Zázračný slávista, který si nezahraje Ligu mistrů. Kde mohl být, kdyby…

Hodinový rozhovor. Lehce nechápete, co jste právě slyšeli, protože ani jednou neřekne, že by se litoval.

Ani doktorovi, který mu kdysi špatným zásahem fatálně poškodil koleno, nevzkáže, že se na něj zlobí.

Lukáš Vorlický sedí na červeno-bílém gauči v Edenu, na levém koleni má pooperační jizvy, které nelze přehlédnout.

Jeho spoluhráči ze Slavie právě odletěli do Bergama na Ligu mistrů a on, bohem nadaný ofenzivní záložník, se chystá na trénink. Přitom zrovna Atalantu Bergamo považuje za svou srdeční lásku: „Čím víc se zápas blíží, tím se mi to snáší hůř. Blbě. Nic s tím neudělám. Jsem přesvědčený, že bych týmu pomohl, ale asi to tak mělo být. Málokdo mohl čekat, že na tom budu takhle dobře.“

Ligu za Slavii hraje, už se v sezoně dvakrát trefil, působí svěže, jenže když se tvořila soupiska pro Ligu mistrů, nebylo jisté, že bude k použití.

V patnácti měl nakročeno ke hvězdám.

Ve třiadvaceti by nepřekvapilo, kdyby to všechno vzdal.

Když povídání skončí a rozjedeme se domů, po chvíli pípne od Lukáše Vorlického zpráva: „Ještě jednou děkuju za rozhovor, bylo to příjemné povídání. Jen bych chtěl, aby tam zazněla jedna myšlenka. Vím, že už se možná moje kariéra znovu nenastartuje takovým směrem, abych mohl svůj potenciál naplnit. Bude to možná navždy coby kdyby, jelikož na fotbalovou kariéru má každý hráč jen jeden pokus. Proto mě už dneska nežene jen vidina výher a velkých klubů či soutěží, ale opravdu hlavně to, abych fotbalem bavil sám sebe a také lidi kolem mě. To pro mě je a bude hlavní.“

Bylo vám patnáct, když jste do Bergama odcházel. Teď jste se mohl do italského města vrátit. Pro souboj v Lize mistrů.

No jo. Rok a půl jsem mluvil o tom, že bych si zrovna takový zápas chtěl zahrát. Ale fotbal není od toho, abyste si díky němu plnili sny. Trenér nemůže upřednostňovat pocity hráče, musí stavět tým, kterému nejvíc věří. Pan Trpišovský mi všechno vysvětlil, já to pochopil a přijal.

Šlo to bez emocí?

V klidu. Můžu na to mít názor, něco to ve mně zanechá, mrzí mě to, ale jedu dál. Díky tomu jsem všem mohl ukázat, že se ani v takové chvíli nezlomím. Čtyři dny poté jsem dal Karviné dva góly. Víte, jsem životem obouchaný. Jako teenager jsem se musel prokousávat situacemi, které jiní řeší ve třiceti nebo ještě později. V patnácti jsem se cítil mentálně jako dvacetiletý.

Na koho jste kvůli peripetiím s levým kolenem nejvíc naštvaný?

Přemýšlím, jestli vůbec naštvaný jsem. Zrovna cestou do Edenu jsem si volal s tátou a říkal mu, že lidi zvenčí na moji kariéru koukají úplně jinak, než jak ji vnímám já zevnitř. Ano, asi jsem naštvaný kvůli tomu, že vím, kde jsem mohl být, kdyby koleno fungovalo. Ale zároveň nevím, jestli bych to tak chtěl.

Pročpak?

Moje vidina nikdy nebyla nastupovat za špičkové světové kluby a vyhrávat díky tomu trofeje. Kariéru vnímám jako cestu životem. Poznávám lidi, země, města, kultury, pohled na fotbal. Mám rád tu hru. Mám rád balon. Mám rád 90 minut na hřišti. Výhry? Peníze? Pro mě to jsou druhořadé věci. Proto vlastně nevím, jestli jsem byl víc naštvaný já, nebo lidi, kteří viděli, na co mám.

Ti ostatní viděli, že jste generační talent. Drahokam. Jeden z nejlepších světových záložníků z ročníku 2002. Fakt jste se netrápil, že nikdy nedošlo k potvrzení?

Smutný jsem byl, ale hlavně kvůli tomu, že jsem nemohl dělat to, co miluju. Co mohlo být, kdybych se nezranil, řešili spíš ostatní.

A co mohlo být? Umíte si to představit? Vaši parťáci z juniorky Atalanty válejí ve světě. Kulusevski v Tottenhamu, Traoré v Manchesteru United…

Nechci, aby to vyznělo nafoukaně, ale umím si představit, co mohlo být. To, že by ze mě mohl vyrůst velký fotbalista, mi lidi odmalička předhazovali. V Atalantě ještě víc, protože mi v klubu všichni věřili. Jenže já si zároveň uvědomoval, že jsem kluk z Boskovic, který si po škole běžel kopat s kamarády na štěrkové hřiště. Hráli jsme pět na pět a bylo nám dobře.

Podceňoval jste se?

To vůbec! Jen chci říct, že v dnešním fotbale se pořád řeší, kam až to můžete dotáhnout, aby to bylo něco extra, ale zapomíná se na fotbal jako takový. Pořád musíte milovat hlavně balon. Nezní to moc komplikovaně?

Spíš filozoficky.

Snad moc neplácám a lidi mě pochopí. Ambice jsem ve fotbale měl vždycky, ale nikdy jsem nekoukal moc dopředu. Až když jsem se zranil, začalo se řešit, kde ten Vorlický mohl být. Pro mě je hlavní, že to vím já sám. Moje hodnota jako člověka i fotbalisty je pořád stejná, ať už hraju italskou ligu, nebo střídám ve Slavii.

Jenže svět okolo vás by byl jiný.

Mám kolem sebe okruh šesti sedmi úžasných lidí, které – nebýt zranění – bych asi neměl. Můj život by vypadal jinak, což přináší plusy i minusy. Jo, přiznávám, že se cítím fotbalem obrovsky nenaplněný. Třeba už to nikdy nedoženu! Ale beru to, jak to je. To, že mi špatně navrtají zkřížený vaz, což mi rozbije koleno, ovlivnit nemůžu.

Mohl byste proklínat doktora, který první operaci pokazil.

Ale proč? Je to taky jen člověk. Ten den operoval třeba deset lidí a devíti významně pomohl. Na mě vyšel Černý Petr. Stane se, nezměním to. Kdo ví, co by bylo, kdybych byl zdravý? Lidsky jsem šťastný. Byl bych stejně šťastný, kdybych to dotáhl dál? Netuším. Mrzí mě jen to, že jsem spoustu let nemohl hrát. Ne to, že nejsem součástí skutečně světového fotbalu.

Opravdu ne?

Většina lidí chce prožívat jen pozitivní situace. Asi jsem divný, ale já chci poznat všechny emoce a pocity. Dokonce i ty špatné. Co když už pak nikdy v životě smutný nebudu? Proč si nezkusit, jaké to je? Často si připadám jako houba na nádobí, která čistí talíře a zároveň nasává vodu. I já chci do sebe vsáknout všechno, včetně nepříjemných prožitků. Nebál jsem se toho, co není hezké. Naopak mě bavilo to zažít. I proto, abych byl vyrovnaný a šťastný.

Jak může být šťastný člověk, který by podle všeho měl ozářit svět, ale místo toho jen měsíce dře na rehabilitacích, aby se mohl vrátit k fotbalu?

Šťastným mě dělalo to, kým jsem se v tu chvíli stával. Mám rád silné příběhy, filmy, kde někdo něco dokáže, někoho inspiruje. Přesně tak jsem si chtěl připadat. Proto jsem si v každém zranění našel něco, co mi dávalo vůli a chuť pokračovat.

Třeba co? Ať to všichni líp pochopíme.

Zažít ještě jednou ten pocit, že hraju a mám rodinu na tribuně. Nebo to štěstí, když vstřelím gól. Ale když šest sedm hodin denně posilujete koleno, musíte si najít i jiné radosti. Logicky vás to nebaví.

Musí se to přece promítat i do osobního života.

Promítalo, nezapírám. Navíc jsem byl často sám. V Rakousku na rehabilitaci čtyři měsíce, pak to samé v Barceloně, potom v Bergamu. Pořád makáte a ono se to nezlepšuje. Ale když jsem se cítil blbě, opakoval jsem si: Když umíš fotbal tak dobře, musíš ho dělat! Věděl jsem, co v sobě mám. I kdybych se dostal třeba na 40 procent toho, co opravdu umím, může to stačit na ligový zápas.

Stačí? Teď už to můžete říct.

Vnímám, že mě teď lidi chválí, přitom mám vnitřně pocit, že je to pořád málo. Opravdu ukazuju jen těch 40 procent. Nejsem vyhraný a koleno, i když se hodně zlepšilo, mě pořád limituje. Kolikrát hlava ví, že bych mohl situaci vyřešit jinak a lépe, ale tělo mě nepustí. Bojuju s tím na každém tréninku. Já přitom dřív s míčem uměl věci, které vidíte u světových hráčů. Teď si je nedovolím.

Co časem?

Fyzicky se už o moc dál nedostanu, ale hodně pracuju na hlavě. Nevadí, když budu zase chvíli filozofovat?

Vůbec ne.

Snažím se oddělit duši a vnitřní svět od těla a jeho limitů. Třeba si před zápasem neustále vybavuju své zdravé tělo, jak perfektně provádí různé herní situace. Dřív to tak bylo, byl jsem na to zvyklý. Když pak něco udělám na hřišti, začne to už předtím v hlavě. Dřel jsem na tom celé čtyři roky v Bergamu. I to mi pomáhalo najít cestu ven a věřit si. Trenérovi Gasperinimu jsem v Atalantě říkal: Nikdy se nevrátím po zranění horší. Vždycky budu o něco lepší.

Proč by to tak vlastně mělo být?

Protože jsem ty měsíce neproflákal, makal jsem na sobě a posouval se. Věděl jsem, že přijde čas, kdy se všechno otočí a já zase budu moct ukázat, co umím. Ale chápu, že kdo si to sám neprožije, těžko pochopí.

Zkusíte přiblížit, jak vám bylo?

Každý má v životě problémy. Někoho vyhodí z práce, někdo nabourá v autě, někomu rozbijí koleno. Rozdílná věc, ale podobná emoce. Rozhodující je, jak na ni zareagujete. A já vždycky reagoval jako vítěz. Vím, zní to sebevědomě, ale kdo mě může soudit?

Právě, abyste si nenaběhl na veřejné mínění. Málokdo zná ten příběh a vaši povahu.

Mám obrovský respekt ke každému, kdo se po prasklém zkříženém vazu vrátil. Jednou, dvakrát, ale popáté? Doktor v Německu mi říkal, že po tolika operacích na jednom koleni hrají na světě možná dva nebo tři kluci. Rozbila se mi biomechanika, což vlastně nejde úplně napravit. Není to, jako když opadá omítka a vy ji znovu nahodíte.

No právě. Neničíte teď tělo ještě víc?

Neví se. Já se nikdy nebál, že se mi zase něco stane. Pokud se má koleno zase rozbít, tak se prostě rozbije. Ale dokud můžu chodit a hrát fotbal a doktoři neřeknou, že je konec, nezastavím se. Kdo mě teď vidí hrát, všimne si, že na hřišti nekulhám, že jsem neztratil rychlost, fyzicky nic nepoznáte. Ale málokdo si umí představit, čím jsem prošel. A málokdo v Česku ví, jak mě brali v Itálii.

Jak vás brali?

Nechci být za náfuku, vím, že české prostředí je na to háklivé, ale budu upřímný: Dejan Kulusevski, Amad Traoré a já jsme byli od sedmnácti považováni za hráče, kteří jednou budou hrát v top týmu. Když to takhle řeknu, vyzní to, že si moc věřím, protože lidi vidí jen finále: moje tři starty v Serii A.

No právě.

Jenže já tam byl sedm let! Trénoval jsem s týmem, který vyhrál Evropskou ligu. A v Primaveře, jak se nazývá soutěž juniorských týmů, jsem patřil k nejlepším. To je v Itálii velká věc. Proto si mě Atalanta nechala i přes tři operace.

Možná i proto, že jste hned po pár měsících odmítl Inter Milán.

Na prvním turnaji jsem vyhrál cenu pro nejlepšího hráče, načež se ozval Juventus i Inter. Volal mi přímo Pavel Nedvěd, viceprezident Juventusu, ale já řekl: Nezlobte se, dal jsem slovo Atalantě, jsem tu spokojený. Lidem z Interu jsem zopakoval totéž, ale přemluvili mě, abych do Milána zajel a poslechl si je.

Byl jste nalomený?

Chvíli. Bylo mi patnáct, předtím jsem v Brně neměl nic, žádnou smlouvu. Kdybych podepsal Interu, měl bych v kapse deset milionů.

To muselo být dilema.

Pochopte, jsme normální rodina z Boskovic. Táta pracoval jako trenér pro Fotbalovou asociaci ČR, maminka na městském úřadě v Boskovicích. Rozvedli se, když mi bylo šest. Mám dva sourozence. Každopádně peníze, které nabízel Inter, by rodiče zabezpečily na spoustu let. A já sám měl dostat roční plat jako podpisový bonus čili stovky tisíc. Měl bych smlouvu, kterou mají třicetiletí hráči v české lize s deseti odehranými sezonami. V Atalantě jsem bral podstatně méně. A rodina z toho neměla nic.

Proč vám dávalo smysl zůstat?

Pamatuju si, že jsem se tehdy v Miláně anglicky zeptal: A co mi můžete nabídnout víc než Atalanta? Koukali, nečekali takovou reakci. Atalanta mě chtěla první, už jsem tam tři měsíce byl, poznal jsem, že tam každému šijí plán na míru, což mi sedělo. Nemyslel jsem vůbec na peníze, šlo mi o rozvoj, tak jsem řekl: Ne. Oni se za pět minut vrátili s ještě vyšší nabídkou. Pět set tisíc eur pro rodinu. Chápete to? Starší brácha, který tam seděl se mnou, mě jen poplácal po rameni: Teď je to na tobě, Luky.

Pořád se těžko chápe, že jste odmítl.

Sportovní vývoj byl pro mě důležitější než peníze. Říkal jsem si, že pokud se budu správně rozvíjet, v sedmnácti můžu mít vyděláno daleko víc. Hodně mi v tom pomohl Petr Čajánek, Zlíňák, bývalý kapitán hokejového nároďáku, můj velký kamarád a dá se říct druhý táta. Naučil mě rozlišovat takzvaný „big frame“ a „small frame“.

V překladu širší a užší pohled na věc.

Přesně. To, co mi nedává smysl právě teď, třeba za tři čtyři roky pochopím.

Máte další příklad?

Kdybych nešel do Slavie, nepoznal bych kupříkladu Honzu Bořila, který mi doporučil doktora v Německu a ten odhalil, co mě v koleni vlastně trápí. Než nadávat, že mám smůlu, a utápět se v tom radši jsem chtěl vždycky všechno hned vyřešit. Proto mě vytáčelo, když se pořád psalo, že jsem marod a smolař.

Copak nejste?

Ne! Smolař a marod se po čtyřech těžkých operacích už nevrátí. Nikdy jsem svůj příběh neodříkal celý, takže chápu, proč jsem tuhle nálepku dostal. Ale sám bych si dal jinou.

Jakou?

Bojovník. Chci, aby se vědělo, že nejsem křehký.

Tohle slovo se kdysi nalepilo na slavného Tomáše Rosického. Hanlivě řečeno: světový záložník stvořený z keramiky.

Taky mi to přijde nefér. Čája (Petr Čajánek) mi kdysi řekl: Na to, že hraješ fotbal na jedné noze, neneseš toho až příliš? Možná ano, každopádně si neumím představit, kolik toho musel nést Tomáš. Lidi často nemají ponětí, co se děje za oponou. Ale i když se s panem Rosickým neznáme, vím, že nemohl být křehký. Kdyby byl, nedokázal by toho tolik. Je silný pouze ten, kdo je pořád zdravý? To je přece názor z pravěku. Sílu můžete ukázat úplně jinak.

Silný je právě váš vztah k Atalantě.

Kdykoli vidím řeckou bohyni, lovkyni Atalantu, v klubovém znaku, cítím hrdost. Že jsem tam byl a mohl reprezentovat město. Kvůli neustálým potížím s kolenem jsem měl problémy s některými lidmi z klubu, kteří už tam nejsou. Naučilo mě to oddělovat vztahy. Něco jsem cítil k nim a něco jiného ke klubu, k dresu, ke znaku, stadionu, fanouškům. Na tom se nic nezměnilo. Jsem snílek – a v Atalantě jsem si žil svůj vysněný příběh.

Bohužel se ho nepovedlo dotáhnout.

Žil jsem ho v hlavě. Usínal jsem s tím, že hraju a dávám góly. Představy mě poháněly. Navíc se mi líbilo, že mi Atalanta dávala volnost. Život tam nebyl tak svázaný pravidly jako například v Salcburku. Vím, jak tam funguje akademie, že mají hráči den rozpočítaný na minuty.

Protože je to fabrika na fotbalisty. Vydělává na tom.

Ale proč bych to měl absolvovat já? Jsme taky lidi. Rutina a stejnost by mě semlely. V Salcburku mají neskutečné výsledky, jen ta nabídka nebyla pro mě. Po dvou letech mě z Bergama chtěli koupit, rovnou do áčka. To už mě lákalo, protože bych fungoval v jiném režimu. Ale zase jsem se zranil. Místo mě za týden koupili slovinského útočníka Šeška, který teď kope v Manchesteru United. V létě stál v přepočtu skoro dvě miliardy.

S hvězdami, jako je teď Šeško, jste se v Bergamu potkával na tréninku. Co to s vámi dělalo?

Ať to zase nevyzní blbě… Dneska vím, že jméno téměř nic neznamená. Viděl jsem, že kvalitativně jsem na tom podobně jako ti nejlepší, sami za mnou chodili a chválili mě. Po mém prvním ligovém zápase proti Lecce mě trenér Gasperini u videa sepsul, že jsem nedal gól, ale útočník Muriel mě na společné večeři chytil kolem ramen: Hrál jsi skvěle a z nás, co tu sedíme, můžeš být jednou úplně nejlepší. I kdyby ses zranil znovu, hlavně nepřestávej. Víte, když to takhle řeknu já a navíc s odstupem pár let, spousta lidí si může pomyslet: Chlapečku, když jsi mohl být tak dobrej, jak vyprávíš, proč to neukážeš teď, když už jsi zdravej?

Jak byste reagoval?

Chápu vás, rozumím, ale uvědomte si, jak dlouho jsem byl mimo konzistentní vývoj, jak dlouho a kolikrát jsem se vracel, jak moc mě limitovalo koleno. Pak už některé věci prostě dohnat nejdou.

Jaký byl vlastně Gian Piero Gasperini, stvořitel novodobé Atalanty? Svým přímočarým a lehce riskantním fotbalem inspiroval celou Evropu.

V dobrém slova smyslu je to blázen. Neviděl jsem většího fanatika do své práce. Umí lidi strhnout, zaujmout, vést. Byl trenér, ale fungoval vlastně i jako sportovní ředitel, vybudoval si neskutečnou pozici. Sledovat ho byla fantastická životní škola.

Ale trvalo, než jste si získal jeho přízeň.

Možná to tak vypadalo, každopádně už v mládeži jsem měl privilegia, o kterých musel vědět. S Kulusevskim a Traorém jsme měli nejlepší smlouvy, vlastní byty, proti ostatním jsme v tomhle servisu byli odstřelení. Ale přijdete do áčka – a tam pan Gasperini. Najednou je to jinak: Buď na to máš a jsi ready, nebo ne.

Byl jste tedy ready?

Po první operaci jsem se vrátil, bylo mi osmnáct. Chystal jsem se s áčkem celý týden na Paříž, velký šlágr v Lize mistrů. Jeden trénink to dokonce vypadalo, že budu v základní sestavě. Pak jsem na posledním tréninku vystřelil, došlápl a v koleni píchlo. Nemohl jsem na něj došlápnout, natož běžet, bolela mě čéška. V koleni byl po operaci přetlak, klouby se k sobě smrštily, chrupavky se ničily. Po každém nárazu to do sebe bouchalo, prostě kost na kost. Do Paříže jsem nejel, nešlo to. Ale bral jsem to v klidu, stejně bych asi nehrál.

Co bylo dál?

Po třetí operaci jsem rok nehrál. Měl jsem za sebou nula zápasů a nula tréninků za juniorku. Jen jsem individuálně trénoval s kondičními trenér. Vtom přišel Gasperini a povídá: Dneska jdeš s námi! A já dal na tréninku asi čtyři góly. Vzkázal mi: Zítra si vezmi věci do naší kabiny. Od té doby jsem byl čtyřikrát v nominaci k utkání.

A ani jednou nenastoupil.

Gasperini přišel znovu: Fotbalově na to máš, o tom se nemusíme bavit. Jsi tady ty, Lookman a Boga, vy tři jste rozdíloví ofenzivní hráči. Ale podívej se, takhle trénuje hráč Serie A? Ukázal mi u toho data, osobní statistiky, porovnal je s ostatními a zase si vzal slovo: Až budeš trénovat jako oni, budeš hrát každý zápas! Měl pravdu. Chyběla mi vysoká intenzita, výraznější čísla.

Což se stalo, ale po zápase proti Lecce vás zdrbal.

Nejdřív mi před výkopem řekl: Víš, že nikomu nedávám nic zadarmo. Zasloužil sis to. Víš, co máš před sebou, a hlavně buď zdravý. Druhý den mě u videa opravdu zkritizoval přede všemi. Odehrál jsem jen 20 minut a on přísně: Jak to, že jsi nedal gól? Nebo aspoň nenahrál? Pak mi to osobně vysvětlil: Neber to zle, ale ty jsi hráč, který góly dávat musí. To je všechno, zbytek neřeš.

Co vás tedy hnalo dál?

Zrovna ta věta, co mi po hodnocení zápasu v Lecce řekl Kolumbijec Muriel, jedna z našich největších hvězd: I kdyby ses zranil znovu, hlavně nepřestávej. Často si na to vzpomenu. Nevím, kde budu hrát za dva tři roky. V Itálii? Ve Slavii? V Číně? Nevím. Ale určitě chci zaplnit fotbalovou prázdnotu, kterou v sobě mám.

Jak?

Milovat fotbal. Jestli budu hrát Ligu mistrů, nebo v uvozovkách jen českou ligu, je mi v zásadě jedno. Hlavně mě to musí naplňovat a bavit. Žádný pohár pro mě není víc.