Na měsíc bylo Rusko normální. Po fotbalovém MS zbyly prázdné arény

Ruská duše je patetická. Ráda naslouchá tónům fanfár a čeká od širšího okolí projevy uznání. Je pro ni extrémně důležité neustále dostávat vysoké hodnocení, čemuž je schopna obětovat opravdu hodně. Všeobecná chvála a obdiv posilují její sebevědomí a dodávají jí pocit vlastní výjimečnosti a mimořádnosti.

Ruská duše je sentimentální. Ochotně se oddává nostalgii a roní slzy při vzpomínkách na časy největší slávy. Podvědomě je totiž velmi nejistá a vůbec není přesvědčena, že něco podobného se ještě bude opakovat. Proto si tak střeží okamžiky svých velkých triumfů.

Ruská duše je hrozně osamělá. Velmi ráda by byla obklopena zástupem kamarádů, ale psychologické komplexy jí překážejí podat přátelskou ruku jako první. Navíc je bytostně přesvědčena o tom, že sousedi jí přejí brzkou záhubu. Proto sedí o samotě a pokoutně pozoruje jiné. Trpí osamělostí, ale snaží se nedávat najevo, jak moc ji to trápí.

Probíhající mistrovství světa ve fotbale poskytuje ruské duši unikátní příležitost prožít všechny tyto pocity naráz. Dívá se na zápasy a vzpomíná na mundial, který sama hostila před osmi lety - a zažívá u toho celou paletu různorodých emocí.

Chvílí se dme pýchou. Pak zatlačí nostalgickou slzu.

Pocity jsou o to intenzivnější, že se ruský fotbal poslední čtyři roky nachází v naprosté mezinárodní izolaci. Po vojenské invazi na Ukrajinu byla země vyloučena ze všech soutěží jak na klubové, tak i na reprezentační úrovni.

Zůstávají jí tak jenom vzpomínky.

Mundial 2018 znamenal pro Rusko mnohem víc než jenom velkou sportovní akci. Země se zase na čas otevřela světu a ukázala mu přívětivější tvář. Navenek to dokonce vypadalo, jako by se Putinova administrativa ani nedopustila svých zločinů.

Jako by ještě neproběhlo zatčení vzpurného oligarchy Chodorkovského. Nestaly se bezohledné vraždy známé investigativní novinářky Anny Politkovské a předního politika Borise Němcova. Nekonal se masakr na Bolotném náměstí, kde silové složky surově zbily účastníky mohutné protirežimní manifestace. Nezačalo hromadné potlačování politické opozice a trestné stíhání nepohodlných.

Najednou všechno bylo zapomenuto, vymazáno, jako by se Rusko vrátilo do normálu. Zase se – i když jenom na měsíc – proměnilo v civilizovaný stát.

Byl to opravdu divný pocit, opojný a euforický. Obyvatelé se přestali bát policie, která zase přestala vidět v každém spoluobčanovi nebezpečného zločince. Uniformovaného příslušníka se najednou dalo zeptat na cestu, aniž byste měli strach, že okamžitě budete požádáni o legitimaci a prohledáni.

Ruská města zaplavila obrovská vlna cizinců. Výrazně k tomu přispěl vládní výnos, který umožňoval bezvízový vstup na ruské území. Stačilo jen mít zvláštní akreditaci, takzvaný pas fanouška. Ten se vyřizoval za několik minut jako přídavek k lístku na fotbalový zápas.

Hosté šampionátu se tak nemuseli zabývat otravným papírováním a žádat úřady o vjezd. To se významně odrazilo na návštěvnosti. Naposledy takový nával cizinců Rusko zažilo během zimních her 2014. Ovšem tehdy epicentrem událostí bylo jen olympijské Soči a možná ještě trochu Moskva.

Tentokrát se moře zahraničních fanoušků rozlilo po celé zemi. Nejvíc byli vidět a slyšet jihoameričtí hinchas. Za argentinskou reprezentací například dorazilo zhruba 15 tisíc lidí, národní tým Kolumbie doprovázelo kolem 25 tisíc příznivců. Největší podporu z domoviny měli ale Mexičané, těch přijelo na 40 tisíc.

Celá tato pestrobarevná masa v zářivých dresech křičela, zpívala a bubnovala.

Domorodci se na to nejprve dívali jako na zjevení, ale pak se také zapojili. Ve dnech, kdy se ve městech konaly zápasy, metro a jiná lokální doprava fungovaly nepřetržitě. Pravidelně vznikaly hloučky lidí, které se okamžitě proměnily v zástupy. Ve dvorech a na náměstích se hromadně popíjelo, hlasitě skandovalo a tančilo.

Bylo úplně jedno, odkud jsi a jakou řečí mluvíš. Dokonce i ti, co ovládali angličtinu na úrovni žáka základní školy, najednou rozuměli prakticky všemu.

Policejní hlídky přecházely spontánní karnevaly s úsměvem, občas svolily i ke společné fotce. Dokonce i věčně nevrlé místní babušky moc neprotestovaly proti přílišnému hluku.

Všechno skončilo stejně nenadále, jako to začalo. Orloj odbil půlnoc a zázrak pominul. Kočár se proměnil v dýni, služebníci v krysy, krásná přátelská země se zase obrátila v přísně střeženou zónu.

Pohádka skončila. Vrátila se drsná realita.

Ovšem něco po ní přece jen zůstalo. A to stadiony. Pro potřeby mistrovství světa bylo postaveno nebo podrobeno rozsáhlé rekonstrukci 12 arén v 11 městech. Do stavebního programu investovalo Rusko miliardy dolarů a osm let po megaakci se jejich osud velmi liší. Některé jsou nadále aktivně využívány, jiné prakticky prázdné.

Největší štěstí měly domovské stánky dvou nejpopulárnějších ruských klubů. Moskevská Lukoil aréna, která hostí zápasy místního Spartaku, a petrohradská Gazprom aréna, již využívá tamní Zenit, se pravidelně plní fanoušky. Hrají se tady utkání ruské Premier ligy, a průměrná návštěvnost obou stadionů se šplhá k 80 procentům.

Sportovní objekty v provinčních Rostově, Samaře nebo Volgogradu tak povedený osud nemají. Místní kluby jsou rovněž účastníky nejvyšší fotbalové soutěže, ale velkou návštěvností se pochlubit nemohou. Jejich domácí zápasy na vlastní oči sleduje v průměru osm tisíc diváků. Pro čtyřicetitisícové stadiony to dělá jen pětinu obsazené kapacity.

V regionech už léta bují spory, zda tak velké areny mají smysl. Všechny diskuze na toto téma jsou ale ryze platonické: zmenšit tribuny není možné.

Rozmach stadionů má ještě jednu nevýhodu. Tou jsou enormní výdaje na jejich údržbu a provoz. Například v Kaliningradu tato částka tvoří 2,5 milionu dolarů ročně. V Nižném Novgorodu je ještě větší – zhruba 4,7 milionu dolarů.

Prvních několik let byly náklady spojené s provozem placeny ze státního rozpočtu. Pak veškerá finanční tíha padla na samotné regiony. „Snažili jsme se tomu vyhnout tak dlouho, jak to šlo. Pak už nám nezbylo nic jiného, než stadion financovat z vlastních prostředků,“ přiznává náměstkyně ministra financí Nižněnovgorodské oblasti Natalia Lobanovová.

Místní obyvatelé volí ráznější slova. „Jsme oběti tradičního ruského megalomanství,“ stěžují si.

Situace známého moskevského stadionu Lužniky je ještě horší. Obnova ikonické arény, postavené ještě pro letní olympiádu 1980, si vyžádala astronomických 300 milionů dolarů. Obnovený svatostánek, který nyní pojme skoro 80 tisíc diváků, přivítal sedm klání mistrovství světa, včetně finále mezi národními týmy Francie a Chorvatska.

Od té doby se tam odehrálo jen několik fotbalových zápasů. Důvod je čistě pragmatický: pronájem stojí nekřesťanské peníze. Nevyplatí se to.

Ovšem úplně nejhůř dopadla aréna v Saransku. Už samotná stavba objektu s kapacitou 44 tisíc sedadel v třísettisícovém městě vyvolala spoustu otázek. Úřady to však vysvětlily potřebami regionu. Tvrdily, že po ukončení světového šampionátu tam bude hrát místní FC Mordovija.

Nakonec celý koncept dopadl katastrofálně. Fotbalový klub nejprve vypadl z Premier ligy, pak zkrachoval a zanikl. Dnes v prostorech stadionu sídlí několik městských sportovních škol, na zeleném pažitu ale neuvidíte ani živáčka. Stánek za 200 milionů dolarů zůstává prakticky nevyužitý.

Je to zároveň i symbolický obrázek celého mundialu v Rusku. Někdejší třpytivé chlouby za miliardy, na niž pomalu usedá prach zapomnění.