Článek
Je až k neuvěření, co se v létě roku 2026 přihodilo na nejposvátnějších tenisových kurtech v londýnském All England Clubu. A tenisoví experti, mezi nimi Boris Becker i další velké osobnosti, opakují klíčovou otázku posledních let: Jak to ty české tenistky dělají?
Ne, ani Jakub Kotrba nezná přesnou odpověď. „Jednotný návod na úspěch totiž neexistuje,“ odvětí šéf Českého tenisového svazu.
Mimořádně úspěšné odvětví Kotrba vede dva roky, od června 2024, kdy nahradil Iva Kaderku. Prohřešky jeho éry český tenis stále dohání, stále je musí řešit. Bez ohledu na to, jak famózní výsledky přicházejí na kurtech. „A hnutí by nemělo být potrestáno drakonickou sankcí za pochybení jednoho sebestředného člověka,“ říká Kotrba v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Úspěšný právník je věrný zásadám své profese, pečlivě váží slova, před emocemi upřednostňuje zdrženlivost. Ovšem teď euforie cloumá i jím, vždyť v sobotu 11. července zažije český tenis naprosto výjimečný den. Karolína Muchová proti Lindě Noskové od 17:00 ve finále Wimbledonu. Ještě nedávno jen těžko představitelná věc.
Poprvé v historii. A co je pro Kotrbu důležitější: Nemusí to být naposledy. Ne v situaci, kdy za Muchovou s Noskovou čekají další a další šikovné Češky. A do toho vyrostla generace mužů okolo Jiřího Lehečky a Jakuba Menšíka.
Jste prvním šéfem českého tenisu, který zažije, že se ve finále grandslamu utkají dvě Češky. A ještě ve Wimbledonu. Co prožíváte?
Osobní pocity se těžko popisují, je to kombinace radosti a hrdosti. Nevím, zda nám všem již došlo, jak velký úspěch to je a jakou reklamu České republice, českému sportu a českému tenisu všichni naši tenisté, pochopitelně v čele s Lindou a Karolínou, udělali. Já jsem s rodinou na dovolené na Islandu. Již jsem si sehnal televizi na finále a těší mě, že na finále osobně budou ti, kteří mají na sportovních výsledcích svazu osobní podíl – státní trenér Honza Stočes a první místopředseda odpovědný za sport Petr Pála. Wimbledonské finále je sportovní událost, tenisová diplomacie se v Londýně odehrávala dva uplynulé týdny.
V nadsázce, je to pro předsedu svazu úleva, že stejně vyhraje Češka, anebo budete „trpět“ tím, že jedna z hráček sen nedotáhne?
Prvotní úleva a radost je zastřena smutkem, protože titul bych moc přál oběma. Fandit se bude snadno, či spíše sledovat zápas, ale na jeho konci bude jedna po životním úspěchu nejšťastnější tenistka světa, zatímco ta druhá bude bohužel smutná. A to mě mrzí.
Šéf českého tenisu Jakub Kotrba.
Ve finále se utkají dvě krajanky, dvě dobré známé, dvě výrazné herní osobnosti. Jaké z vašeho pohledu Muchová a Nosková jsou, spojuje je i něco dalšího?
Jsou skromné, pracovité a trpělivé. O Káje se mluví již řadu let, že jednou vyhraje velký turnaj, jen kdyby byla zdravá. Tolik soužení, co měla se svými zraněními… A nevzdala to, nepolevila. Linda je pak ohromná srdcařka a bojovnice. Je jí teprve 21 let a v Billie Jean King Cupu na sebe vzala opakovaně roli lídryně a několikrát týmu pomohla, když už bylo velmi zle, nikdy nezaváhala. Každá je z jiného klubu, s jinou tenisovou minulostí. A obě ukazují, že cesta do wimbledonského finále nemá jednotný návod.
Existuje důvod, proč jsou Češky tak ve Wimbledonu výjimečné? Za poslední čtyři roky se v All England Clubu po triumfech Markéty Vondroušové a Barbory Krejčíkové zrodí už třetí český titul. To je dechberoucí statistika.
Je na to řada teorií a pohledů. Mně se líbí vysvětlení odkazující na úspěchy Petry Kvitové, která jako jedna z českých tenistek ukázala všem ostatním, které s ní hrály a potkávaly ji na turnajích, ve Fed Cupu i na jiných akcích, že to jde. Že i tenistka z Česka může vyhrát Wimbledon, že to není jen sen, ale něco, čeho se dá dosáhnout. A podívejte, kolik už našla následovnic! Toto je pochopitelně až ten poslední, rozhodující kamínek celé mozaiky. Předně musíte být jednou z nejlepších tenistek světa a toto je ten závěrečný krůček.
Otázka z funkcionářského hlediska – mělo by smysl mít v Česku travnaté kurty, aby byly vyhlídky pro Wimbledon ještě lepší?
Nevím, jak by ještě lépe mohly vyhlídky vypadat, ale to pochopitelně žertuji. Historie ukázala, že i se zmíněnou absencí travnatých kurtů se českým hráčům v Londýně daří. Není to o přípravě na trávě, ale o celém systému výchovy, přípravy a tréninku. Ukazuje se, že počet travnatých kurtů v zemi nerozhoduje.
Bohužel český tenis, zejména doma, není jen wimbledonský titul, turnajová vítězství a postupy národních týmů, ale i důsledky dotační kauzy minulého vedení.
Co průlomové české finále říká o stavu českého tenisu? Je na absolutním vrcholu?
To bych si nikdy nedovolil tvrdit. Český tenis je dlouhodobě mimořádně úspěšný sport, doma i v zahraničí, a naši hráči jsou úspěšní ve všech věkových kategoriích, což považuji za zásadní. Síla tohoto úspěchu spočívá v tom, v jak silné a globální hráčské základně se dokážou prosadit. Nechci se žádného sportu dotknout, ale nevím, zda se v jiných individuálních sportech každé ráno probouzí po celém světě také tolik malých chlapců a děvčat, kteří říkají, že jdou trénovat, protože chtějí být nejlepší ze všech.
A navíc to mezi ženami nejsou jen Muchová s Noskovou, že? Za nimi rostou další…
To je právě nesmírně cenné. Byla tady mimořádně silná generace kolem Petry Kvitové, Karolíny Plíškové, Lucky Šafářové či Barbory Strýcové, pak je tu generace wimbledonských vítězek Báry Krejčíkové a Markéty Vondroušové, dnes se hraje české finále Karolíny a Lindy, ale podívejte se do juniorských kategorií, třeba na vítězky Roland Garros. Vedle toho nesmím zapomenout na muže – dva hráči mezi dvaceti nejlepšími na světě? A to ještě zdaleka neřekli své poslední slovo!
Skvělé výsledky vidí celý svět, i vámi zmíněnou mužskou dvojici Jiří Lehečka, Jakub Menšík. Jak je na tom český tenis, když se podíváme za kulisy? S výchovou mladých a dalšími klíčovými tématy.
Výchova mládeže, práce s talenty a systém přípravy reprezentantů, to jsou základy, na kterých český tenis stojí. Podařilo se je zachovat a úspěšně se rozvíjejí. Výhoda našeho sportu je, že hodnocení výsledků není o dojmech, ale o žebříčcích a turnajových pavoucích. Ty se dají snadno a jasně porovnávat, a to v dlouhodobém horizontu.
Velkým tématem poslední doby je státní podpora sportu. Jaká je? Má být větší? Musí být větší?
To je politické a makroekonomické téma. Jako předseda svazu budu pochopitelně říkat, že by měla být větší, vedle toho si uvědomuji, že člověk musí být realista a vnímat globální i domácí dění. Každopádně by měla být rozdělována a distribuována včas a spravedlivě, aby se svazy nedostávaly do platební neschopnosti a aby se státními prostředky při zachování maximální transparentnosti a možnosti kontroly mohly nakládat co nejefektivněji.
Ať vyhraje titulové derby kterákoli z dam, bude se jí ve velkém gratulovat, hlasitý potlesk bude znít i od těch, které tenis jindy nezajímá. Je klíčové využít tak obrovský úspěch k dalším sponzorským akvizicím?
Samozřejmě se budeme snažit, jako se snažíme již více než dva roky, ale je to dlouhá cesta. Protože bohužel český tenis, zejména doma, není jen wimbledonský titul, turnajová vítězství a postupy národních týmů, ale i důsledky dotační kauzy minulého vedení. Napravujeme svou reputaci. Ukazujeme, že jsme moderní a úspěšný svaz, který funguje pro všechny své členy.
Tím se dotýkáme kauz z vedení bývalého šéfa Iva Kaderky. V jakém je vše aktuálně stádiu?
Celá kauza má z pohledu svazu několik rovin. Ta první je trestněprávní, kdy čekáme na další vývoj případu bývalého prezidenta, ale nemáme k věci další informace. Výsledek a pravomocný rozsudek pak ukážou další směr, který se týká možného vymáhání způsobené škody, na které jsme připraveni.
A ta druhá?
Vedle toho je tu spor s Národní sportovní agenturou a státem, který po svazu požaduje vrátit 100 milionů korun za domácí turnaje, na kterých vyrostly generace hráčů a hráček, které se skutečně uskutečnily, ale byly minulým vedením zaplaceny z nesprávné dotační kapitoly. To nám přijde kruté. Snažíme se to vysvětlovat a doufáme, že když nyní všichni sledují Wimbledon a sdílejí na svých instagramových účtech gratulace českým hráčkám, budou naslouchat našim argumentům, proč by celé tenisové hnutí nemělo být potrestáno drakonickou sankcí za pochybení jednoho sebestředného člověka.
