Přestup z Česka do top ligy. Jde to snadněji než dřív, vyhráno ale není

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Možná si na to vzpomenete. V létě 2019 Slavii během pár dnů opustili dva důležití stopeři, týmové opory. Nejprve Simon Deli zamířil do belgických Brugg, o pár dní později ho ve stejné zemi doplnil Michael Ngadeu, jenž podepsal s Gentem. Fanoušci sešívaných z toho velkou radost neměli.

Jednak přišli o dva zásadní hráče pro slávistickou defenzivu, ještě víc je ale mrzela destinace, kterou si vybrali. Anglie, jistě. Německo, samozřejmě. Ale proč Belgie? Opravdu musí naši nejlepší hráči chodit do belgické ligy? Tím spíš, že v té době Slavia jen čtyři měsíce zpátky v Evropské lize suverénně přešla přes Genk, další místní velkoklub.

Rozběhla se velká společenská debata, v níž část fanoušků nad podobnými přestupy kroutila hlavou, někteří experti ale situaci rozuměli. Vnímali ji jako běžnou součást dění na fotbalovém potravním řetězci, kde byla Belgie jasně nad Českem. Tamní liga je více „západoevropská“, je v ní více peněz, týmy ze špičkových lig ji sledují více. Běžně se odsud chodilo do Premier League či Bundesligy. I pro hráče, který se chtěl v kariéře výhledově posunout, tak bylo výhodnější udělat mezikrok v podobě přestupu tam než čekat, až si ho německý či anglický klub vytáhne z Česka.

Od té doby jsme se ale posunuli. Chance liga patří do top desítky nejlepších fotbalových soutěží, z evropských pohárů má především díky Plzni a Slavii v posledních letech uznání veřejnosti i spoustu bodů do žebříčků. A proměnila se i výše částek, za které hráči z tuzemska odcházejí. Když Slavia odmítala nabídky na Tomáše Součka okolo čtyř až pěti milionů eur, mnozí se divili. O několik měsíců později přestupoval do West Hamu za celkovou sumu okolo dvaceti milionů eur.

Následovali Vladimír Coufal, Abdalláh Sima, Alexander Bah, Tomáš Čvančara, Adam Hložek nebo David Jurásek. Ne všechny přestupy vyšly. Ukázalo se ale, že z Česka jde na prestižní adresy (top 5 nejlepších lig + špičkové týmy v Portugalsku a Nizozemsku) přestupovat rovnou. A nemusí to být za dva miliony eur.

Poslední půlrok je v tomto pro českého fanouška vyloženě lahůdkou. Antonín Kinský do Tottenhamu za 16,5 milionů eur, Martin Vitík do Bologni za 11 milionů. A především El Hadji Malick Diouf, fixních 22 milionů eur a nejdražší přestup v historii české ligy.

Radost ale můžeme mít i ze druhého jmenovaného. Jistě, před rokem svého stopera možná Sparta mohla prodat za víc. To, že ale má Bologna, solidní tým Serie A, o Vitíka zájem i po nepříliš povedené sezoně, kterou mají Pražané i on sám za sebou, je dobrou zprávou.

Ukazuje se, že mu věří, vidí v něm potenciál a neodepíšou ho po jednom slabším ročníku. Do rukou ho navíc dostane Vincenzo Italiano, jeden z nejzajímavějších trenérů na Apeninském poloostrově, který si udělal skvělé jméno ve Fiorentině a jeho fotbal patří mezi nejnápaditější a nejkoukatelnější v Itálii.

Dvaadvacet let, 92 startů v české lize, pomalu nakukující (pět utkání) do národního týmu. Mistr ligy se Spartou, kde na podzim okusil osm přetěžkých zápasů v Lize mistrů. Ideální vizitka, výborný čas na to se posunout. Věk totiž v tomto odvětví chtě nechtě hraje důležitou roli. Lukáš Haraslín je fantastický fotbalista, v devětadvaceti letech ho ale už nikdo z Bundesligy nekoupí. Zákonitosti sportovního světa jsou v tomto neúprosné.

Koneckonců Pavel Šulc, nejproduktivnější hráč Chance ligy a čerstvý vítěz Zlatého míče pro nejlepšího hráče české fotbalové sezony, v prosinci na dortu sfoukne dvacet pět svíček. Jistě, stále je to mladík. Ale u zahraničních klubů, které při výběru hráčů na přestup sledují i pravděpodobnost resale value, tedy možnosti dalšího přeprodeje, je obzvlášť u ofenzivních hráčů každý rok znát. Sledovat Šulce v Plzni je radost, je ale načase, aby se posunul.

A byť by ho fanoušci obou pražských „S“ logicky nejraději viděli ve svém táboře, protože by tím jednak získali fantastického a rozdílového fotbalistu a také fatálně oslabili velkého rivala, českému fotbalu by takový transfer příliš nepřinesl. Šulc by to měl zkusit v cizině.

V neskutečně nabité a kompetitivní Premier League by bylo velmi náročné prosadit se a získat místo v základu, třeba v Bundeslize nebo Serii A by ale dravý šikula, jenž v zápase nikdy nevypustí jedinou situaci, rozhodně měl co nabídnout. On sám by se asi také rád podíval ven – i proto zřejmě v květnu změnil agenturu, nyní ho zastupuje stejná společnost jako Daniho Olma či Álvara Moratu.

Plzeň ale má jasno, kolik za svou hvězdu chce. „Bavíme se o sumě deset milionů eur a výš. Nižší částka nedává smysl,“ řekl šéf klubu Adolf Šádek nedávno pro Sport.cz. Je to hodně, nebo málo? Je to adekvátní částka? Za nejlepšího hráče české ligy, který se ukázal i při plzeňském tažení v Evropě, by to přestřelená suma být neměla. Být Šulcovi o dva roky méně, jistě už si balí kufry.

Záleží ovšem na finanční situaci zájemce. Byť se může v dnešní době zdát deset milionů eur jako pár šupů, zdaleka to neplatí pro každý klub. Ani v top ligách. Pokud si vezmeme německou Bundesligu a například Werder Brémy či Augsburg jako tradiční zástupce poměrně klidného středu tabulky, v posledních třech sezonách za hráče nedali více než 5 milionů eur. Tady nabídka za deset opravdu nehrozí. Pokud by tedy měl Pavel Šulc k našim západním sousedům přestoupit, muselo by se jednat o tým pravidelně hrající evropské poháry.

„Pavla Šulce si v Německu představit dovedu, o jeho schopnostech nepochybuji. Je ale třeba se kriticky podívat na případnou novou adresu a roli, jakou by tam měl plnit,“ říká pro Seznam Zprávy expert na Bundesligu Daniel Krob.

„Pokud bychom o něm uvažovali jako o druhém útočníkovi, případně forvardovi do dvojice, takového bude shánět Frankfurt. Nabízet by se mohl i Stuttgart, pokud přijde o Nicka Woltemadeho a chtěli by podobného hráče do podhrotové linie,“ analyzuje dva kluby, pro které by požadovaná částka za českého fotbalistu nemusela být nepřekonatelnou překážkou. I ambiciózní Stuttgart ale víc než 9 milionů eur na přestup vynaložil jen pětkrát v historii.

Podobné je to ve Španělsku, kde třeba devátá Osasuna dala za hráče maximálně 8 milionů eur. Osmé Rayo Vallecano překonalo tuto hranici jednou. O trochu lepší je situace v Itálii, kde týmy jako FC Turín či Udine občas do měšce sáhnou a deset či dvanáct milionů investují. Není jich ale mnoho.

Zjednodušeně řečeno, ačkoliv můžeme nejlepší světové soutěže vnímat jako zemi neomezených možností a nekonečných rozpočtů, ve skutečnosti (možná s výjimkou do jiné galaxie odskočené Premier League) to neplatí. I kluby v Bundeslize, LaLize či Serii A musejí sledovat rozpočet a přemýšlet, než utratí za hráče peníze.

Reálně tak můžeme brát v potaz možná sedm týmů v Německu, šest ve Španělsku, dejme tomu deset v Itálii a tři v Nizozemsku. Škrtneme si účastníky Ligy mistrů a Basky tvořené Bilbao a zbude nám možná třináct celků. Kolik z nich letos potřebuje ofenzivního záložníka? Pro kolik z nich je to přestupová priorita? Kolik z nich je za tuto pozici ochotno utratit 10 milionů eur a pro kolik trenérů z těchto mužstev by byl Pavel Šulc tou pravou volbou?

Rázem zjistíme, že skutečný trh je mnohem menší, než bychom si mysleli. A přitom to vůbec není chyba Šulce, který je výborným hráčem a v Česku patří mezi absolutní elitu. Načasování, oťukávání a jednání v zákulisí, možná i trocha štěstí. I to k dobrému přestupu potřebujete – pokud nejste Erling Haaland, kterého by jeho góly samy o sobě prodaly kamkoliv.

Trend posledních let ale ukazuje očividné: česká liga upgraduje a zlepšuje se i její image. Je to náročná, kvalitní evropská soutěž, jejíž top týmy důstojně reprezentují v Evropě a umějí potrápit mnohem movitější soupeře. Dá se v ní udělat kariéra a dá se z ní zamířit k výšinám. Jen je to všechno běh na dlouhou trať.

„Utkání v Belgii jsou oproti těm v české lize na vyšší úrovni,“ vysvětloval v zimě 2020 Michael Ngadeu přesun ze Slavie do Gentu. Následně doplnil, že v Belgii je klidně sedm konkurenceschopných týmů, takže je celková náročnost daleko vyšší.

I proto by české lize nepomohlo, kdyby Šulc zamířil do Sparty nebo do Slavie. A byť fanoušci Baníku z aktuálních spekulací, které predikují přestup Matěje Šína do nizozemského Alkmaaru, nemusejí mít zrovna radost, i na tom si lze najít pozitivní aspekty.

Klub v Eredivisie za posledních sedm sezon neskončil hůř než pátý, občas si sáhne i na druhé či třetí místo. V evropských pohárech pravidelně postupuje do pozdních fází. Pokud by navíc šlo o sumu okolo 4 milionů eur (což by Baník určitě mohl požadovat), šlo by o teprve pátý přestup v historii ligy za 100+ milionů korun českých mimo velkou trojku – Sparta, Slavia, Plzeň.

Zajímají vás ta dosavadní jména? Luboš Kalouda a Tomáš Kalas. A dvě super těžké váhy: Edin Džeko a Milan Baroš. Pokud by se časem ukázalo, že za trojciferné částky v tuzemské měně dokážou prodávat nejen tři nejsilnější celky, ale i aspiranti na evropské poháry jako Liberec, Olomouc či právě Baník, byla by to pro ligu skvělá zpráva.

Česká nejvyšší soutěž se za poslední pětiletku posunula, zkvalitnila, a tím roste počet transferů na prestižní adresy i sumy, za které se přestupuje. Bude ale ještě chvíli trvat, než se trasa mezi Chance ligou a top evropskými soutěžemi zprůchodní úplně. Zatím jde stále spíš o nadějné vlaštovky.