Článek
I když se dostane do těžké situace, nikdy není arogantní. Jako by si Pavel Gross před každým mediálním výstupem v hlavě srovnal, co chce říct a kam se nechce dostat.
Když Sparta vypadla v sedmém semifinále, zaplnil titulky výrok: „Beru odpovědnost za to, že jsme do série nebyli mentálně připravení. Myslím, že to společně s prvním zápasem rozhodlo.“
Obyčejně by se asi řešil kádr a výkon hvězd. Po těžké porážce ale v éteru mnohem víc zněla věta trenéra a téma, jak moc má jeden muž vliv na celou sérii a dění v zápase číslo sedm. Gross je silný v tom, že si se slovy umí hrát.
Prakticky žádný dotaz neodmítne. Na druhou stranu, když po něm chcete konkrétní hodnocení hráčů a sezony hned po semifinále, je příliš brzy. Na startu letní přípravy řekne, že to je už moc dávno. Každé vyjádření zvlášť působí přirozeně, dohromady ale cítíte, že může jít o plán.
Něco ven zkrátka nepustí. I tohle je součást trenérské dovednosti. Umět elegantně vybruslit z témat, na která odpovídat nechcete.
Je trénování někdy i prací snů, nebo stres dostává všechno do jiné sféry?
Se stresem a s nároky musíte počítat, když takovou práci chcete dělat. Je v ní úplně všechno, dobré dny i tvrdé dny. Někdy přijde hodně stresu, ale jsou i hrozně krásné chvíle, na to nesmíme zapomenout. Současně se někdy dostaví velké zklamání. Tohle všechno dohromady je trénování.
Není to tak, že se ty hezké dny spíš snažíte svalovat na hráče, že je to jejich práce, a špatné dny berete na sebe, že jste tým nepřipravili?
Ale ne. Víte, co je džob trenéra? Sledovat vývoj výkonu mužstva. I když třeba třikrát vyhraje, sledovat, co není v pořádku. Hlídat, jestli někde cítíte šlendrián a kde se objevují malé věci, které všechno stahují dolů.
A když se dvakrát prohraje?
Tak hledáte cestu, jak mužstvo nakopnout. Vždycky chcete porážky utnout a začít sbírat výhry.
Chystáte se i jako vítěz, že porážky přijdou?
Nejsem tady od toho, abych se chystal na prohry. (usměje se) Spíš si říkám, že naším úkolem je, abychom šňůru výher uměli držet co nejdelší. Hledat vždycky i nějakou novou cestu, jak mužstvo udržet v režimu, že funguje na maximum.
Jako trenér nesmíte být naivní a myslet si, že jste v klubu na věčnost. Práce trenéra je vždycky na dobu určitou, jen my nikdy nevíme, jak dlouhá ta doba bude.
Jako trenér jste vyhrál tři tituly v Německu. Má tahle profese stejné postavení a respekt v Česku a tam?
Otázkou je, jak bychom to měřili. Nemám parametry, na kterých bych respekt dokázal zjišťovat.
Nabízí se třeba, jak často se trenéři odvolávají, protože málokdo v extralize odtrénuje dvě celé sezony v řadě, byť vy začínáte ve Spartě třetí.
O tom víme. Ale tuhle věc beru jako normální.
Normální?
Jako trenér nesmíte být naivní a myslet si, že jste v klubu na věčnost. Práce trenéra je vždycky na dobu určitou, jen my nikdy nevíme, jak dlouhá ta doba bude. Ale nakonec za vámi stejně někdo přijde a řekne, že je čas skončit. Za sebe vám řeknu, že jako trenéři se tímhle nezabýváme, tak to prostě je.
Buď práci máte, nebo práci chcete?
Dá se to tak říct. A když u mužstva jste, chcete se hlavně koncentrovat na svoji práci a vytáhnout z hráčů to nejlepší. Všechno pak má nějaké následky, ale je dobré je přijmout jako fakt. Vždycky se snažíte dělat věci nejlépe, jak umíte. A jestli nakonec skončíte, tak zkrátka skončíte.
Přijde mi, že z vás je dost cítit jiné prostředí, kde jste dlouho žil. Rétoricky jste hodně silný, podobně jako byl Uwe Krupp ve Spartě dřív nebo jako je ve fotbalové Spartě Brian Priske. Pracoval jste hodně na schopnosti mluvit a formulovat svoje myšlenky?
Jo, docela jo. (usměje se) Ale možná je to jenom náhoda, že na vás věci nějak působí. Primárně se nikdy nechci pouštět do nějakých senzací. Sezona je takový maraton, že spíš žiju v tom okamžiku.
A v něm dokážete kouzlit celkem obratně se slovy. Několikrát jsem si všiml, že když o něčem nechcete mluvit, neřeknete to, ale umíte pozornost plynule odvést jinam. Je i tohle už dnes určitá trenérská dovednost?
Nevím. (usměje se) Jestli říkáte, že to tak někdy je, tak…
Je.
Když mi to přijde důležité, chtěl bych z mužstva sejmout tlak. Myslím si, že hráči už mají na sobě ten reálný tlak, kdy se po nich požaduje konkrétní výkon. Souvisí s tím i sociální mediální tlak, pod ním jsou taky. Abychom jim přidávali ještě větší tlak? Ne, to nechci.
Jen když mediální tlak na sebe vezme trenér, taky se najednou nemusí cítit úplně v pohodě, ne?
Mně se daří k sobě tenhle tlak nepouštět. Noviny čtu velmi málo, sociální média nemám vůbec.
Vy se bez nich obejdete?
A jak rád! Je mi bez nich krásně. Ani mi nebudete věřit, jak moc krásně bez nich je.
Ani vás neláká přes ně monitorovat, co se děje?
Nezajímá mě to. Vůbec. Každému stačí ten reálný tlak, já jsem člověk, který si ho na sebe dělá opravdu hodně. Tam je pak fajn, že nikdo jiný mi ho nemůže způsobit víc než já sám sobě. Proč bych se měl krmit ještě něčím dalším? Ne, tohle nepotřebuju.
Na druhou stranu se tam dá najít třeba i inspirace…
Mám hodně pramenů, díky kterým se posouvám. Ale sociální média dokážu vynechat. Mám stránky zaměřené na hokejové kouče. Tam jsem hodně a to mě moc baví.
Nechal ve vás i něco zážitek spojený s mistrovstvím světa v Praze, kde jste byl součástí týmu Radima Rulíka a tlak musel být asi trenérsky enormní?
Nádherná věc. A vidíte? Tam jsem taky neměl sociální média. Žili jsme v bublině mezi hotelem, stadionem a kabinou. Ani jsem pořádně nevěděl, co se děje venku.
Takže jestli se teď píše a mluví v podcastech o tom, že Sparta, nebo Pardubice, vy dva už titul musíte urvat, kolem vás takové řeči jen plynou?
Když podepíšete smlouvu v mužstvu, jako je Sparta, co máte očekávat? Že by se někdo spokojil se semifinále? Asi těžko. Tak to prostě je. Tohle jsou týmy, kde se chtějí výhry. Podepíšete ve Spartě, je jedno, jestli jako hráč nebo trenér, a očekávání vysoká jsou. S tím žijeme.
Dá se to tedy otočit, že je spíš tedy výsada, že si klub vybral vás a vy máte vymyslet cestu k titulu?
Je to odměna, tohle je krásné. Jdeme za jedním cílem a uvidíme, jak to nakonec dopadne. Můžu teď jenom říct, že se připravíme nejlépe, jak dokážeme.
