Nikdo ho nepřekonal. Králem Velké pardubické zůstává kůň se sovětskou krví

Tohle už přece musí být konec jeho éry, to už ani on nemůže zvládnout. Velká pardubická, rok 1991: trojnásobný šampion padá na Poplerově skoku, na zemi končí on i žokej Josef Váňa. Hotovo? Vůbec ne. Váňa se nevzdává a ryzák jménem Železník také ne. Zase spolu vítězí. Už počtvrté.

Uteklo dlouhých pětatřicet let, dnes se běží další ročník Velké pardubické - a Železník pořád zůstává jejím králem. Nejspíš i zůstane.

„Je to příběh z doby, která byla jiná, neopakovatelná. Což mu neubírá nic na podmanivosti,“ říká historik a uznávaný znalec tuzemských dostihových dějin Martin Cáp. I jemu naskočí, jak tento ročník sledoval jako devítiletý kluk. A není sám: „Jméno Železník si vybavuje téměř každý v republice, kdo tehdy žil. Josefa Váňu, byť je dávno v jiných rolích, dodnes lidé poznávají na ulicích.“

Sport je krásný v tom, že lze běžet rychleji, střílet ještě působivější góly anebo ještě ladněji zdolávat překážky, je-li řeč o tom dostihovém. Něco ale zopakovat nelze. Třeba dominanci koně, který měl krev ze Sovětského svazu a NDR. Zdaleka nejen proto, že tyto státy už dávno neexistují.

Pryč je totiž i sama Velká pardubická z éry jejího nejslavnějšího vítěze. Televizní záběry působí jako film pro pamětníky, jak pomalí jsou koně oproti těm dnešním. Mají nádech romantiky, jenže první zdání klame.

„Aby žokej Váňa znovu nasedl na koně a vyhrál, by už dnes nebylo možné. Jednak je tempo úplně jiné - a už to ani není dovoleno. Nikdo nemůže vědět, jestli kůň není otřesený, zraněný,“ připomíná Cáp zvýšený důraz na zdraví zvířat. „Nostalgiků po těchto časech zůstává hodně. Já jsem naopak toho názoru, že když se vyvíjí doba, musí se vyvíjet i dostihy. Hodnoty společnosti jsou jiné.“

A Velká pardubická taktéž. Ubylo oranice, do níž se mohou snadno zachytit kopyta, tehdy navíc bývala hlubší. Náročnost skoků poklesla.

„Pravidla se změnila tak zásadně, jako byste ve fotbale zkrátili hrací čas na hodinu,“ nabízí Cáp originální metaforu. „Velké pardubické se říkalo nejtěžší dostih na kontinentu, zdůrazňovala se právě hodnota obtížnosti. Dnes se nejvíc zdůrazňuje bezpečnost, což jde proti sobě. Taxis je pořád Taxis, i dostih se jmenuje stejně, ale v reálu je úplně jiný, čímž je trochu v pasti. Táhne se s ním renomé brutálně nebezpečného dostihu, přitom éru staré Velké pardubické ukončila právě Železníkova éra.“

A pro pochopení musíme v čase ještě dál než do roku 1991, kdy Váňa se Železníkem vyhráli počtvrté a naposledy.

Evropa dohořívala, nad Berlínem zavlála rudá vlajka se srpem a kladivem. Hrůzy druhé světové války skončily, ale další už se chystaly, na východě se zformovala nová totalita. Ovlivnila všechno. I sport, i dostihy.

„Existují například teorie o tom, že matka Železníka nebyla zcela plnokrevník. Sovětský plnokrevný chov totiž po válce stál na trofejních koních z Německa a dalších zemí, které Rudá armáda sebrala v rámci kořisti. S evidencí si moc hlavu nelámali, ve skutečnosti často šlo o jiné koně, než jak zněla oficiální identita,“ líčí Cáp. Což by vysvětlovalo, proč byl Železník tak dobrý na překážkách.

Jeho matka byla právě sovětské krve, Želatina se jmenovala. I mezi stalinisty se totiž našli tací, jimž byl dostihový sport blízký. Na argument, že k ušlechtilým koním patří široké klobouky dam, upravené smokingy gentlemanů či dokonce dohled samotné anglické královny, našli soudruzi vynalézavou odpověď.

„Dostihoví příznivci mezi komunisty přišli velmi rychle s konstrukcí, že v dobách buržoazie šlo o stroj na vydělávání peněz, zatímco za komunismu to bude čistá výkonnostní zkouška a všichni koně budou vlastnění státem, tudíž se sport oprostí od zkažeností kapitalismu,“ vysvětluje Cáp.

A sovětští koně i žokejové se činili. Velká pardubická na přelomu 50. a 60. let neznala jiné šampiony. „Když v roce 1963 vyhrál československý Koran, mělo to vzdáleně podobný náboj, jako když hokejisté porazili Sověty,“ dodává historik.

Zároveň je chov koní tak specifický fenomén, že ho nešlo obtočit ostnatým drátem jako hranice. I do Československa občas dorazily klisny ze Západu, tu a tam i plemenní hřebci. Výsledkem toho světa byl i Železník. Se sovětskou matkou Želatinou a východoněmeckým otcem, jehož jméno Zigeunersohn, tedy Cikánův syn, má daleko do dnešní korektnosti. Místo narození: Graditz v Německé demokratické republice.

„Zigeunersohn byl jedním z nejlepších vytrvalců v NDR, zato Želatina byla nevzhledná ryzka, která vyhrála jen jeden poměrně bezvýznamný dostih v Chuchli. Všichni její potomci byli strašně pomalí na rovině, ale uplatňovali se na překážkách,“ dodává Cáp.

Bylo jich šest. Želka, Žeton, Žikava, Žerotín. Žitomír, slavný překážkář a šampion slovenských závodů. A pak Železník. Úkaz. Unikát.

Z východního Německa obratem putoval na jižní Slovensko. Jiná doba, jiná pravidla: koně si rozdělovaly národní podniky a Železníka získal ten ze Šamorína, svérázného koutu federace, kde byla pro mnohé přirozenějším jazykem maďarština.

„Takový dnešní Slovan Bratislava, protiváha velkých českých stájí. Žlutý dres, modré rukávy, červená čapka, ikonická a nostalgická kombinace,“ říká Cáp. Šéfoval tu komunista Josef Košťál, zasloužilý kádr, ale také milovník dostihů. Ctižádostivý chlap, jenž si řekl, že ve slunném Podunají vychová nejlepší koně ve východním bloku. Pro Železníkův osud a tím pádem i pro kroniky Velké pardubické zásadní věc.

„Košťála dostihy hodně bavily, ale legenda praví, že i když si byl vědom Železníkovy perspektivy, tak kůň měl otce z NDR a sovětskou matku - a Košťál chtěl, aby vítězili jejich vlastní odchovanci. Proto ho nabízel různým stájím,“ dodává Cáp.

Dostihové dějiny v jeho podání jsou jako román. Nebo jako reportáže od Ladislava Mňačka, ani zde se totiž slovenští soudruzi nemohou řídit intuicí či zkušenostmi, zásadní jsou jen a pouze směrnice strany. Železníka například hodně chtěli do Prešova: „Tamní šéf byl docela nalomený, ale státní stáje musely plnit plán a on si spočítal, že aby nebyl obviněn z toho, že není řádným hospodářem, koupí raději tři levnější koně.“

Rok 1979, normalizace, šedivo. Železník se poprvé ocitá v Česku. Přesněji na Moravě, kupuje ho Agrochemický podnik ze Slavkova u Brna. „Mluvil jsem s Jánem Kuchárikem, který ho tehdy jezdil. Byl to kůň nadějný, běhal menší překážkové dostihy, ale že by zářil? To ne,“ tlumočí Cáp.

Do toho si Železník vážně poranil nohu a ve Slavkově nastalo dilema: buď ho dlouze a nákladně léčit, nebo prodat. A tak se stěhoval znovu. Do Státního statku Bruntál-Světlá Hora. I tohle je nezopakovatelná kapitola.

„Dnes existují profesionální stáje, Světlá Hora ale byla jezdecký oddíl, kde se všichni starali o všechny koně. Josef Váňa mi vyprávěl, že Železníka tu a tam na jízdárně jezdily holky, jenže to ilustrovalo jeho povahu - když si na něj sedly děti, hned věděl, že si může dělat, co chce. A tak se stal jedním z koní, o které se starali profesionálové,“ dodává Cáp.

Ten vyvrací i jeden z největších mýtů okolo šampiona: že ho údajně brzdilo to, že si dlouho nerozuměl se svým žokejem Antonínem Novákem. Pokud by to byla pravda, těžko by spolu v 80. letech vyhrávali prestižní steeplechase. Jenže odkaz Železníka měří Velká pardubická. Závod nad závody. Tam začal vítězit až s jiným žokejem.

„Požadavky kladené na koně i jezdce byly na pardubické mnohem vyšší,“ vysvětluje Cáp. „Až když na Světlou Horu přišel mladý trenér Čestmír Olehla a dal Železníka dohromady s Josefem Váňou, začal příběh, který všichni znají.“

Příběh koně, který měl vše potřebné k tomu, aby si ikonický závod podmanil.

Proč zrovna on? Protože Velká pardubická je svého druhu rébus. Nevyžaduje jednu absolutní excelenci, nýbrž mimořádný standard ve více ohledech. Už kvůli tomu, že kvalifikace je o kilometr kratší než hlavní závod. „Proto řadě kvalifikačních vítězů následně něco chybí. Kilometr navíc je obrovský rozdíl,“ zdůrazní Cáp. „Železník měl optimální mix vlastností, což působí jako banální konstatování, jenže každý rok se až v den D ukáže, že většině koní jedna z vlastností schází.“

Kůň musí být rychlý, jako když Železník v roce 1987 poprvé zaběhl Velkou pardubickou pod deset minut: „To bylo tehdy jako z Marsu. Závod nakopl kladrubský Forman, ale v závěru neměl síly na zrychlení.“ Proto musí být šampion též vytrvalý. A samozřejmě, musí být výborný skokan. I dnes, ještě mnohem víc pak v minulosti, kdy byly Taxisův příkop i další překážky daleko zrádnější. Kdy zkušení žokejové po výběhu z lesíka zpomalovali, co to šlo, až se to na archivních záběrech dnešní perspektivou zdá k neuvěření.

A tak Železník vyhrával. Zvládl hattrick v letech 1987, 1988 a 1989. O rok později spadnul, v roce 1991 přidal poslední, čtvrtý triumf. V roce 1992 při závodu vběhli na trať demonstranti a rozhodili ho. A pak si Železník při vyjížďce zlomil korunkovou kost.

Začaly nové časy, divoká devadesátá. Mimochodem, v roce 1991 se Velká pardubická běžela poprvé s dotací milionu korun, přičemž vítěz bral rovnou polovinu. Železník za celou fantastickou kariéru vyjezdil 1,7 milionu korun, čili téměř třetinu jen za svoji poslední úspěšnou pardubickou. Doba zrychlila, on naopak musel zpomalit. Vrátil se na Světlou Horu, dožil se 26 let. Z toho půlku strávil v penzi - jako ikona a turistická atrakce v jednom.

A jako svědek mizejícího světa, který se už nevrátí. Což neznamená, že by si časy drsnější Velké pardubické měly zasluhovat odsudky.

„Na historii se nelze dívat jen dnešníma očima,“ uzavírá Cáp. „Velká pardubická se výrazně zmodernizovala, přesto má více styčných bodů s minulostí než jiné dostihy. Pořád jedete krajinou. Pořád je tam oranice, i když menší než dříve. Pořád je tam více druhů překážek než v Liverpoolu. S velkou nadsázkou je reliktem, živým muzeem.“

A jeho největší legendou pořád zůstává Železník.