„Můžeme vyhrát celé MS.“ Už i Brad Pitt věří v Zázrak na trávě

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Ne, pořád nejsou a nebudou hlavní favorité na titul. Stačí se podívat na kurzy u sázkových kanceláří, v nichž se americká reprezentace krčí někde za elitní desítkou. S daleko vyšším kurzem než Francie, Argentina nebo Španělsko. Ale co když je letošní mistrovství světa revoluční se vším všudy?

„Naším cílem není vyhrát pár zápasů. Historii přepíšete, když získáte titul. To je náš cíl,“ prohlásil trenér Mauricio Pochettino, než megalomanská akce začala.

Tři obrovské země jako pořadatelé, 48 týmů, 104 zápasů. To všechno poprvé v dějinách. A Američané chytili slinu. Dokonce i v Texasu, kde zájem o evropský fotbal zvaný soccer dosud předstírali, už zbystřili. Nepochybují, že první vyřazovací kolo proti Bosně bude ve čtvrtek ráno od 2:00 českého času jen pro zahřátí.

„Ani nevím, kde mám nějakou Bosnu hledat na mapě. Nic o nich nevím, ale vím, že je porazíme,“ rozmařile hlásila půvabná reportérka Abigail Vélez v živém vysílání ABC, načež se druhý den omluvila, že nechtěla nikoho urazit.

Takové přezíravé chování se může vymstít, ale buďte si jistí, že americká reprezentace nepodcení jediný detail. Ví, že může dojít daleko. Možná opravdu až na vrchol. Jeden drobný kiks už má za sebou a rozhodně se poučí. Třetí zápas proti Turecku (2:3) ztratila gólem v posledních vteřinách.

Trenér Pochettino dostal za uši, ale správně se hájil, že by se mělo spíš ocenit, že Američané vyhráli skupinu a předvádějí svěží, komplexní a suverénní fotbal. Pro utkání s Turky, kteří nota bene už byli vyřazení, vyměnil skoro celou sestavu.

„Mentální síla je naše velká zbraň. Nepochybujeme o sobě,“ zdůraznil obránce Chris Richards před play-off. Američané ho rozehrají v Kalifornii a zase se sjedou celebrity, které jste dřív mohli sledovat leda při Super Bowlu nebo při baseballové Světové sérii.

Při posledním utkání se v luxusních lóžích vedle sebe objevili třeba Brad Pitt a Edward Norton, čímž připomněli, jak excelovali v kultovním filmu Klub rváčů. Hned pod nimi měl místo Colin Farrel. Ačkoli Ir, fandil v americkém dresu. Dorazili taky Leonardo DiCaprio, Ashton Kutcher, Will Ferrell, Kamala Harris, výstřední Paris Hilton a spousta dalších. Jiná z hereckých veličin Owen Wilson se dokonce přiznal, že se začal učit španělsky, protože ho baví ukřičené přenosy na mexickém kanálu Telemundo.

Najednou se fotbal objevuje na prvních stránkách amerických novin, ve sportbarech běží fotbal od rána do večera, takže fanoušci už znají nazpaměť nejčastější reklamu televize FOX Sports, ve které Tom Brady, největší z legend amerického fotbalu, kvůli vyhrané sázce holí hlavu slavnému útočníkovi Zlatanu Ibrahimovicovi. V podkresu Elvis Presley zpívá The Impossible Dream a na závěr se v hospodě dva chlápci shodnou, že Američanům prostě nevěří. Na druhé straně barového pultu starší pán dochroupe poslední oříšek a než odejde, suše zahlásí: „Vy nevěříte na zázraky?“

Je to Mike Eruzione, kapitán hokejového týmu z olympiády 1980, kterou Američané naprosto senzačně ovládli. Tomu příběhu se přezdívá Zázrak na ledě.

Aktuálně Amerika sní o zázraku na trávě.

Švédský fenomén Ibrahimovic, který se svým nedokonalým akcentem a břitkými fóry exceluje jako televizní analytik, dostal před pár dny ve studiu otázku: „Mohou Američané vyhrát mistrovství světa? Ano, nebo ne.“

Zlatan se v pečlivě nažehleném obleku s vínovou kravatou ani na chvíli nerozmýšlel: „Ano.“

Zaprvé: opravdu se může stát. A zadruhé: tohle Amerika miluje. Velká slova a velká vítězství, prostě show se vším všudy.

Jen šestkrát v dějinách se stalo, že mistrovství světa ovládl pořadatel. Zatím nikdy to nešokovalo. Uruguay měla v roce 1930 nejlepší tým ze všech. Dvakrát v řadě vyhrála olympiádu, spoléhala na maršála Nasazziho a geniálního technika Andradeho. Itálie v roce 1934 měla nezpochybnitelnou kvalitu, ale taky dlouhé prsty v zákulisí. Co si usmyslel fašistický vůdce Benito Mussolini, to se muselo stát. Včetně toho, že si švédský rozhodčí Eklind přišel před finále pro pokyny na tribunu a pak sprostě odpravil Čechoslováky.

Angličané v roce 1966 měli taky výborný tým s bratry Charltonovými, nicméně ve finálovém prodloužení jim uznali zásadní gól, který téměř jistě platit neměl. Pak přišlo na řadu Německo 1974, které s taktickou vyspělostí, disciplínou a úžasným dirigentem Franzem Beckenbauerem přibrzdilo i nabušené Nizozemce.

Argentina o čtyři roky později využila fanatického prostředí a politické síly, kterou cítila během vojenské diktatury. Diplomaticky řečeno: když potřebovala pomoct, vždycky se nějaká možnost našla. Chudáci Nizozemci prohráli druhé finále po sobě.

A naposledy doma v roce 1998 uspěla Francie. Kouzelník Zidane byl stejně důležitý jako neprostupná obrana, která dostala jen dva góly v sedmi zápasech.

Že by nastal čas pro Spojené státy?

Mimochodem, i druhý pořadatel Mexiko živí naději, že by to mohlo vyjít. Nejbližší zápas s Ekvádorem (i osmifinále, pokud bude úspěšné) si zahraje doma na Aztéckém stadionu, kde v pekelné atmosféře dokáže usmažit každého. Jenže od čtvrtfinále se celý šampionát stěhuje do Států. A abychom nezapomněli na třetího pořadatele, tak průměrná Kanada se promodlila přes Jihoafrickou republiku do osmifinále, ale tam už se čeká konec.

Američanům by to mohlo vyjít.

Argentinský trenér Pochetino poskládal vynikající a dynamický tým, kterému kraluje Christian Pulisic, kreativec z AC Milán. Má sice kořeny na chorvatském ostrově Olib, ale jeho jméno už se vyslovuje echt americky – Pulisik. To on je hvězdou ve většině fotbalových reklam. Ucucává pivo, nabízí telefony, obouvá nové kopačky, doporučuje kreditní karty, Volkswagen si ho vybral za hlavní tvář. A na hřišti se chová tak, že mu přezdívají Kapitán Amerika. „Vím, co se ode mě čeká. Nezklamu vás,“ emotivně slíbil národu.

Podobná slova se opakují každý den, když domácí borci vystupují před kamerou.

„Cítíme podporu.“

„Je to výzva.“

„Jsme nastavení na výhru.“

Weston McKennie, rychlý střeďák z Juventusu, si do kudrnatých vlasů nechal nastříkat proužky s americkou trikolorou. Útočník Folarin Balogun, bombarďák z Monaka, má našlápnuto, aby se stal jednou z nejvýraznějších osobností turnaje, pokud půjdou Američané daleko. Anebo to bude spíš krajní obránce Jedi Robinson z Fulhamu?

Nutno říct, že Američané už evropský fotbal vesměs respektují. Sice vám konzervativní - především ty republikánské - povahy zdůrazní, že je to nudný a zženštilý sport, ve kterém se za devadesát minut nemusíte dočkat gólu, ale už to není jako v roce 1994, kdy se lidé učili pravidla a na rozpálených stadionech bez střech hleděli, jak se ti mládenci dole na trávníku honí za míčem a hrají soccer. I proto může americká reprezentace pomýšlet na převratný úspěch. Má výborně namixovaný tým, renomovaného trenéra a podporu ze všech stran. A žije si svůj americký sen. O zázraku na trávníku.