Hlavní obsah

Příběh neobyčejného šílenství. Jeho život se řídí zápasy Baníku Ostrava

Foto: archiv Romana Srkaly , Seznam Zprávy

Roman Srkala (vlevo) spolupracoval na knize My jsme Baník s novinářem Tomášem Šiřinou (uprostřed) i dalším velkým fandou Romanem Popkem.

Reklama

8. 9. 2022 6:30

„Moje fotbalové fandovství se dávno změnilo v posedlost,“ hlásí s úsměvem Roman Srkala. S ostravským Baníkem, který dnes slaví stovku, je srostlý přes 40 let. V jeho rodině museli kvůli zápasům týmu dokonce odložit svatbu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Data zápasů ostravského Baníku mají v rodině Romana Srkaly až posvátnou váhu. „Bratr ví, že jsem v tomto nenormální. Řekl jsem mu, že když si udělá svatbu v tu sobotu, co hrajeme se Slavií, tak mu za svědka nejdu. Udělal ústupek, termín o týden posunul, čehož si doteď moc vážím,“ vypráví věrný fanoušek a také nepsaný archivář klubu.

Historka se svatbou jeho životní vášeň vystihuje. Srkala, který je povoláním truhlář, bez okolků přiznává, že si svůj život plánuje podle zápasů Baníku. „Není to jen o lásce ke klubu. Fotbal mě uhranul,“ uznává.

Jeden z nejtradičnějších klubů na sportovní mapě Česka přesně dnes slaví stovku, i v tom je s oddaným fandou propojený.

Sám Srkala se totiž letos dožívá padesátky. „Už před dvaceti lety jsem říkal kamarádům, že mě stačí dočkat se stovky klubu a mých kulatin. To se mi snad už podaří. Tehdy jsem to bral jako svoji metu, dneska chci samozřejmě fungovat dál,“ říká pobaveně.

Kdysi si dal závazek, že nevynechá jediný domácí zápas klubu. Tradici porušil až letos na konci srpna. Chyběl při porážce s Teplicemi 1:2. V té době cestoval po Rusku. „Každý si klepe na čelo. Nepodporuji Putinův režim, ale chtěl jsem to tam procestovat. Já to prostě tak mám,“ vysvětluje a dodává, že se alespoň při porážce netrápil přímo na stadionu.

Foto: archiv Romaa Srkaly , Seznam Zprávy

Archiv Romana Srkaly čítá tisíce různých artefaktů z historie Baníku.

Na klub svého srdce chodí už 43 let. První návštěva se pojí s rokem 1979, kdy Baník hostil Dynamo Kyjev nabité sovětskými reprezentanty. Sedmiletý kluk tehdy dojížděl k babičce, která bydlela jen patnáct minut pěšky od Bazalů. „Byli jsme venku s kamarádem. Zaujalo nás, kam davy lidí jdou. Tak jsme se mezi ně připojili,“ vzpomíná.

Kluci by se bez doprovodu na zápas nedostali. „Pán, který kontroloval vstupenky, se nás ptal na tatínka. Ukázali jsme na cizího chlapa a dostali jsme se tam,“ líčí první zážitky s Baníkem.

Od roku 1981 chodí na jeho zápasy pravidelně. Z evropských pohárových cest jich vynechal po revoluci jen pár. Jak říká, není typický fanda, který si jde zařvat na stadion a pak utkání probere s kamarády v hospodě. „U mě to přerostlo v nenormální vášeň. Začal jsem sbírat programy, zpravodaje, autogramy, zajímám se o osobní životy hráčů,“ vypráví.

Doma tak plní šuplíky všemožnými artefakty, navštěvuje archivy, sbírá podpisy. „Dostal jsem se tak daleko, že dneska shromažďuju databázi jakéhokoli hráče, který za klub nastoupil. Sháním informace o něm i o jeho rodině. Uplácím matrikářky,“ směje se a několikrát zmiňuje kamaráda Romana Popka, který také Baníkem žije.

Foto: archiv Romana Srkaly, Seznam Zprávy

Srkala sbírá i listiny, ocenění či autogramy hráčů.

Srkalovo fandění se rozvinulo až do detektivní práce. A ta nemá hranice. „Stalo se, že jsem jel třeba do Bosny a Hercegoviny, abych si zajistil soupisku ze zápasu v roce 1974,“ šokuje Srkala.

Jak vysvětluje, především starobylé referáty z letních zápasů v Československém sportu často neoplývají detailními statistikami. A tak Srkala údaje shání, kde se dá.

Podobně „si zaletěl“ třeba do bulharského Burgasu, kde se zajímal o jeden ze zápasů Baníku v letním Interpoháru. Potřeboval získat fotky. „V hlavní knihovně mi neporadili, ve druhé už bylo po zavíračce. Paní uklízečka zavolala kolegyni knihovnici a ta si dala takovou práci, že mi dvě hodiny po pracovní době hledala nějaký záznam. Podařilo se najít fotoreportáž v nějakém místním deníku,“ vzpomíná na badatelský úspěch.

Ve svém archivu má i jednu z prvních listin Baníku. Našel ji v omšelém kufru, který patřil vnukovi jednoho z hráčů. „Musel jsem vnuka nejdřív dost přemlouvat. Konečně mi donesl obstarožní kufřík a nestačil jsem se divit. Byly v něm fotografie, jedna z listin. To mě nakoplo a člověk se pak snaží vyždímat, co se dá,“ hlásí Srkala.

Mimo mnoha aktivit sbírá podpisy hráčů, včetně starších legend. Moc si cení vzpomínek na setkání s hráči, kteří už zemřeli. Archiválie získává třeba u potomků.

Bádání mu přináší i paradoxní zážitky. Srkala má vleklé potíže s dýcháním, trpí bronchitidou. „Byl jsem léčený doktorkou, která tomu moc nedala. Když jsem našel vnuka jednoho z hráčů Baníku, náhodou jsem zjistil, že je v Praze primářem na plicním oddělení. Dneska za ním jednou za půl roku jezdím na kontroly,“ dodává.

Láska k Baníku a jeho odchovancům mu někdy pomůže i při cestách po světě. „Když jsem byl v Turecku, moc jsem se tam nedomluvil. Ale našel jsem místního skalního fandu Milana Baroše. Doma mě pak hostil dva dny. Doteď jsme v kontaktu.“

Srkalova manželka pochází z Arménie, fotbalový zápal s ním nesdílí. „K fotbalu nemá vztah. Navíc je blázen do uklízení. Jak se blíží k mým skříňkám, je zle. Stačilo, jak mi jednou přehodila bulletiny, tak jsem docela řádil,“ směje se.

Foto: archiv Romana Srkaly, Seznam Zprávy

Věrný fanda si vede i velmi detailní statistiky zápasů či střelců.

Některé cennosti zapůjčil i pořadatelům speciální výstavy ke stému výročí založení klubu. „Dal jsem tam třeba staré zahraniční noviny. Když byl Baník v Anglii, na první straně Timesů vyšla obrovská fotka fotbalového klubu ze Slezské Ostravy, který tam přijel na zájezd. To byla velká pocta, že se takový klub dostal na titulní stranu,“ říká Srkala, který se také podílel na knize Tomáše Šiřiny My jsme Baník. Loni vyšla k příležitosti kulatého výročí.

Co mu radost nedělá, jsou letošní výsledky klubu. Baník v úvodních sedmi kolech zvítězil jen jednou a zůstává až na čtrnáctém místě tabulky. „Vyšla speciální edice dresů, trička pro fanoušky. Člověk nosí na hrudi hrdě nápis sto let, ale výkony jsou špatné. V klubu přetrvávají vnitřní problémy a přenáší se to do kabiny.“

Srkalovu vášeň zatím zpovzdálí sledují i jeho potomci, včetně malého syna. „Člověk by chtěl, aby se děti potatily. To je většinou přání, ale výsledek? Skutek utek. Tak uvidíme,“ dodává.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované