Trávu žerou krávy, říkal Berdych. Wimbledon je kouzelný, až na pár tradic

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Třebaže pracovní program měl se svým svěřencem Jakubem Menšíkem nabitý, i na tenisového trenéra Tomáše Josefuse chvílemi působilo jedinečné kouzlo Wimbledonu, nejslavnějšího grandslamu. Stačilo se na moment zastavit, pozorovat cvrkot kolem areálu nebo vnímat setkání a rozhovory lidí z branže. Spousta trenérů se v Londýně baví například o tom, jak se mění strategie hry a že už se v současném tenise nedá hrát servis–volej, že tráva je vydupaná leda tak u základní čáry zprava doleva, a nikoli k síti.

„Trenéři to slyší od bývalých světových hráčů, komentátorů, čtou to v tisku, prakticky všude,“ popisuje Josefus pro Seznam Zprávy. A nesouhlasně zakroutí hlavou: „Není to pravda a je to dokazatelné na reálných číslech.“

Josefus dokládá na toto téma i video od světově uznávaného strategického analytika Craiga O’Shannessyho. Rovněž nesouhlasí s tím, že se tenis neustále zrychluje, o čemž se také vedou horlivé debaty včetně zdrcujícího podání servismanů. „Znovu to není pravda, alespoň co se týče průměrné rychlosti prvního a druhého servisu všech zápasů prvního kola mužů a žen tady na Wimbledonu,“ pokračuje Josefus a znovu se opírá o data, jak je jeho zvykem. Pro hráče a jejich týmy jsou dostupná pokročilá data z Hawk-Eye v průběhu zápasů a v propojení s videem i po konci.

Tenis se posouvá jako každý sport. Mění se technologie, míčky, rakety, výplety, povrchy. Ale stejně ve Wimbledonu mají tenisté pocit, že se čas na chvíli zastavil, nebo aspoň zpomalil. „Wimbledon je výjimečný a tradiční díky tomu, že v areálu a na kurtech nejsou téměř žádné reklamy,“ kývne Josefus. Výjimku tvoří oficiální míče Slazenger a hodinky Rolex.

Povinné je samozřejmě bílé oblečení, které musí splňovat celou řadů náležitostí, hráči k tomu dostávají instrukce na dvou stranách. Menšík si letošní krásnou retro kolekci od Adidasu pochvaloval i s čelenkou.

Ohledně přísného dress codu změnil Wimbledon před dvěma lety pravidla. Tenistky už mohou nosit tmavé spodní oblečení pod bílým, aby se lépe cítily během menstruace. Na to však nejspíš letos zapomněl rozhodčí Jamie Crowson, jemuž se nepozdávalo, jak moc prosvítají zelené šortky Jeleny Ostapenkové, která zareagovala tak, že podrážděně nadzvedla svoji sukni.

Wimbledon se snaží posouvat s dobou, jen někdy poněkud kostrbatě. Hodně vášně mezi hráči i fanoušky budí kontroverzní pravidlo o přerušení zápasu kvůli tmě.

V All England Clubu se stále hrací čas zastavuje s blížícím se soumrakem. Londýnský grandslam zakazuje hrát po 23. hodině místního času. Jenže tradice občas naráží na požadavky na top sportovní výkon. Své o tom ví Ben Shelton, jehož zápas s Rinkym Hijikatou byl přerušen, když servíroval na vítězství. Čílil se i Taylor Fritz v prvním kole, neboť jeho utkání s Giovannim Mpetshim Perricardem bylo zastaveno za stavu 40:15. To jej rozzuřilo a rovněž vedlo k bučení publika.

Fritz i Shelton dohrávku zvládli.

I tohle zatím patří k Wimbledonu jako jahody se šlehačkou, jež si dopřávají i VIP osobnosti. Zahajovací zápas na centrkurtu obhájkyně Barbory Krejčíkové si nenechala ujít třeba herečka Cate Blanchettová.

„Areál je načančaný, i když je malý. Všechno je zelené, hraje se v bílém,“ povídá Seznam Zprávám o kouzlu Wimbledonu někdejší daviscupový šampion Jan Hájek. „Lidé před areálem stanovali a čekali, až se ráno otevřou pokladny, aby si mohli koupit lístky. Nedaly se dřív koupit dopředu, museli si to vystát. Zájem o tenis tam je obrovský. Ale areál je menší než na ostatních grandslamech. Kdyby byl jednou tak velký, tak ho lidé stejně zaplní.“

A jinakost ještě některým týmům umocňuje bydlení v pronajatém domě s kuchařem po ruce. „Hodně tenistů si pronajímá domy, ale to už musíte mít s sebou tým lidí a třeba i rodinu, pak je lepší si domek pronajmout než platit čtyři pokoje v hotelu. Já bydlel na hotelu,“ podotýká Hájek. „Barák si pronajímáte na 14 dní, když věříte, že tam opravdu vydržíte. To nebyl můj případ. Tak to měli Tomáš Berdych nebo Petra Kvitová. Měli klid, soukromí. Cítí se trošku jako doma. Na hotelech trávíte celý rok, barák byl pro ně příjemné zpestření.“

Pronájem domu si letos zvolil i tým Menšíka. „Je to skvělé, cítím se tam jako doma. Po tiskové konferenci můžu jít hned na barák. A když nemáme tolik času na vaření, tak mám k dispozici soukromého kuchaře. Není to každý den, ale obden,“ uvedl Menšík. Poprat se však musel v domě bez klimatizace s vedry, ale také měření spánku mu potvrdilo, že regeneroval v pořádku. S turnajem se rozloučil ve třetím kole.

Sedmnáctý hráč světa čekal od sebe v 19 letech víc, nazval to průměrným počinem. Duel s kamarádem Italem Flaviem Cobollim se mu ale vůbec nepovedl (2:6, 4:6, 2:6).

„Výsledky na grandslamech už jsem měl suprové, ale Wimbledon byl poslední, kde mi ještě výhra chyběla. A tím, že turnaj je tak prestižní a historický, tak na něm chce každý urvat nějaký výsledek,“ líčil.

Vybavil si vzpomínku z dětství, jak si červenou trofej za 16. místo v minitenise upravil tak, aby mu připomínala tu wimbledonskou. „Akorát jsem přelepil nálepky, že to vypadá jako zlaté, a napsal jsem tam Wimbledon. To je vše. Udělal jsem si wimbledonskou trofej a pak machroval, že jsem vyhrál Wimbledon,“ usmál se Menšík.

I na tom je patrné, jak je pro tenisty Wimbledon speciální. Už jen účast na něm. Tentokrát 12 českých vyslanců zářivý úspěch neudělalo. Do druhého týdne se v singlu neprobojoval nikdo. Nejdále došla dvacetiletá Linda Nosková, jež v osmifinále prohrála s nasazenou třináctkou Amandou Anisimovovou (2:6, 7:5, 4:6). Češky chybí ve čtvrtfinále Wimbledonu poprvé od roku 2018. Loni turnaj ovládla Barbora Krejčíková, rok před ní triumfovala Markéta Vondroušová. Před nimi se mezi nejlepších osm dostaly také Marie Bouzková, Karolína Plíšková či Barbora Strýcová.

Tráva není pro našince s raketou, kteří vyrostli na antuce, neoblíbený povrch. Naopak. Jakmile jí přivyknou, zlepšují se.

„Pamatuji si, jak Berďa na začátku kariéry říkal, že tráva není na tenis, že ji žerou krávy. Za pár let tam uhrál svůj nejlepší výsledek – finále Wimbledonu. A změnil názor,“ usměje se Hájek. „Musíte si na to zvyknout, chytnout rytmus, dobře servírovat. To Berďa servíroval.“

Zlepšení pocítil i zelenáč Menšík. „Od trávy nikdy nevíte, co čekat. Někdy můžete uklouznout, jindy musíte běhat za míči a nevíte, jestli můžete doklouznout, a někdy se taky můžete zabít. Musíte být velmi opatrní,“ popsal. „Loni jsem hrál čtyři turnaje na trávě, a stejně jsem se na ní necítil moc dobře. Přišel jsem si jako slon na bruslích. Pohyb a i celkově takticko-technická hra se zlepšily.“

Na trávu jdou tenisté z antukové části sezony. Změna je to obrovská. „Skáče to trošku níž. Musíte být kreativní, jít i na síť a umět zahrát slice (úder s dolní rotací míče). Trávu musíte mít tak trochu v sobě. Jdete na ni z antuky, po Wimbledonu začínají turnaje v Americe na betonu. Změny jsou dost drastické. Nejlepší se s tím vypořádají,“ říká Hájek. „Kvalifikace se hraje jinde, aby nezničili trávu. Dostává hodně zabrat. Po pár dnech už to není tráva, ale už je to vyšlapané, písek, hlína.“

Odlišné je logicky i obutí. Místo malých rýh mají boty na trávu takové tečky připomínající fotbalové turfy zabraňující podklouznutí. „Podrážka je úplně jiná. Na trávě máte na podrážce jakoby blechy, desítky malých výstupků, abyste neuklouzl, moc vás to nepustí,“ popisuje Hájek, který se nyní živí jako trenér v Německu. „Djokovič se tedy klouzal i na trávě, ale to fakt musíte umět, není to sranda. Kdybyste na trávu vyběhl s botaskou na antuku nebo na beton, tak si do pěti minut urvete koleno či tříslo. Je to také o tom, jak jste šikovný. Je to specifický povrch. Musíte se umět na tom hlavně dobře pohybovat. Vidíte na Djokovičovi, jak se na trávě neskutečně hýbe. Pohyb má neuvěřitelný, i proto Wimbledon tolikrát vyhrál.“

Hájek přechodu na trávu nevěnoval tolik pozornosti, soustředil se spíš na antuku, kde měl větší naděje na body. „Turnajů na trávě je málo, nezaměřoval jsem se na ně. Když jsem se na Wimbledon dostal, chtěl jsem tam něco uhrát, ale nebylo to tak, že bych se extra připravoval. Klidně jsem ještě týden předtím hrál antukový Challenger, protože tam jsem měl větší šanci uhrát body než na trávě,“ ohlíží se. „Na zápasových kurtech jste měl nárok maximálně na jeden trénink, jinak se trénovalo na tréninkových kurtech na druhé straně areálu.“

Jako první vzpomínka na Wimbledon Hájkovi naskočí rok 2010. V prvním kole vyzval domácího miláčka Andyho Murrayho. Když prošel dlouhou chodbou, vylezl na kurt číslo 1, kde bylo 15 tisíc diváků. „Nervózní by byl každý. Kdo říká, že ne, kecá,“ prohodí. V prvním setu favorita trápil, získal pět gamů, ale padl 5:7 a pak už si Murray mač pohlídal.

Hájka zaujalo také domácí publikům. Oproti francouzskému na Roland Garros mnohem férovější. „Diváci jsou klidní. Publikum je opravdu na úrovni. I když hrajete s domácím, nepískají mezi prvním a druhým servisem, nesnaží se vás vyvést z míry. Bylo to naprosto super.“

Co už tak super pro tenisty není, je téměř padesátiprocentní danění výdělku. „Necháte tam půlku prize money na daních, pak zaplatíte tým, trenéra, fyzioterapeuta, kondičního trenéra, hotely, letenky. Neříkám, že hráči nic nezbude, když uhraje druhé kolo, ale zkresluje to,“ podotýká Hájek.