Komentář: Pořádné MS teprve začíná a Češi si mezitím doma lžou do kapsy

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Pokud jste během pekelně horkého víkendu ztratili zájem o noční fotbalové přenosy, tak vězte, že by vás vesměs bavily. Až na pár výjimek, třeba na Saúdskou Arábii, která se probránila k bezgólové remíze proti úžasňákům z Kapverdských ostrovů. Saúdové na mistrovství světa končí, vstřelili jediný gól za 270 minut. Přesto získali o bod víc než česká reprezentace.

To je jedna z mnoha trudných zpráv, které vypovídají o tom, jak si stojí český fotbal.

Pokud se bude utěšovat tím, že účast na šampionátu byl úspěch, jak opakuje mimo jiné generální manažer Pavel Nedvěd, je to cesta do nikam. Úspěch totiž vypadá jinak.

Úspěch se ve fotbale neměří jen lesklými trofejemi a hromadou nastřílených gólů. Někdy stačí hrát zajímavě, nebát se útočit, občas zariskovat a být aspoň trochu sexy. Češi nenabídli nic. Vyšuměli. Předvedli dramatický opak toho, o čem mluvil trenér Miroslav Koubek, když před šesti týdny u rezidence amerického velvyslance v Praze škrtal v původní nominaci: „Od prvního dne apeluju, že se tam neletíme zúčastnit, nebo si něco užít, jak se tady u nás používá. Nebojím se říct, že chceme postoupit.“

Tehdy mu ještě fotbalová veřejnost děkovala, že se nebojí poslouchat instinkt. Do výběru napsal třeba neokoukaného plzeňského záložníka Alexandra Sojku nebo sparťanského zelenáče Huga Sochůrka. Sympaticky apeloval: „Hlavně se toho nebojme. Historie mistrovství světa pamatuje starty i mladších hráčů. Proč bychom i my Češi nemohli být taky jednou trochu in.“

Jenže Češi jsou out. Se vším všudy.

Budou analyzovat, hodnotit, posuzovat. Už teď bohužel z vystoupení fotbalových šéfů vyniká alibistické sdělení: „Buďte rádi, že nepatříme mezi 163 zemí, které na mundial nepostoupily.“

Co by za to dala Itálie. Nebo Dánsko s Irskem. Nebo Kamerun s Nigérií.

Ale takové argumenty jsou lhaním do kapsy. To pravé mistrovství světa teprve začíná. Vyřazovací fáze pro 32 týmů, které na šampionát opravdu patří. Kdyby letos turnaj megalomansky nevyrostl na 48 účastníků, Češi by se dívali jen v televizi a nezažili, jak vášnivě a nemilosrdně se fandí v Mexiku. A jen tak mimochodem - česká skupina A je jednou z pouhých čtyř, z nichž postoupily dál pouze dva týmy. I Koubkem či Nedvědem tak vychvalovaní Korejci už letěli domů a druhé místo urvala JAR, jejíž styl většinu času zoufale nudil, protože z velké části stojí na hráčích tamní ligy. Těžko se divit, že JAR v úvodním vyřazovacím souboji průměrňáků nestačil na Kanadu.

Co se získaných bodů týče, najdou se i horší týmy než Česko. Na nule zůstaly Irák, Uzbekistán, Panama, Jordánsko, Tunisko nebo Haiti, i když zrovna prohra Haiťanů 2:4 s Marokem přinesla přesně ten strhující fotbal, po kterém zatleskáte i poraženému.

Nebo se chtějí Nedvěd a spol. utěšovat tím, že s jedním bodem a horším skóre skončily Katar, Nový Zéland a maličký karibský ostrov Curaçao? Anebo se spíš zamyslet nad tím, proč mají Ghana a Kapverdy precizně zvládnutou defenzivu - anebo proč Senegal je schopný válet v ohromující rychlosti a Alžírsko posbírat čtyři body?

Lepší je podívat se do hnědého notýsku, ze kterého kapitán Ladislav Krejčí přečetl své poselství, když se mužstvo vrátilo domů. Na stránkách měl škrtance, protože se nechtěl vyjádřit ani s jednou vadou, které by litoval.

Hlas se mu na pražském letišti netřásl, ruce ano: „Nemyslím si, že by někdo nedělal maximum. Jen je otázka, jestli je naše maximum správnou cestou. Nikdy není pozdě.“

Vyzval, ať se účast na prvním šampionátu po dvaceti letech stane zlomovým bodem: „Pro nové lidi, finance a energii. Aby se začala budovat nová generace trenérů, která se bude moct vzdělávat od zahraničních odborníků, kteří žijí a fungují v aktuálních trendech.“

Češi nejsou trendy a trenér Koubek za to úplně nemůže. Ani reprezentační manažer Nedvěd, který Koubka sveřepě hájí. Ani svazový šéf David Trunda, který zase bude hájit Nedvěda. Za průšvih může to, že český fotbal zaspal. Zatímco svět utíká dopředu, v kreativním myšlení a práci s míčem, Češi stojí. Zakrněli. Zapomněli, že se musí přizpůsobit a vychovávat správné typy hráčů. Od žáčků.

Možná je škoda, že si kapitán Krejčí všechno psal do notýsku a neřekl to spontánně. Aspoň by vznikla ještě ostřejší munice, aby se s myšlením strahovských šéfů zatřáslo.

Než se Češi vrátili z Ameriky, stačil český dres odevzdat elitní útočník Patrik Schick. Otrávený tím, že mu reprezentační styl nepřináší žádnou radost. Konec ohlásil taky slávistický držák Tomáš Holeš. Když letištní halou o berlích s pochroumaným kotníkem kulhal bývalý kapitán Tomáš Souček, málokdo by se divil, kdyby to zabalil rovněž. Vladimír Coufal ho může následovat. Téměř šestatřicetiletý Vladimír Darida ví sám, že jeho návrat měl opodstatnění jen pro březnovou baráž. Tam se stal zázrak. Díky dvěma penaltovým rozstřelům se porazily lepší týmy a slavil se postup. Na další zázrak nebyl nárok.

Snad nejkřiklavější obžalobou je fakt, že reprezentace nedokázala za tři světové zápasy vytvořit jedinou úspěšnou průnikovou přihrávku.

Ve statistice, která hodnotí atraktivitu, kreativitu a nápaditost, křičí nula. Nula!

Jestli ani to nespustí alarm, zařadí se Česko kvůli zpátečnictví na úroveň Bulharska nebo Rumunska. Obě balkánské země hrály na mistrovství světa naposledy v roce 1998. Od té doby sedmkrát nic. S hořkou nostalgií vzpomínají na zlaté generace kolem Stoičkova, Hagiho, Mutua nebo Kostadinova. Tehdy před lety mohly klidně pomýšlet na světový trůn.

Ne že by od té doby neuměly vychovat talenty nebo se chovat vášnivě, ale slepě věří své pravdě, že není potřeba nic zgruntu změnit.

Česko něco podobného prožilo před dvaceti lety v éře Tomáše Rosického, Pavla Nedvěda nebo Jana Kollera. Postoupilo na mundial a po skupině mazalo domů, i když tajně doufalo na převratný úspěch. Od té doby nic. Fotbaloví umělci se vytratili. A letošní záchvěv dopadl mizerně.

Jak přečetl Ladislav Krejčí z notýsku: „Chci něco změnit. Protože když se mlčí, tak se většinou souhlasí. Je jen na nás, jak k tomu přistoupíme, jestli v roli oběti a budeme kopat kolem sebe, nebo v roli tvůrce, kdy si každý uvědomíme, co můžeme změnit.“

Je čas na změnu. Na razantní změnu. Nemusí se kvůli tomu vyhazovat reprezentační trenér nebo generální manažer, ale myšlení se musí změnit absolutně.