Biatlonovou šampionku Davidovou trápí bolavá záda i bolavá duše

Po prvním závodě na olympiádě se ztratila, protože ho vyloženě pokazila. Bolavá na duši proplula beze slova do svého ticha. „V slzách bych vám toho stejně moc neřekla,“ vzkázala pak Markéta Davidová přes instagramový účet.

Do druhého olympijského klání, středečního vytrvalostního závodu na 15 kilometrů, ani nenastoupila. Trenéři rychle poznali, že by se nejspíš znovu jen trápila. Sama před novináři, kteří se jí konečně dočkali, prohlásila: „Jsem ráda, že si zazávodí i holky, které by asi nejely, kdybych byla zdravá.“

Ona zdravá není, vracející se bolest plotýnky ji omezuje až běda. Kdo ví, jestli se v Anterselvě (která leckomu nesedí kvůli nadmořské výšce, ale jí vyhovuje) ještě postaví na start: „Byla bych nerada, kdybych někomu zabírala místo.“

Davidová měla být jednou z tváří české olympijské výpravy. Vedle královny dlouhých nožů Martiny Sáblíkové, sportovní celebrity Ester Ledecké, vtipné maminky Evy Adamczykové na snowboardu nebo hokejového dělostřelce Davida Pastrňáka. Cestovní kanceláře dlouho dopředu nabízely zájezdy na biatlonové závody do olympijské Anterselvy, protože tam měla Davidová zářit a potvrdit, že biatlonový boom v Česku pokračuje.

V posledních letech, především díky vizuální atraktivitě, napětí na střelnicích a vynikajícím úspěchům Soukalové, Moravce, Vítkové nebo Soukupa se stal biatlon sportem, který táhne za každé situace.

Má auru pestrosti a originálních momentů. Světový pohár v Novém Městě patří mezi nejlépe hodnocený v celém seriálu a není výjimečné, když třeba v autobusu nebo v metru na eskalátorech vidíte dámy, kterak mají na telefonním displeji rozkoukaný přímý přenos biatlonových závodů. Sázkové kanceláře by vám potvrdily, jak chytlavé je pro fanoušky tipování výsledků.

„Čekal bych jako vy, že když odešly medaile, odejde i pozornost, ale úplně se tak neděje. Biatlon je chytlavý a divácky obecně strašně atraktivní sport,“ potvrzuje to pro Seznam Zprávy Jan Čumpelík, marketingový ředitel české sázkové jedničky Tipsportu. „Zapsal se do hlav lidí.“

Totéž platilo pro Davidovou, olympiáda 2026 v Itálii měla být vrcholem.

Pro české příznivce i pro jejich aktuální jedničku.

Leckdo jé familiérně říká Makula, což je přezdívka, která se v biatlonových debatách objevuje minimálně stejně často jako křestní jméno Markéta. Jenže Makula, mistryně světa z roku 2021, se vyloženě trápí. Na jaře 2025 musela na operaci s vyhřezlou ploténkou a věřila lékařům, kteří tvrdili, že po rehabilitaci by problémy měly nadobro odeznít. Už na konci srpna, pět měsíců po operaci, si vyzkoušela exhibici na kolečkových bruslích a přes biatlonový web si medila: „Jsem spoko. Po devíti měsících se startovním číslem.“

Olympijské hry přestaly být vymodleným snem, nýbrž jasným cílem. Aspoň v očích šestinásobné Biatlonistky roku.

„Věřila v zázrak, který nepřišel,“ opatrně našlapují lidé z jejího okolí.

Jak se potíže vracely a vynechané závody se množily, Davidové bolavá záda se mezitím zařadila mezi nejdiskutovanějších sportovní záhady. S jistou dávkou nadsázky to klidně můžeme porovnat se zlomeným malíčkem Jaromíra Jágra na mistrovství světa 2005. Vzhledem k tomu, že hokejový génius odmítl okamžitou operaci a nakonec přivedl Česko ke zlatu, stal se jeho malíček symbolem neutuchající víry.

O rok později na mistrovství světa fotbalistů se konal trudný příběh Milana Baroše a jeho bolavého chodidla. Prakticky celý turnaj se spekulovalo, jestli se stihne vykurýrovat.

Každý den stejná otázka: „Zlepšuje se to?“

Vzápětí od lékařů reakce s pokrčenými rameny: „Uvidíme.“

Elitní útočník nakonec vyběhl až do posledního utkání proti Italům a výrazně limitovaný byl jen stínem sama sebe. Česko i kvůli tomu (a dalšímu zranění obra Jana Kollera) vypadlo hned ve skupině.

Mohli bychom zmínit prokletou podkolenní šlachu, která přes dva roky rmoutila fotbalového umělce Tomáše Rosického. Nebo zlomené kosti snowboardcrossařky Evy Samkové (dnes již Adamczykové), kvůli kterým nakonec musela odpískat zimní olympiádu 2022 v Pekingu. A letošní smutek Martiny Sáblíkové, kterou viróza odkradla o závod na 3000 metrů.

Česko je na zdravotní trable svých sportovních hrdinů dost citlivé, o čemž vypovídají i témata, která rezonují v biatlonu. Kvůli přetrvávajícím bolestem v lýtkách musela ukončit kariéru Gabriela Soukalová a teď se spekuluje, jak nával zdravotních problémů a osobního smutku ovlivní budoucnost Davidové.

Ačkoli jí fanoušci houfně posílají povzbudivá slova a láskyplné vzkazy, není vyloučené, že právě prožíváme její sportovní odcházení.

Víkendová smíšená štafeta byla pro Davidovou vyloženě závodem hrůzy. Hazardem, ve kterém všichni ztratili všechno. „Takové šrámy na duši zůstávají mnohem horší než bolest těla,“ komentoval to sportovní šéf Ondřej Rybář.

Ona do toho šla z voleje. Po měsíci bez závodů. Na vachrlatá záda nasadila čtyřkilovou malorážku jako poslední z české čtveřice, což byla role, o které ani v ideálních časech nelze říct, že je za odměnu.

Veškerou zodpovědnost, zvlášť když se jede nadějně, nese finišman. Kdyby zafungoval zázrak, o kterém před chvílí byla řeč, možná by výtečně rozpracovaná štafeta dojela pátá. Jenže Davidová nestíhala, míjela terče, propadala se do deprese. Češi skončili jedenáctí.

Kdyby podle tréninku vytušila, co bude následovat, sama by prý navrhla, že nepojede. Ale cítila se celkem svěží. Navíc je vyloženě závodní typ, takže se dalo doufat, že by mohla démony porazit. Byl to omyl.

Zrovna Gabriela Soukalová, fenomén své doby, pro Deník Sport porovnávala své pocity: „Bylo to hrozné. Na začátku člověk chtěl trénovat jako ostatní. Já jsem se vždycky snažila dát tomu v určitých fázích tréninku o chlup víc, než se ode mě očekávalo. Když vidíte, že tým jede, mají natrénováno jak koně, vy zaostáváte, nemůžete tréninky jezdit na sto procent, tak už v hlavě máte, že přece nemůžete být tak dobří jako ostatní. Někdy je to blbost. Když tomu člověk nemůže dát sto procent, neustále, každý den, se vám dostavuje strašná spousta pochybností. O sobě, o výkonnosti, o tom, jestli ta bolest někdy přejde. Říká se, že když má někdo něco se zády, tak má na sebe naloženo nějakou tíhu něčeho, co řeší.“

Je zřejmé, že česká biatlonová jednička stále bolest nepřekonala. Může se jednat o záda, nebo klidně o porouchanou psychiku, se kterou záda zdánlivě nesouvisejí. Nemusí pomoct sportovní psycholožka, která posílá dobré rady. Nemusí pomoct láska ke koním, ke kterým se Davidová vrací. Nemusí pomoct zkušenost z České zemědělské univerzity, kde studovala na jedničku a stala se inženýrkou a dávno má jasno v tom, že sport není všechno.

Z usměváčka, který rozdával dobrou náladu, se v posledních dvou letech vyklubala dáma řešící starosti. Nápovědou je věta, kterou Davidová čas od času zopakuje: „Biatlon mi nestojí za to, abych se zhuntovala.“