autor tohoto textu navštívil Mexiko ještě před šampionátem a už tehdy měla země fotbalovou horečku. Všude dresy, fotbalisté se objevovali v reklamách na mobilní operátory, banky a brambůrky i na krabicích od mléka. Fotbal byl konverzačním tématem číslo jedna, dvě i tři – a ani jste nemuseli umět španělsky.

Očekávání byla vysoká, realita ještě lepší. Mexičtí novináři se předhánějí v ódách. Hrdě připomínají, že Mexiko jako první středoamerický tým v historii dokázalo vyřadit v play off MS někoho z Jižní Ameriky. Co je pro Evropana statistická zajímavost, nadýmá Mexičany fotbalovou pýchou. Stejně jako když citují, co o jejich fotbalistech píší na druhé straně Atlantiku.

Španělský AS: „Mexiko je jako bouře.“

Španělské Mundo Deportivo: „Mexiko pokračuje ve svých snech.“

Italské Corriere Dello Sport: „Mexiko proletělo mezi 16 nejlepších.“

A teď je tu konečně quinto partido. Pátý zápas. Mexičané šíleli a plakali nad tím, že se jim dlouho nedařilo prokousat se v play off dál, quinto partido hráli naposledy doma v roce 1986. V tradičním modelu šampionátů znamenal pátý zápas čtvrtfinále, teď je to sice kvůli nabobtnalému počtu účastníků „jen“ osmifinále, přesto si toho nejen kouč Javier Aguirre velmi cení. Zvlášť když se tak děje po dlouhých 40 letech.

Tehdy se Mexičané ve čtvrtfinále statečně drželi proti Německu, padli až na penalty. Představa, že to proti Anglii (či Kongu?) vylepší, národ o 130 milionech obyvatel vzrušuje na maximum. Jako motto domácího mistrovství si ostatně Mexiko zvolilo nadějeplné zvolání: „A co když ano?“

Pořadatelská země naposledy triumfovala na turnaji ve Francii v roce 1998, nyní ve hře zůstávají všechny tři hostitelské státy. V USA nevládne takové šílenství jako v Mexiku, přesto očekávání rostou a celebrity v čele s Bradem Pittem burcují národ. Kanada ke své smůle přišla o výhodu domácího prostředí a v play off už kočuje Spojenými státy, ovšem i ona věří, že v Houstonu může v osmifinále šokovat i favorizované Maroko.

Mexiko je z nich fotbalově nejtradičnější i nejvášnivější zemí. A má kvalitu. Vsadilo na plejádu borců z mexické ligy, nejen při demolici Česka nadchl sedmnáctiletý teenager Gilberto Mora, druhý nejmladší účastník šampionátů hned po samotném Pelém. Jediným dalším týmem, který ještě na MS ani jednou neinkasoval, jsou hvězdní Španělé.

Zatím nedokáže Mexičany zastavit vůbec nic. Ani počasí, které odložilo o hodinu start jejich duelu proti Ekvádoru. V okolí Aztéckého stadionu se i tak děly věci. Dopravu odklonili, což věčně ucpanou metropoli ještě víc zašpuntovalo, mohlo sem pouze 80 tisíc vyvolených se vstupenkami. Už přímí účastnící zápasu Mexiko–Česko přiznávali, že podobnou atmosféru nejspíš nikdy nezažili. Když to praví i expert České televize na MS Karel Poborský, váha takového tvrzení jen roste.

Najednou mizí rozdíly mezi elitou a plebejci, také prezidentka Claudia Sheinbaumová skáče po gólech půl metru nad zem jako ostatní. Mexičané umí být v euforii i drsní a škodolibí, což zažili třeba členové realizačního týmu české reprezentace, které při porážce 0:3 ještě cíleně a opakovaně Mexičané skrápěli pivem v kelímcích.

Přátelský národ v takovém momentu řeší jen a pouze výhru na hřišti. V rozhovoru pro Seznam Zprávy to vysvětloval Miguel Herrera, někdejší reprezentant i kouč národního týmu: „Fotbal je pro Mexiko velmi důležitý, je to náš národní sport, milujeme ho. Ve skutečnosti říkáme, že je fotbal na prvním místě.“

Mexiko má stále svého trápení dost. I v agenturách se nadále objevují snímky, na nichž fanoušci z celého světa korzují pod podobiznami zmizelých Mexičanů. Národ pláče nad tím, kolik obětí má řádění narcos a jak se země bohatá na nerostné zdroje ne a ne posunout dál.

Fotbal se proto proměňuje v dočasný lék. Problémy jen tak nezmizí, ale najednou na ně Mexičané s chutí zapomínají. Jak BBC cituje dalšího z nich: „Nikoho z nás ani nenapadlo, že bychom mohli vyhrát skupinu. Ale ono se to děje, takhle dobře náš tým nehrál opravdu hodně dlouho. Najednou je skvělé být Mexičanem.“