„NHL mě štve, ale zapšklý nejsem.“ Do reprezentace se vrací velký talent

Čtyřiadvacetiletý Myšák v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že se pokouší o restart kariéry. A přemítá, co stojí za jeho neúspěchem v zámoří. Pozvánku do reprezentace si po šesti letech vysloužil výkony ve švédském celku HV71, v němž je i přes poslední místo v tabulce s osmi góly třetím nejlepším střelcem ligy.

Ukáže se dnes od 18:30 v O2 areně proti Švédsku a půjde o velký comeback. Myšák se do Evropy vrátil poté, co se šest let marně pokoušel uchytit v NHL. Dlouhodobě je přitom považován za jeden z největších českých talentů, za hráče s mimořádným zakončením.

Jeho bývalý kouč z juniorky v Hamiltonu, Jay McKee, ho pro deník Le Journal de Montréal označil za švýcarský nůž - pro jeho všestrannost, se kterou nejen dával góly, ale i vyvíjel tlak na soupeře. Ocenění se mu dostalo i od Scotta Wheelera, experta serveru The Athletic, který nikdy nepochopil, proč se u Myšáka netrefil, když mu věštil velkou budoucnost.

A zdaleka nebyl sám. Vzpomínáte na to, jak mladík s košíkem oslnil už před osmi lety na domácí scéně? V litvínovské líhni mimořádných nadějí?

„Je mi dvacet čtyři, tehdy mi bylo šestnáct,“ začal Myšák přepočítávat svůj věk. „No jo, to byl můj první rok v extralize.“

A hned ve třetím startu gól. Ze sóla proti Pardubicím, po kličce mistrovi světa Petru Čáslavovi, s mazáckým zakončením mezi nohy Ondřeje Kacetla. Kouknete na něj zpětně?

Ne, to ne. Ale vzpomínám si. Měli jsme skvělý start, snad prvních šest zápasů jsme vyhráli, to se to hrálo jednoduše (smích). Já v Litvínově na našich klucích vyrůstal, měl jsem své oblíbené hráče. Vepředu samozřejmě dvojka František Lukeš, Viktor Hübl, kteří si to tam ťukali poslepu. A já najednou v šestnácti hrál s nimi v lajně. I vím, že právě u mého prvního gólu měli oba nahrávku, to bylo něco!

Vybavíte si i humbuk poté?

To už tak jednoduché nebylo. Vím, že i klub se snažil média hodně mírnit, abych se mohl soustředit na hokej, školu a podobně. Odmítali žádosti o rozhovor, přišlo jich dost. Dokonce i jeden bulvární deník se v Litvínově zastavil, že se přijel ptát, ale řešili spíš vše možné okolo než dění na ledě.

Zrovna nejmladší debutant a střelec gólu v historii Litvínova, který vychoval tolik hvězd a legend, pro novináře byl logicky zajímavý. Co tyto milníky dělaly s vámi?

V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlel, bral jsem je jen tak, že jdu hrát a uvědomoval jsem si, že úroveň je úplně jinde než v juniorce, to byl pro mě největší šok. Soustředil jsem se na hokej a ani mě to nijak nesvazovalo. Stejně jako jsem neřešil věci okolo, i když mě jako introverta zrovna nenabíjely. Snažil jsem se jen hrát dobře i mezi chlapy.

A vydržel jste. Podobně jako v dětství, kdy se vám do hokeje moc nechtělo, že?

Když mi bylo asi šest, nevěděl jsem, jestli mě vůbec baví. Ale to tak u spousty dětí v nízkém věku bývá. Trénovat jsem chodil za párky v rohlíku od rodičů. Až pak třeba v deseti, kdy bylo znát, že dávám góly v každém zápase, mě to chytlo. Šlo mi to, hrál jsem se staršíma, speciálně mi zvyšovali tréninkové dávky - a už jsme to začali brát víc vážně.

Začal jste tušit, kam se můžete dostat?

Upřímně, když jsem byl mladší, NHL jsem měl v hlavě hodně. Upínal jsem se na ni, říkal si, jak moc bych tam chtěl hrát, prosadit se. Nejsem si jistý, ale možná jsem tomu dával až moc velkou váhu.

Hodně expertů vás vidělo do prvního kola draftu.

Jo, ale řekl bych, že na názory dalších lidí už jsem se tak nesoustředil.

Do zámoří jste odcházel v sedmnácti, ještě před draftem. S čím?

Že se jim tam jdu ukázat a poprat se o to. Už od patnácti jsem hokej začal brát fakt vážně a říkal si, že to chci zkusit, protože jsem si myslel, že na NHL mám a že si pro ni jdu. Ale v juniorce v Kanadě jsem byl jen chvilinku, pak přišel covid, vše se zrušilo, půlrok to byla velká neznámá. Nevěděli jsme, co se bude dít, zase jsem byl v Litvínově a pak přišel Laval.

Farma Montrealu, který si vás na draftu vybral v druhém kole.

Podepsal jsem tříletou nováčkovskou smlouvu s tím, že to zvládnu. Že mám dost času, abych se do NHL dostal. Ale nějak to tam nesměřovalo.

Proč?

Přímou zpětnou vazbu jsem od někoho povolaného nikdy nedostal. Můj agent mi často říkal, že od manažerů zaznívá, že nemám potřebnou velikost, výšku, prostě jsem byl menšího vzrůstu. A tím to haslo. Osobně si myslím, že jsem měl špatné načasování.

Jak to myslíte?

Jednak covid - a jednak v klubech. Když jsem přišel do Lavalu, už ani tam pro mě nebylo místo. Pak mě vyměnili do Anaheimu, respektive na farmu do San Diega, kde jsem prostor dostával, ale zase tam pro mě neměli plán, jak bych se dostal nahoru do NHL. Ale to je jen můj pohled, třeba si o mně říkali, že jsem na ligu pomalý, fakt netuším. Nic jsem s tím nezmohl, neměl jsem situaci pod kontrolou. Každopádně o sobě nepochybuju, že bych byl špatný hokejista. Fakt si myslím, že bych to zvládl, kdybych dostal šanci. Jenže nepřišla.

Českých hráčů obecně v NHL ubývá, zdaleka nejste sám. Probíral jste to i s dalšími hokejisty?

Jo, víceméně se všemi kluky v Americe. Od těch, kterým NHL vyšla, jsem se snažil inspirovat, a od těch, kterým ne, se zase něco přiučit, získat informace, abych měl výhodu. Nevím, co bych na to víc řekl. Pořád to nějak zpracovávám a koušu.

Jak jste k životu v zámoří přistupoval s postupem času?

Kanadskou juniorku jsem bral vyloženě jen jako posun ve vývoji, abych se zlepšil. Každé ráno jsem trénoval a odpoledne míval volná, takže jsem se času snažil využít a zůstával na stadionu ve fitku, abych byl do budoucna ready. V Lavalu už to bylo těžší, čas na ledě jsem měl minimální, dalo se jen makat mimo zápasy, nic víc. Zůstával jsem na tribuně a trávil víc času s trenérem nebo s fyzioterapeuty, abych zesílil, rozhýbal se.

Laval je předměstí Montrealu. Má s ním i něco společného? Značka Canadiens je i s Torontem jedna z nejobávanějších z pohledu tlaku. Byl jste na farmě pod drobnohledem?

Montreal je samozřejmě ještě jinde, možná je trochu výhoda, když neumíte francouzštinu, ale stejně se tam hokej řeší každý den strašně dlouho ve zprávách, hokejisti se rozebírají, co dělají špatně a co dobře. Média jsou tvrdá. A přijde mi, že na farmě to fungovalo trošku podobně. Samozřejmě tam tak velký zájem nebyl, ale pozornost člověk cítí. Několikrát se mi stalo, že mě tam lidi poznávali, když jsme někam vyrazili. Přece jen mě draftovali poměrně vysoko, hrával jsem přípravné zápasy za Montreal a lidi tam všechno vědí.

Proč jste zůstal? Moje poslední sezona pod smlouvou byla nejlepší, navíc už v San Diegu. Čekal jsem, že by si mě mohli konečně vytáhnout nahoru, což sice nepřišlo, ale pozici jsem měl skvělou.

Jako introvertovi se vám v USA líbilo? Na ty jejich small talky jsem si zvykl, to jsem se naučil (smích). Zatímco v Lavalu bylo všechno bližší Evropě, což asi dělala hlavně ta francouzština, a hokej měl velkou popularitu, v San Diegu tolik fanoušků nechodilo, ale je to snad nejlepší možná lokalita. U moře, pořád teplo, z pohledu osobního života skvělá štace.

Proto jste pokračoval?

Podepsal jsem na další rok a měl v hlavě, že teď už přijde zlom. Jenže ono ne, ještě jsem se zranil a pak už to bylo stejné jako dřív. Klesl mi čas na ledě, přišly další naděje, které potřebovaly hrát, protože si je management vybral v draftu - a mně došlo, že přešlapuju na místě. Až tady jsem plně pocítil, že potřebuju změnu a větší prostor, abych se skutečně rozvíjel. Zvažovali jsme to každý rok, ale teď už mi to přišlo namístě.

S kým jste se bavil? Měl jste i mentálního kouče?

Teď už ho nemám, ale dřív jsme dělali s Marianem Jelínkem a ten byl super. Dál se člověk vždycky baví v tom nejužším kruhu, takže rodina, hodně brácha, který taky hraje hokej.

Jan Myšák a jedna z jeho gólových akcí ve švédském HV71:

S čím jste odcházel?

Se spoustou zkušeností. Teď vždy říkám, že kde člověk dostane prostor a věří mu, cítí se dobře bez ohledu na to, kde hraje. Nemusí tam být obchody, může tam být pořád tma, ale rozhoduje pocit při naší profesi. Tak si vysvětluju i San Diego, moře bylo fajn, ale já se tam cítil dobře hlavně proto, že jsem tam měl jedno období dobré vytížení a dařilo se mi.

Proto teď přišel váš vzestup ve Švédsku, kde jste jedním z nejlepších střelců ligy?

Určitě! S prostorem na ledě je vše daleko jednodušší, dává člověku možnost, aby se mu dařilo. V Lavalu jsem míval za 40 zápasů třeba devět bodů, ale taky jsem dostával do deseti minut na ledě. Z toho je fakt těžké vytřískat něco navíc. Proto jsme i v Evropě hledali místo, kde budu mít větší roli a vybrali jsme právě HV71, kde jsem cítil velký zájem. I kdyby se mi tam vedlo hůř, čas je předpokladem pro to, abych se zvednul.

V Lavalu jste ale o sobě i říkal, že jste nebyl dost dobrý.

Pro mě to je věta, kterou využívám, abych se nikdy neuspokojil. Když se vám povede jeden zápas, za dva dny je další a všichni vás soudí podle toho předešlého. Snažím se jít do všeho od nuly - s tím, že nemám nic jistého a musím makat. Neshazuju se, jen si dodávám chuť, abych se rozvíjel. Takže nikdy nejsem dost dobrej!

Jak zvládáte, že dobrý teď není váš tým? HV71 je ve Švédsku poslední.

Není to sranda. Je znát, že tady se hraje baráž a tam půjde o všechno, ale jsme teprve na začátku. Už v minulosti klub zažil těžké časy, bylo by super se dostat do play off. I já si uvědomuju, že se ode mě něco očekává, že je potřeba, abych dělal body. A že je tlak i na týmové výsledky.

Jaká je tohle změna? Hokej je sice kolektivní sport, ale hráči se vychovávají jako jednotlivci, jako jednotlivci pak bojují i o místo v NHL na farmách.

Zrovna takové debaty jsem několikrát vedl s Pavolem Regendou - a je to tak. Na farmě se nepadá, neexistuje baráž, vychovávají si vás tam. Určitě všichni mají v podvědomí, že si hrají na vlastní triko, že je to buď já, nebo on. Ne že by se tam sólovalo, že by tam byli v kabině zlí kluci, co by po vás šli. Každý už ví, že body sbíráte, když se daří týmu a dá se s tím „svézt“. Bez spoluhráčů jste nic.

Říkal jste, že zámoří pořád zpracováváte a koušete. Nelitujete?

Stojím si za vším, co jsem udělal. Zažil jsem rozcestí, kdy jsem vybíral z více variant, už dřív jsem mohl jít do zámoří, ale zvolil jsem si svůj dětský sen v Litvínově a jsem rád. Za všechno, co jsem doteď prožil. Vyhovuje mi i to, že mě Amerika pořád štve a neklaplo to, protože mě to tlačí k další práci a cítím se v tom dobře. Už v Montrealu jsme měli psychologa, který vždy říkal: „Don’t Waste the Pain!“ Nenech svou bolest vyjít vniveč, přeměň ji v sílu a odolnost. Je to úžasný motor a nejsem nijak zapšklý.

Nad NHL ještě přemýšlíte?

Určitě ano, mám za to, že by byla blbost na ni zapomínat a jen jít dál. Nejen chybami, ale i minulostí se člověk učí, proto je potřeba si ji připomínat. Že jsem se do NHL nedostal, ještě neznamená, že budu nejvíc negativní člověk. Nezapomínám, ale současně věřím, že příležitost ještě přijde.

A teď je tu národní tým.

Do něj jdu s nadšením. To je vždycky pecka, už v dětství jsme si hráli na reprezentanty venku na hřišti. Za to jsem strašně rád. Potom, co mi to v Americe nevyšlo, vnímám tuhle sezonu jako restart.

Co uděláte jinak, když přijde další šance zabojovat o NHL?

Minimálně už vím, že nikdy nepodepíšu kontrakt bez toho, aniž bych se s trenérem a manažerem bavil předem. Chci se vyhnout tomu, že najednou skončím v týmu, kde nemáte takovou budoucnost a vytížení, jaké byste si přáli. To je moje jediná priorita a neplatí jen pro Ameriku, ale všude. Chápu, že manažeři s námi moc nemluví, jedině přes agenta, ale minimálně si vše aspoň víc prostuduju. To vám najednou o angažmá dá úplně jiný obrázek. Přesně to jsem si z minulosti vzal.