Vuvuzely už jsou zakázané. A Jižní Africe na hřišti chybí hvězdy

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Ten zvuk zůstane v uších navěky. Hluboký, monotónní, pronikavý a děsně nepříjemný bzukot. Jako byste strčili hlavu do úlu s milionem včel. Barevná vuvuzela, ta podivná plastová trumpetka za pár dolarů, se stala symbolem mistrovství světa, na kterém Češi nebyli. Rok 2010, Jihoafrická republika.

Při letošním šampionátu vuvuzely naštěstí nesmí na tribuny. Jsou příliš hlučné, jejich hlasitost přesahuje až 120 decibelů, takže pořadatelé bez pardonu oznámili, že jsou zakázané, protože by rušily komfort fanoušků i televizní přenosy.

Jihoafričané však dorazili. Bafana Bafana si odjakživa říkají. Až přijedou na monstrózní stadion do Atlanty, kde se utkají s Českem, tunelem ke kabinám se budou rytmicky vrtět v bocích, podupávat a spontánně tančit. „Je to naše přirozenost. Jsme plní energie a život nás baví, i když často není jednoduchý,“ vykládal Siphiwe Tshabalala, fotbalový hrdina země s komplikovanou minulostí: „Ubuntu, naše filozofie, má slogan: Jsem, protože jsme. Umuntu ngumuntu ngabantu. Vyjadřuje lidskost a sounáležitost.“

Jihoafričané vám úplně přesně poví, co dělali 11. února 1990, když po sedmadvaceti letech ve vězení propustili Nelsona Mandelu, vůdce tažení proti apartheidu. Čtyři roky poté proběhly první demokratické volby a Mandelu zvolili prvním černošským prezidentem.

Dalším ikonickým datem je 24. červen 1995, kdy ragbyová reprezentace ovládla mistrovství světa. Byla to úplně první sportovní akce, kterou Jižní Afrika pořádala po pádu apartheidu - a navrch triumfovala po šokujícím finálovém vítězství nad Novým Zélandem v prodloužení. Mandela dorazil do posvátného chrámu Ellis Park v zeleném reprezentačním dresu, který byl do té doby vnímán jako symbol nadvlády bílé menšiny.

„Jeden tým, jedna země,“ prohlásil prezident a nadšeným tribunám, na kterých tehdy nebyla žádná vuvuzela, mával zelenou kšiltovkou. Mimochodem, ve třicetičlenném týmu byl jediný hráč černé pleti, křídelník Chester Williams.

„Celý život jsem čelil rasismu, teď se konečně cítím volný,“ dojímal se.

Třetí den, na který se v moderních dějinách nezapomene, je 11. červen 2010. Bylo v plánu, že na slavnostní zahájení mistrovství světa ve fotbale dorazí i 91letý Mandela, tehdy už na vozíčku. Jenže při bouračce se mu zabila vnučka a účast na poslední chvíli odvolal. Přesto celá země zase vybuchla štěstím: Siphiwe Tshabalala, křídlo s dredy, si proti Mexiku na levém křídle navedl míč a práskl ho nemilosrdně do růžku.

Vuvuzely v aréně Soccer City bzučely jako snad nikdy předtím - a jako nikdy potom.

„Byl jsem tam a měl pocit, že se celá země pohnula. I ve třinácti letech to pro mě byl neuvěřitelně silný okamžik,“ vzpomněl si Nkosinathi Sibisi, obránce dnešního týmu. Jen pro dokreslení: tehdy byl ve výběru pouze jediný běloch, vysoký stoper Matthew Booth. Letos žádný. Z Tshabalaly, rodáka ze Soweta, se mezitím stala ikona. Stejně jako ze synchronizovaného tanečku, kterým se čtyřmi spoluhráči slavil gól u rohového praporku.

Bylo mu pětadvacet a hrával za Kaizer Chiefs, nejpopulárnější klub v zemi, kterému fandí 16 milionů lidí. „Ten gól způsobil štěstí celé zemi. Neznámí lidé se objímali a líbali. Byl to důležitý moment pro celou lidskou rasu,“ vypráví dneska a na instagramovém účtu se pyšní fotkou s brazilským fenoménem Ronaldem. Píše knížky pro děti, založil charitativní nadaci, pomáhá chudým. A fandí na dálku. Devadesát odehraných zápasů za „Bafana Bafana“ mu navždy zůstane pod kůži.

Přes třicet let se Jihoafričané kvůli apartheidu nesměli účastnit žádného mezinárodního turnaje, byli na seznamu zakázaných hostů. Ale když zvládli zdařile uspořádat šampionát 2010, zdálo se, že nastane boom a reprezentace se zařadí po bok afrických stálic Kamerunu, Senegalu, Ghany nebo Nigérie. Jenže přišel sešup.

Už tehdy byli Jihoafričané prvním hostitelem světového šampionátu, který nepostoupil ze skupiny. A pak chyběli třikrát za sebou.

„Ani totální euforie, kterou zažehl Tshabalala, nezpůsobila trvalý přerod k lepšímu. Všechna krásná očekávání, jak se zlepší liga a jak se budou naši nejlepší hráči dostávat ve velkém do Evropy, vyprchala,“ líčí jihoafrický reportér Mark Gleeson. „V zemi nejsou dostatečně erudovaní trenéři, do toho přišel generační propad a nakupily se maléry na administrativní úrovni, kde hloupí lidé utráceli hloupé peníze za hloupé věci.“

Zatímco v afrických reprezentacích, které přiletěly na turnaj do Ameriky, byste našli fotbalové perly jako Salah, Hakími, Diaz, Diallo, Mané či Semenyo, Jihoafrická republika má jen chabých pět legionářů. Belgický trenér Hugo Broos tvoří sestavu vesměs z oddílů Mamelodi Sundowns a Orlando Pirates. Jediné jméno, které jste mohli během minulé sezony sledovat v prestižních evropských soutěžích, byl Lyle Foster, útočník z Burnley, které sestoupilo do druhé anglické ligy.

Po úvodní porážce 0:2 s Mexikem, kterou doprovázely dvě červené karty a pekelná kritika od fanoušků, teď v cestě stojí Česko. Bez vuvuzel.