Do Třince mě zlákala vítězství. Reprezentaci nechci vzdávat, říká Galvas

Na zahrádce olomoucké restaurace hned vedle domova si objedná kofolu. Rozloučí se s manželkou Emou, která odnese patnáctiměsíčního syna Theodora, aby měl táta na odpovědi klid. Čeká je další stěhování. Bydlet budou v ulici plné spoluhráčů kousek od Třince, po odchodu útočníka Daniela Voženílka do Zugu tam ještě zbyl volný barák se zahradou. „Bydlí tam pět šest hráčů, co už mají děti. Těšíme se na to,“ říká hokejový reprezentant Jakub Galvas v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Do extraligy se šestadvacetiletý bek vrací po šesti letech působení v Americe, Finsku a Švédsku, kde poslední dvě sezony hrál za Malmö.

Táta Lukáš, bývalá opora Třince, vám dal tipy na bydlení?

Pamatuji si, že bydlel v normálním bytě. Když byla možnost jít do baráku se zahradou, tak hlavně kvůli malému jsme neváhali. Teď jsme v bytě a musíme ráno co nejdřív vypadnout na hřiště.

Rezonuje v Třinci příjmení Galvas?

Historie tam je. Táta tam za ty roky odvedl skvělou defenzivní práci. Budu se snažit mít skvělou defenzivu jako on a přidat něco do útoku. Mám vzpomínky na to, jak jsem se na něj chodil dívat, jak jsem byl v šatně. I díky tomu jsem měl představu, do jakého prostředí jdu. Kustod tam je pořád stejný, hodně kluků tátu zažilo.

Jaká je vaše nejsilnější dětská vzpomínka na Třinec?

Zrovna ne moc šťastná: sedmý zápas ve finále doma proti Litvínovu, 0:2. Přijeli jsme fandit s celou rodinou a pak jsem viděl tátu zklamaného. Bylo to pro něj čtvrté stříbro. Těžké. Ale co se dá dělat, hokej jde dál a Třinci se povedl mega úspěch. Doufám, že to bude pokračovat.

Táta vám Třinec doporučil jako další krok?

Jo, radím se s ním. Říkal, že Třinec je skvělé místo, perfektní zázemí, šatna velmi dobrá, kluci drží pospolu. Důvodů, proč jsem tam šel, je hodně.

Než se k nim dostaneme, proč nepokračujete ve švédském Malmö?

Sezona dopadla výborně. Řešili jsme to dlouho, nabídky byly. V Malmö jsme byli víceméně dohodnutí, ale jak šel čas, tak manažer nedělal to, co sliboval. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli to dopadne, nechtěl jsem čekat i kvůli rodině. Nikdo moc nevěděl, jestli chci zpátky do Česka. Ozval se Třinec. Hodně mě lákal i díky tátovi. Trenéři mi volali, i pan Peterek (sportovní ředitel Třince). Říkali mi argumenty. Poskládal jsem si to všechno, dávalo mi to smysl a uzrálo ve mně, že tam chci jít. Docela rychle jsme se domluvili, za 14 dní. Jsem šťastný.

Do extraligy se vracíte po šesti letech. V jakém rozpoložení?

Zůstat v Česku je pro mě jiné. Myslím, že je i super být víc na očích.

Kvůli reprezentaci?

To taky. Ale i jít lidem pod kůži. Málokdo sleduje švédskou ligu.

Záleží vám na tom, aby o vašich výkonech fanoušci věděli?

Tohle není úplně důležitý aspekt, ale také je to bonus. V Třinci hlavně znám trenéry, vím, co od nich čekat. S klukem bychom to zvládli ještě v zahraničí, ale i to, že v Třinci je hodně hráčů, kteří mají děti, bude super také pro rodinu. V zahraničí hodně hráčů se založením rodiny čeká.

Mít prarodiče nablízku a ještě hokejové dědečky, vaším tchánem je dvojnásobný mistr světa Jiří Vykoukal, je benefit, který se počítá.

Není to na škodu!

Zkusil jste si hokej v NHL, Finsku, Švédsku. Nezaúkoloval jste agenta, ať rozhodí sítě ve Švýcarsku?

Je hrozně těžké dostat se do Švýcarska. Sezona musí být výjimečná. Začal jsem si uvědomovat, že tam hledají vyloženě ofenzivní obránce. Já byl teď ve fázi, kdy jsem byl nucený hrát zodpovědně dozadu a zvykl jsem si na to, poctivá obrana mě bavila. A něco přinést do útoku.

Stal jste se komplexnějším bekem?

Přesně tak. Pokud bych chtěl do Švýcarska, musel bych mít hodně bodovou sezonu. Vím, co to obnáší, abych se tam mohl dostat.

A jiné švédské možnosti?

Měl jsem nabídky, ale z podobných týmů. V Malmö jsem dlouho přesvědčoval trenéry v první sezoně. V Třinci hrál důležitý faktor, že trenéra Motáka znám z Olomouce. Borise Žabku jsem potkal, když jsem měsíc trénoval na Ameriku v Olomouci. Tohle mi v rozhodování hodně pomohlo. Nebudu přesvědčovat někoho, koho vůbec neznám a jejich slova mohou být do větru.

Když jste odcházel z Olomouce do Finska, trenér Zdeněk Moták byl zklamaný, věřil, že se ještě můžete rozvíjet pod jeho vedením v extralize. Teď jste ho potěšil návratem?

Asi jo. Byl překvapený, že mám furt jeho číslo v mobilu.

Očekává od vás právě tu komplexní práci?

Ano, chci pomoct klukům ve všech situacích, to se teď nejvíc cení v hokeji – komplexnost hráče. Vidět je to také v NHL, třeba na Bennettovi z Floridy, vítězi Stanley Cupu. Vyhráli trofej díky tomu, že byli komplexní do obrany i do útoku. Tohle mě baví. Užívám si, když hraji přesilovku i oslabení. Naplňuje mě to víc než mít jen obrannou nebo útočnou roli.

Letní posily Třince vypadají dobře – Oscar Flynn, Michal Kovařčík. Oceláři zbrojí, aby se vrátili zase na trůn?

To byl další důvod mého rozhodnutí. Přijde mi, že klukům v týmu se tam hodně věří. I když sezona třeba nevyšla, mají důvěru vedení, změnilo se jen pár hráčů. Tým je pospolu. Do minulé sezony měli neskutečnou šňůru. Myslím si, že se můžu od nich moc naučit. Hrozně mě láká, že je to ambiciózní klub.

Vzhledem k vašim zkušenostem ze tří světových lig se už mohou spoluhráči učit také od vás, ne?

Jasný. Myslím to tak, že v Třinci se mohu učit vítěznou mentalitu, že ti kluci dokázali něco fakt velkého, což mně se ještě nepovedlo. Vítězné hráče chce každý klub. Chci se učit detaily, to potřebuji ještě nasát. Vždycky se má člověk co učit. Na tohle se těším.

Myslíte na trofej?

Taky. Ve Švédsku jsou čtyři kluby, kde víte, že by měly udělat čtvrtfinále, zbytek je ve hvězdách. Nechci říct, že v extralize to máte jisté, bude to těžké, všichni posilují, ale cítím z kluků, z jejich vyjádření do novin, že mají chuť znovu udělat úspěch. A tím, že vědí, jak na to, se mohu hodně naučit.

I proto návrat do mateřské Olomouce nepřipadal v úvahu?

Nevolali mi.

Lidsky je vyzrál, stal jste se tátou. Uvidí extraliga také jiného hokejistu Jakuba Galvase, než který ji opouštěl?

Dospěl jsem jako člověk i hokejista. Hodně jsem se naučil hlavně do defenzivy. V Americe i v první sezoně ve Švédsku jsem měl spíš role, že musím být zodpovědný. Naučil jsem se nelítat jako zběsilý. Mám vyspělejší herní myšlení.

Jaký dojem na vás zanechal švédský hokej?

Tam se valí nahoru dolů. Na začátku mě překvapilo, jak obrovská jsou všude hřiště. Čekal jsem, že budu mít daleko víc času, ale jak každý blázní, lítá, tak zaberou tolik prostoru na ledě, že i když je hřiště obrovské, není čas. To je přednost ligy – nezastavuje se, nějaké vyčkávání většinou není. Fakt se jezdí. Není moc šancí, každý se snaží jet s pěti hráči dopředu i dozadu. Moc přečíslení v zápase není.

Je v tréninku nějaká švédská specialita?

Ani mi to nepřijde, tréninky jsou tvrdé. Ve Finsku jsme o hodně víc běhali. Od té doby mě přešla chuť na běhání, znechutili mi to. Byly tam šílené rozcvičky, tady je to vyspělejší. Ale je to klub od klubu, těžko hodnotit.

Vidíte ve švédském systému i slabiny, konkrétně v přípravě v Malmö?

Každému sedí něco víc. Mám rád, když jsme během sezony v posilovně a cviky se obměňují. Většinou jsme jeli to stejné každý týden, jen s jinými váhami.

Jaký největší zážitek si ze Švédska odvážíte?

Z hokejových play-off. Bylo to neskutečné. Malmö Arena patří k největším, pro 13 tisíc lidí. Je škoda, že lidi tam mají radši fotbal a hokej je na druhé pozici, protože ta aréna si zaslouží být plná, je fakt pěkná. Do play-off jsme se dostali na poslední chvíli, museli jsme vyhrát tři zápasy. Poslední jsme vyhráli proti rivalovi Rögle a odsunuli jsme ho z top šestky na sedmičku. Vyřadili jsme ho pak v play-off, fanoušci byli nadšení. Přijeli jsme autobusem do Malmö a už nás vítali dýmovnicemi.

A série s Brynäs?

Hodně jsme je potrápili. Doma jsme vyhráli oba zápasy, to lidi taky šíleli. Vybavím si jeden přesilovkový gól, jak jsme je vymíchali třemi přihrávkami a dali to krásně do prázdné. Celá hala byla na nohou, ještě mě z toho mrazí. Fakt krásný pocit. Vybaví se mi i zápas s HV, kam odešel náš manažer, aniž by někomu něco řekl předem. Všichni byli naštvaní, nerozloučil se a šel také k rivalovi, co je blízko spodních příček. Opustil nás. Po druhé třetině jsme s nimi prohrávali 1:4 a ve třetí to otočili na 5:4. Hala explodovala.

Moc českých obránců v zahraničí nemělo povedenější sezonu než vy. Včetně vyřazovacích bojů jste odehrál 53 zápasů, připsal si osm branek a 17 nahrávek. Bylo o to větší zklamání, že se vám znovu v kempu nepodařilo přesvědčit reprezentačního trenéra Radima Rulíka, aby vás vzal na šampionát?

Mrzí to. Asi k tomu nemám víc co říct. Snažíte se, necháte tam všechno, a někdy to zkrátka nevyjde. Věřil jsem, že bych letos mohl být blíž. Minulý rok to po Slovensku dopadlo stejně. Odjížděl jsem. Nechci to vzdávat, ještě mám před sebou nějaké roky.

Řekl vám Radim Rulík, v čem se musíte posunout, aby to příště klaplo?

Zpětnou vazbu mám většinou od pana Židlického, který vede obránce.

To je dobrá zpětná vazba, ne?

Jo, je to ikona českého hokeje. Určitě je to lepší, než kdyby tam byl někdo, kdo hokej nikdy nehrál. Má nám co předat. Když chyběl na tréninku obránce, tak si to normálně odehrál a vytvářel nejvíc šancí z beků. Pořád je radost ho sledovat, učit se od něho.

Co vám řekl?

Že ode mě potřebuje cítit z každého střídání ještě větší jistotu. Nezbývá mi nic jiného než ho přesvědčit, že každé střídání dokážu odehrát stejně konzistentně. Je to na mně.

Je to hlavně o hlavě?

Hlava dělá všechno. Důležité je se pak na ledě dobře rozhodnout, možná zbytečně neriskovat v nějakých situacích. Odehrát to jednoduše. V Malmö hlavně první sezonu po nás trenér vyžadoval, ať rozehráváme za každou cenu, a když jsem přijel na repre, tak tam to bylo spíš o tom, hrát jednoduše z obranného pásma. To byl pro mě největší rozdíl.

Co vám sedí víc?

Druhou sezonu jsem v tomto ve Švédsku už trenéry tolik neposlouchal, protože jsem zjistil, že někdy je fakt jednodušší si pomoct, že za každé situace nejde rozehrát do hole. Někdy je chip (krátký, lehce zvednutý pas) z obranného pásma pro všechny kluky nejlepší. Obrana se může zformovat.

Tohle je rozdíl mezi českou a švédskou školou?

Ano, ale záleží také na týmu. Někdo hraje rychleji, někdo postupný hokej. V Malmö jsme měli za úkol rozehrávat. Nechtěli po nás, abychom od sebe odhazovali puky. Myslím, že rozehrávka mě zdobí, ale musím situaci správně vyhodnotit. Neměl bych někdy riskovat a radši omést puk o mantinel. To jsou už v hokeji minidetaily. V repre všichni kluci mají své kvality a je pak na trenérovi, jak se rozhodne – pro které hráče. Jsme na takové úrovni, že rozdíly v těch detailech jsou minimální. Nemůže vzít všechny.

V Třinci se potkáte s reprezentantem Tomášem Kundrátkem, který to také jako vy dřív zkoušel v NHL. Může být pro vás inspirací?

Určitě. Je to neskutečně zkušený hráč. Člověk nikdy neví, odkud se může do repre dostat. Záleží na mnoha věcech. Pokud budu hrát dobře, tak si mě všimnou ve Švédsku i Česku. Nad tím nechci přemýšlet.

Jaký dojem na vás dělá trenér Rulík?

V reprezentaci zavedl systém, který jsou kluci schopni dodržovat, věří mu a funguje to. Ten systém je fakt propracovaný.

V čem spočívá?

V bruslení. Jako ve Švédsku – tým jde s pěti dopředu i dozadu. Abychom byli vždy o jednoho hráče v plusu. Když soupeř útočí ve třech, ať jsme čtyři zpátky. A pátý ho ještě zezadu otravoval. To je pro soupeře hrozně těžké. Je strašně náročné ubruslit to ještě na větších hřištích, kde většinou tempo nejde udržet. Po první třetině se to ve Švédsku trošku uklidní. Když hrajeme přípravné zápasy s reprezentací, tak často na osm beků, takže se musí jet naplno. Je to jiné než na mistrovství, kde hrají na šest nebo sedm beků.

Měníte něco v přípravě přes léto?

Napsal jsem si, co jsem během sezony pociťoval, že mi chybí. S trenérem spolupracujeme, aby to bylo lepší. Třeba různé svalové skupiny, které mě bolely nebo byly přetížené, tak aby byly uvolněné, lépe protažené. Byl jsem zatuhlý, cítil jsem nějaké oblasti. Potřeboval jsem uvolňovat. Od toho se odvíjí rozcvička.

Jaké zážitky mimo hokej jste si ze Švédska odvezli?

Museli jsme si jako čerství rodiče sami v zahraničí poradit. Zjistili jsme teď, že je jednodušší hlídat dítě do jednoho roku. Léto tam bylo fakt skvělé, bydleli jsme kousek u moře, procházky s klukem byly super. Člověk vypnul, podíval se na most přes Öresund, viděl i na Dánsko. Tyhle procházky mi budou chybět.

Lepší než na farmě Chicaga v Rockfordu?

To určitě. Chicago bylo taky hezké v létě v nějakých čtvrtích. Rockford teda ne. Ale v každém městě něco je.

Finsko si prý buď zamilujete, anebo chcete rychle pryč.

Mně Mikkeli nevadilo. Bylo v půlce Finska, hodně lesů, malé městečko. Žena byla ze začátku v šoku, ale pak si to hrozně oblíbila a teď by se tam chtěla i vrátit. Mělo to své kouzlo.

Držíte si dvouletky?

Vychází to tak. Když se bude dařit, tak věřím, že v Třinci vydržím déle, ale člověk nikdy neví.

A co NHL? Je to červíček, který ještě hlodá?

Pořád se budu snažit. Oprostil jsem se od toho, vím, že je to sakra těžké.

Je těch šest startů v NHL nejvíc, čeho si považujete? V Chicagu jste dostal i cenu kabiny pro nejlepšího hráče zápasu, tleskaly vám hvězdy jako Toews nebo Kane.

I za těch pár zápasů mám hodně zážitků. Říkali mi, jak jsou se mnou spokojení, a pak mě poslali na farmu. Američané nejsou moc upřímní. Raději bych to na rovinu. Poslední větu, kterou mi manažer řekl, byla: V klidu. Teď tě pošleme dolů, ale vrátíš se brzo… Co se dá dělat. Asi to víc zhodnotím až po kariéře.

Sledoval jste finále Stanley Cupu?

Zajímalo mě to. Florida je neskutečný tým. Jsou mi víc sympatičtí než Edmonton. Samozřejmě McDavidovi s Leonem Draisaitlem jsem to přál, ale Florida má všechny lajny pracovité, konzistentní. Nevím, kolik hráčů mělo v play-off nad 15 bodů… Čtyři vyrovnané lajny, které dokážou bránit i útočit, to trenér chce. Je to těžké překonávat.

Jste v šestadvaceti tam, kde jste si představoval?

Přijde mi, že člověk není nikdy spokojený. Mám na sebe strašně velké nároky. Teď už to trošku krotím, jsem dospělejší. Ale kdybych si jako kluk řekl, že si zahraju v NHL, nevěřil bych, je to fakt hustý. Jsem takový, že bych nejradši celou kariéru zůstal doma, ale mé druhé já chce hrozně poznávat.

Bije se to ve vás?

Přesně tak. Když je možnost někam jít, Amerika, Finsko, Švédsko, tak si vždy říkám, že to jsou skvělé zkušenosti nejen hokejově, ale hlavně do života. Budu mít co vyprávět. Ze začátku je to pro mě hodně nepříjemné, protože mi trvá aklimatizovat se. Ale po měsíci, až všechny poznám, už je to většinou v pohodě. Jdu proti sobě. Říkám si, že jinak bych nevyužité šance litoval. Teď mě hodně láká, že jdu do Třince, který má ambice. Chci vyhrávat.