Nový kouč hokejové reprezentace: Neřeším, jestli jsem Čech, nebo Němec

Reprezentační výzva má u 58letého Grosse zajímavou symboliku. Jako by až pečetila návrat muže, u kterého se ještě před čtyřmi lety tuzemská veřejnost ptala: Kdo to je?

Však se brzy po sametové revoluci vytratil z pozornosti. Na dlouhých 33 let, které strávil v Německu. Až poté se o něm začalo zase mluvit. Už po nástupu do Sparty se dočkal oslovení od reprezentace, tehdy ještě ale kvůli platné smlouvě musel odmítnout, navíc měl chuť zůstat u každodenní práce v klubu.

Letos už měl k dispozici čas a větší odstup. Kariérní vrchol tak zažívá v rodné zemi, ne u sousedů.

Tohle vás nikdy ani nemohlo napadnout, co?

Ne, nemyslel jsem na to. Snažím se být zcela koncentrovaný na místo, kde jsem. Ani v Německu jsem neměl žádné zázemí, kam bych se vracel. Prostě přišel nový job, s manželkou jsme se sbalili a jeli. Abych si udržel soustředění, poznal okolí i lidi, co tam pracují, nechtěl jsem být vůbec na cestách. Stejné to je i tady, zabalili jsme stany, dorazili do Prahy a už se nevraceli. Nemám pevnou základnu, protože je pro mě důležitá pevná identifikace s prostředím a týmem.

Takže se do Německa nevracíte?

Minimálně. Navštívím tak Berlín, kde žijí moje dcery a vnuk. Ale třeba v Mannheimu, kde jsem dlouho hrál i trénoval, jsem nebyl asi tři a půl roku. Nejde o to, že bych byl zapšklý, ale mám tu nový job a tak to beru.

Nic se ve vás po 33 letech v Německu nepere?

Vůbec. Dnes vidím svět, který se hýbe a je kosmopolitní. Číslo neznám, ale kdybychom si našli, kolik tu žije cizinců, asi by bylo vysoké. Mých jedenáct let života v Berlíně je taky dost. Vzpomínám si, že moji sousedé byli z Dánska, jeden z Itálie. A to s hokejem neměli nic společného. Vnímám to s nadhledem - kde bydlíš, tam bydlíš. Před revolucí to bylo jiné, jako Češi, Poláci nebo Maďaři jsme byli zabalení ve slupce. Pak jsem odešel a zjistil: „Žij tam, kde chceš, dělej, co chceš a co tě baví, když to práce umožní.“ Dnes někteří kluci bydlí v Americe a zůstávají tam, jiní se vrací. Já pocházím z Ústí, mám tam rodiče a jezdili jsme, když to šlo. Ale na tři až pět dní - a zase zpátky.

Asi bude zbytečné se ptát, jestli se cítíte víc jako Čech, nebo Němec.

Jo, tohle neřeším. Mám dvojí občanství, ale jsem tady a nemám odpověď. Není pro mě podstatná, vím jen, že jsem se narodil v Česku a domov mám tady. Proto jsem se sem vždy rád vracel. Ale rád se vracím i do Německa. A jinam taky. Znáte to, když jedete na dovolenou, taky se těšíte. S manželkou jsme toho procestovali dost, a tak víme, že Praha je bez nadsázky jedno z nejkrásnějších měst světa, i rozmanitostí. Dnes najednou zjistíte, že tu máte 70 druhů restaurací z různých částí světa. Vždy jsme sem rádi jezdili, i při vysokých cenách a vysokém standardu, kde já třeba rozdíl mezi Prahou a Berlínem nevnímám.

V revolučním roce 1989 jste vyhrál titul se Spartou, pak přišla revoluce, Česko čekaly zásadní změny. Proč jste odcházel? Neprožíval jste to?

Nad tím jsem samozřejmě přemýšlel. Už tenkrát jsem poznal manželku, jsme spolu asi od šestnácti, ale za éry železné opony jsem věděl, že jednoho dne půjdu pryč, ať to bude jakkoli. Možná bych volil i jinou cestu, ale přišla tahle. Asi to tak mělo být. Svět mě zajímá a chtěl jsem jít. I když jsme tu prožili nádherná léta, na Spartě dvě finále a titul, měli jsme krásnou mladou partu, s rodinami jsme se scházeli. Ale v podvědomí jsem vždy měl, že chci zvednout kotvy a objevovat.

Jaké byly začátky?

Těžké, německy jsme neuměli, v tom bylo riziko, asi i troška mladické naivity. Ne nerozvážnosti, já to měl promyšlené. Spíš si člověk myslí, jak vše půjde hned. Ale je dobře, že dostane facku a trošku ho to srovná. Manželka navíc byla těhotná, což taky situaci neulehčilo, ale strašně jsme se těšili. Nakonec jsme se začali učit řeč a nějak to dopadlo. Když jsme to vyprávěli dětem, koukaly na nás jako na blázny. Těmi jsme ale nebyli, tisíce lidí se rozhodly pro podobný krok. Spíš šlo o dobrodružství a krok do neznáma, o učení se za pochodu, takový rychlokurz.

V čem se pro vás Česko a Německo nejvíc liší?

Asi je potřeba začít od toho, že Čechů je 10 milionů, Němců 80. Tady lze hokej popularitou srovnat s fotbalem, který je možná o něco dál. Ale rozhodně ne tak jako v Německu, kde vede bundesliga, pak je druhá liga, třetí liga, ženský fotbal. Následují úspěšné sporty, třeba individuální zimní disciplíny. A i tak se díky těm počtům hokej těší velké oblibě, z kolektivních sportů bude dvojkou. Ukazuje se to i na zázemí.

Jak?

V Německu je na vysoké úrovni, ze 14 mančaftů má deset krásné haly, čtyři kluby takové normální, ale rozhodně není dovolená nějaká plechárna. Dřív tu měli výjimky, aby byl čas na přestavbu, teď mají dané počty sedadel i VIP místa. Prostředí je ohromně profesionální, kabiny, bydlení. Můžu srovnávat se Spartou a O2 arenou, kde jsou taky na vysoké úrovni. V německé lize je jen větší propast za zhruba top sedmi týmy. Kdyby právě ty hrály tady v extralize, fungovaly by úplně v klidu a stačily by. Je škoda, že jejich liga tu není mediálně pokrytá, člověk by byl překvapený, jak velká zábava to někdy je.

Proč jste se před čtyřmi lety vracel? Zase čistě kvůli „jobu“?

Sešlo se pár věcí, v tu dobu mi i zemřel táta, což byl taky důležitý aspekt v rozhodování, byl mým mentorem. Od Sparty jsem už dvakrát nabídku dostal, ale nechal jsem to být, ještě jsem měl smlouvu v zahraničí. A pak to přišlo. Další možnost byla ve Švýcarsku, ale odmítl jsem; kdybych ji vzal, asi tady dnes vůbec nesedíme. Ale to neřeším, vyšlo to takhle, pro mě dobrá nová výzva. Zase jsem se těšil a jeli jsme dál.

Vy se moc nevracíte do minulosti, viďte?

Vůbec ne. Ani ničeho nelituju. Když dělám rozhodnutí, není to jen nástřel, ale racionálně se zamyslím. Jde o to, aby bylo rozhodnutí moje a ne někoho jiného, protože pak už bych litoval a přemýšlel, co bych udělal jinak. Stojím si za vším, včetně chyb a jejich následků. V profesionálním životě si totiž musíte uvědomit jednu věc.

Ano?

Nic není napořád. Je naivní si myslet, že někam přijdete a budete tam tak dlouho, jak chcete. Po dobu trvání smlouvy, na deset let… Nic takového si neplánujte. Člověk musí být flexibilní a každému dni dát maximum. Když se daří, fajn. A když ne? Tak to bývá, nebudeme první ani poslední. Jen nepropadejme dojmu, že je něco napořád spojeno. Když vstoupíte do nového zaměstnání, jste motivovaní, chcete něco dokázat, ale zároveň vzadu v hlavě musíte mít napsáno, že to je vždy jen doba určitá. Nestresovat se tím, ale uvědomit si to. Je to stejná danost, jako když si ráno namažete máslo na chleba.

Byl jste takhle nad věcí i ve chvíli, kdy s vámi loni v říjnu ukončila spolupráci Sparta?

Samozřejmě, že člověk je nejdřív naštvaný. Přemítáte nad tím, co šlo změnit, ale tak to je. Oklepete se. Mohlo to přijít i v létě, protože se sice dvakrát udělalo semifinále, ale dvakrát se nevydařil sedmý zápas. Na Spartě jsou nejvyšší nároky a bohužel to nevyšlo. Menší krizi zkraje sezony jsem vnímal jako příležitost pro mužstvo ukázat, jak se nastartuje. Ale stalo se, beru to a nehledám žádné výmluvy. Nejsem sám, když spočítáte obecně životnost jednoho trenéra, myslím, že to někde bylo vyčíslené na asi 1,3 roku. Trenéřina je velmi tvrdej job.

A v čem nejtvrdší?

Asi hlavně tlakem na úspěch, který s sebou nesete a který se snažíte minimalizovat, abyste se nezbláznili. Já třeba nikdy neměl sociální sítě, takže mediální tlak ani moc nevnímám. A i když teď víc koukám do novin, abych měl přehled, co se děje v klubech, největší tlak na sebe stejně vždy kladu já sám.

Jste přísný?

Na sebe ano, mám rád disciplínu a od sebe ji vyžaduju jako od prvního v pořadí. A jestli jsem přísný na ostatní? To nevím a ani to nebudu komentovat. Jsem toho názoru, že to musí říct ostatní. Já se taky vždy chci sám přesvědčit o ostatních, jací jsou. Nechci to slyšet od někoho jiného, „znát“ lidi zprostředkovaně, to nemám rád. Proto se ani sám popisovat nebudu, ať to udělají jiní, a když budou kritičtí, mají na to plné právo.

Jak vás poznávám, jste hodně přemýšlivý a zažraný do hokeje. Co děláte mimo něj?

Obecně mám rád sport, pohyb. I když to nějaký den nevyjde, alespoň manželku vezmu na svižné kolečko. Rád se začtu do knížky, teď třeba je to Jo Nesbø. Rád sleduju hospodářství, burzu, u toho dovedu vypnout. Něco si poslechnu, třeba cestou v autě z Ústí si pustím muziku. Nebo to protelefonuju… A rád kouknu na seminář, na hokejové stránky, databáze. Neberu to ani jako součást zaměstnání, jen se chci rozvíjet, obohacovat. Je ale potřeba jen nezůstávat ve svých kolejích a najít si i něco jiného, vypadnout s knížkou nebo s nějakým hobby, protože u toho zas myslíte jinak a jste pak čerství na svůj job.

Jak vypínáte u burzy? Investujete?

Jo, taky. Vnímáte díky tomu, co se na světě děje, všechny zprávy jsou závislé i na politickém světovém dění, to jde ruku v ruce. A ty pochody mě zajímají. Třeba teď tu máme rozmach umělé inteligence a já jsem zvědavý, jak na to zareagují ty největší, ale i menší firmy. Snažím se to vnímat pozitivně, protože dřív si lidi i o autech, co jezdila třicítkou, mysleli, že nás zabijí. Věřím, že tahle technologie lidem pomůže a třeba se díky ní otevřou nová zaměstnání, o jakých si teď ani nesníme.

Zmínil jste obohacení. Mluvíte o něm často, zjišťoval jste, jak funguje prostředí ve fotbale, poznával hráče různých národností…

Myslím, že tak přemýšlí hodně trenérů. Každá návštěva, seminář, knížka, stránka vám něco dá, už jen tím, že vás nadchne nějaký detail, si z toho něco vezmete. A to teď vůbec nemluvím jen o hokeji.

Ptám se proto, že ve Spartě byla výzva pracovat s velkými osobnostmi. V národním týmu je jí každý, jak k nim tedy přistoupit?

Tu zkušenost ještě nemám, ale když máte problém, je potřeba ho vždy pojmenovat. Na klubové úrovni máte výhodu, že hráče dobře znáte a víte, komu říct něco individuálně, komu v menší partě, komu normálně, komu rázně, komu třeba i na tabuli během meetingu. Víte o nich víc, než si sami myslí. Ale platí to i obráceně, protože hráči vás každý den pozorují a zjišťují, jak budete reagovat. Tady v reprezentaci máte pár krátkých rozhovorů plus něco vidíme, jak chodíme na zápasy. Je to organické, živé. A o to je ten svět hezčí, když do sebe skládáte řadu individualit s různými přístupy.

Co nového jste se naučil?

Je toho dost. A ještě bude. Asi největší novinka pro mě je, že už nesleduju systémy mužstev a to, jak hrají. Teď přijdu na stadion a soustředím se opravdu jen na hráče, které chci sledovat. Občas z toho sklouznu, abych i daný tým pochopil. Ale jde o to, abych byl co nejpozornější, sledoval, kdo kde střídá, a viděl vybrané hráče. Pořád se učím. Naživo je to něco jiného, než když doma otevřete laptop a koukáte na data. Snažím se registrovat, jak hráči reagují po písknutí, na střídačce, když se něco nepovede, když je oddechový čas. To z videa nemáte šanci vysledovat.

Cítíte se v novém stylu dobře?

Jo, ale je to jiné. Dvacet let jsem byl každý den zvyklý pracovat s mužstvem. A teď se díváte hodně na hráče. Nejdřív na bodující hráče v NHL, pak na Evropu, v Česku jste pořád na zápasech.

Jak zvládáte stres?

Pro mě je dobrým rádcem, když ho držíte na zdravé úrovni. Nesmí vás ovládnout tak, že se probudíte a už vám blouzní v hlavě. I to se stane, ale nesmíte stres brát jako nepřítele. Věnujte se mu, protože funguje jako ukazatel, že se něco děje. Když jde vše podle plánu, je nízký, ale když ne, je potřeba být flexibilní, a to já vnímám na svém jobu jako ještě krásnější. Plánovat a organizovat si sezonu je určitě fajn. Mám trpělivost, takže chci hráčům dávat šance v rolích, které jim sedí, a ne je hned odtrhávat a dělit. Ale když vidíte, že něco opravdu nefunguje, rychle reagujete.

Proč jste tedy nakonec přistoupil na roli asistenta?

Je to moje osobní rozhodnutí a pro sebe si ho i nechám.

Jste vůbec asistent? Zdeněk Moták vás tak nebere, mluví o vás jako o spolupracovnících.

Je jedno, jestli jsme asistenti, spolupracovníci, kolegové. Budeme se spolu bavit o všem, ale nejdeme si tam přikyvovat a jájínkovat. Máme rozdělené úkoly, jak už Zdeněk říkal. Já i Richard Král taky známe roli hlavního trenéra a víme, že i když se třeba rozejdeme a na nějaké rozhodnutí se radši ještě vyspíme, stejně ho nakonec udělá hlavní kouč. Můžeme mít jiný názor, ale platí, že rozhoduje Zdeněk a my ho budeme respektovat.

Jak funguje souhra se Zdeňkem Motákem?

Dobře, řekl bych. Každý den jsme na telefonu, vedle hokejových debat řešíme i různé organizační maličkosti.

Říkal jste, že když jste slyšel jeho jméno, celý projekt vám začal dávat smysl. Proč?

Je to inteligentní, vzdělaný člověk, který má v hokeji hodně zkušeností. Prolezl si jím od píky, od juniorů přes pozici asistenta. Podobně jako Radim Rulík. Vyhrál dvakrát s Třincem, ale zároveň si zkusil i Olomouc, mančaft s nízkým rozpočtem. I ze spodních míst byl schopný něco uhrát. S takovým člověkem mi dává, stejně jako s dalšími členy realizačního týmu, smysl bavit se na denní bázi.

Veřejnost vás díky extraligovému play off zná hlavně jako soupeře. Cítíte, že jste si v něčem podobní?

I pokud jsme někdy byli rivalové, vždy jsme měli respekt jeden pro druhého. Oba jsme byli oddaní svému týmu, na sto procent. Ale oba si taky uvědomujeme, že to skončilo a koncentrace směřuje jinam. Začíná nová kapitola, kdy dáváme hlavy dohromady.

Bude nová i pro národní tým? Hodláte po štábu Radima Rulíka něco měnit?

Nechci říkat, co bychom chtěli změnit, v každém případě navážeme. Chceme agresivní, bruslivý hokej, jak už dřív říkal Zdeněk. Ve všech třech zónách víme, co chceme dělat. Hokej už stejně nikdo nevymyslí. Jde jen o detaily v mozaice, které bychom rádi dělali malinko jinak, ale nechci je zatím jmenovat, protože bude záležet na vývoji.

Čím národní tým obohatí Pavel Gross?

Dobrá otázka, ale já o sobě jednak nerad mluvím - a jednak jsem jen článek týmu. Sám nic nezmůžu. Každý přineseme něco, nějakou trošku a dodáme něco nového. Důležitý je tým, ne Pavel Gross.