Jiri, co tady děláš? Novák pomáhá šampionce Krejčíkové zpátky na vrchol

Prvního července ve 14.30 bude mít tenistka Barbora Krejčíková výsadu nastoupit podle tradic Wimbledonu jako obhájkyně nejslavnější tenisové trofeje k prvnímu zápasu na centrkurtu. Dvojnásobná grandslamová šampionka je v těžké pozici, vrací se po půlročním zranění, potřebuje obhajovat body.

Před třicátými narozeninami má však v sobě pořád touhu vyhrávat největší turnaje. I proto se nedávno domluvila na spolupráci s trenérem Jiřím Novákem, někdejším pátým hráčem světa. „Bára je mega šampionka schopná vyhrát cokoli,“ říká její kouč v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak vaše spolupráce vznikla?

Před měsícem a půl mi Bára volala. Zjistila, že už nejsem s Maruškou Bouzkovou a hledala trenéra. Tak se mě zeptala, jestli bych ji nemohl doprovázet po turnajích.

Potřeboval jste čas na rozmyšlenou, nebo šampionka se neodmítá?

Jel jsem za ní do Brna na schůzku, měli jsme dvouhodinový rozhovor. Řekla mi, jaké jsou její představy, že chce ještě něco velkého vyhrát. Byla velice motivovaná, vrací se po zranění. Když jsem zjistil, že chce hrát ještě světový tenis, tak jsem neváhal ani minutu. Hned jsem za ní odletěl do Štrasburku, kde naše spolupráce začala. Pak Paříž, týden příprava tady a minulý týden Queens.

Její silná motivace vydrápat se znovu na vrchol pro vás byla klíčová?

Jasně. Kdyby mi řekla, že se chce vrátit a jen to nějak odehrát, tak by mě to tolik nezaujalo. Je to jako na pracovním pohovoru. Ale když chce někdo opravdu makat, pak se spolupráce odvíjí úplně jinak. Není to z povinnosti. Bára je naše nejúspěšnější hráčka v dějinách. Nepočítejme Navrátilovou, která vyhrála daleko víc grandslamů, ale reprezentovala Ameriku. Bára vyhrála dva grandslamy ve dvouhře stejně jako Peťa Kvitová, ale ve čtyrhře vyhrála úplně všechno - všechny grandslamy, masters, Fed Cup, olympiádu. Je to prostě mega šampionka. I pro mě je motivace s ní ještě něco dokázat.

Co můžete mega šampionku naučit?

Není to tak, že ji budu něco učit, prakticky všechno ví. Tenisově jí nesahám ani po paty. Je to o tom jí být k dispozici, vnést tam pohodu. Potřebuje teď nahrát co nejvíc tréninkových hodin, šest měsíců nehrála kvůli zranění. Když vypadnete z rozjetého vlaku, je to znát, neuspěcháte to. Je to o trpělivosti, musí se zase dostat do zápasového rytmu. V tréninku je vidět, že je to skvělá hráčka, velká šampionka.

Je vaší výhodou, že máte za sebou skvělou hráčskou kariéru, zabezpečil jste se, nejste na práci trenéra závislý, takže můžete být ke klientům upřímný?

Vždycky to říkám tak, jak to vidím a cítím. Není to o tom, jestli jsem zabezpečený. Když se mi něco nelíbí, řeknu to. Stejně jako když se mi něco líbí. Je to také psychologie, aby se cítila hráčka dobře. Na kurtu jí stejně nikdo nepomůže, musí si pomoct sama.

Barbora Krejčíková si fanoušky po světě získala i svými silnými proslovy na kurtu po triumfech. Jak jste ji poznal jako osobnost?

Má zkušenosti s velkými zápasy, je přirozeně inteligentní hráčka, rozpozná si taktiku v zápase sama, ví, co jí funguje a co ne. Poznal jsem ji už jako juniorku, když z Brna přijela do Prostějova trénovat. Není to pro mě nováček, známe se a teď se poznáváme víc. Má velmi zajímavé názory. O tenise si hrozně ráda povídá. Úplně mě fascinuje, jak rychle rozpozná, co je potřeba. Odborné věci si umí sama vyhodnotit. Když něco řeknu, tak na mě nekouká, co to po ní vlastně chci. Zatím je to dobré, uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Na čem hlavně pracujete před Wimbledonem?

Musíme postupně zvyšovat dávky. Jak byla zraněná, nemůžeme to hned napálit a trénovat čtyři hodiny. Pracuje se na všem - servis, return, hra od základní čáry. Na trávě je to specifické, protože trénujeme na betonu. Museli bychom jet do Anglie, kde je tráva nejblíž Wimbledonu. Předtím to zkoušela v Česku, ale ta tráva se nedá srovnávat, neskáče to. Potřebuje být v rytmu, cítit balon na raketě, zahrát si spoustu výměn od základní čáry. Na trávě si pak vymyslí svou strategii. Před Wimbledonem hraje ještě v Eastbourne.

Pozorujete, že zase nabírá jistotu do ruky?

Každý trénink je lepší a lepší. Všechny zápasy měly vzestupnou tendenci. V Queensu sice prohrála se Šramkovou 4:6, 3:6, ale to mohlo dopadnout opačně, nevyužila brejkboly. Hrála už zase líp a věřím, že i další utkání budou lepší a lepší.

Obhajovat triumf ve Wimbledonu a ještě po zranění zní jako téměř nadlidský úkol. Ve hře je také obhajoba bodů, aby se nepropadla v žebříčku. Připouštíte si tlak?

Je to otázka pro Báru, já v životě grandslam nevyhrál. Jo, na sportovce je obrovský tlak, budou se na ni dívat miliony lidí u televize. Vítěz předešlého ročníku zahajuje na centrálním kurtu. Vrátí se tam, kde udělala obrovský úspěch. Někoho to semele, někoho povzbudí, namotivuje.

Jaký jste si dali společný cíl na pohovoru? Vyhrát ještě grandslam?

Chce vyhrát grandslam, tisícovky, velké turnaje. Je to mladá holka do života, ale letos má třicet, to si v tenise musíte už vybírat herní plán. Není to tak, že bude hrát dvouhru a čtyřhru na každém turnaji a bude objíždět třicet turnajů v roce. Musí být fit, ale co se týče herní stránky, je schopná vyhrát cokoli. Tenis tak umí, že se to musí akorát pěkně poskládat a sejít.

Je vaše role i v logistice, že poradíte s volbou turnajů?

Poradím, ale jsme spolu měsíc a na turnaje se přihlašujete čtyři až šest týdnů předem. Teď budeme reagovat podle toho, jak se jí bude dařit. Kdyby se jí dařilo, můžeme malinko povolit, kdyby ne, tak přidat turnaj, aby měla víc zápasů. Nebude hrát každý týden turnaj, to by si zadřela motor.

Proč skončila vaše spolupráce s Marií Bouzkovou?

Skončila naprosto v dobrém, byli jsme spolu tři čtvrtě roku. Vycítil jsem, že jí to už nevyhovuje, tak jsme se po vzájemné dohodě domluvili, že si dáme pauzu. Ale říkal jsem jí, že jsem tady pro ni a půjdu první od válu, když to tak cítí. Nebudu se držet u toho uměle jen proto, že se známe odmalička. Jsem za spolupráci strašně rád, odvedla moc poctivé práce, akorát měla hroznou smůlu.

Na zranění.

Z devíti našich měsíců byla polovinu zraněná nebo nemocná. Začínali jsme vždycky od nuly. Pak začala hrát výborně v Austrálii, udělala čtvrtfinále, porazila Ostapenkovou, Azarenkovou. Potom prohrála dvakrát v prvním kole, ale se strašně těžkými soupeřkami. A pak nehrála dvě měsíce, protože měla prasklý vaz na palci na noze. Znovu jsme začali od začátku. Odletěla do Mexika, dostala otravu z jídla. Zhubla strašně moc kilo, návrat do formy trval šest týdnů. Fandím jí dál. Je to zlatá holka. Na turnajích se znovu potkáváme.

Takže dobrá zkušenost i pro vás jako trenéra?

Určitě. Poprvé jsem byl na ženském okruhu. Je velký rozdíl mezi mužským a ženským tenisem.

V čem největší?

Prakticky ve všem. Žena nemůže trénovat takové dávky jako chlap, kterému se i do taktiky kecá jinak, protože to jinak vnímá.

Láká vás možnost trénovat i muže?

Zvažoval bych to, ale nejsem ten, který by přišel teď za Bárou a řekl: Hele, dostal jsem nabídku, jdu od tebe. Dokud nám to bude fungovat, bude se mnou Bára spokojená, rád bych s ní zůstal. Ve sportovním odvětví jako trenér nevíte hodiny. Stačí pár porážek a jdete. To je jedno, jestli je to fotbal, hokej nebo tenis. Nechávám tomu volný průběh. Snažím se svou práci dělat maximálně a uvidím, co život přinese dál.

Doma jste od paní dostal zelenou zase vyrazit do světa, když už děti odrostly?

Ano, dostal jsem zelenou. Manželka je na to zvyklá už z dob, kdy jsem hrával. Děti máme velké. Pěkně si to sedá.

Jak si v padesáti návrat na okruh užíváte?

Moc. Devatenáct let jsem na turnajích nebyl. Ještě loni jsem tam potkal Nadala, teď Djokoviče, Monfilse, Wawrinku, Gasqueta. Ptají se mě: Jiri, co tady děláš? A já říkám: Počkejte, co tady dělám já? Tady děláte vy? Hráli jsme spolu v devadesátém šestém. Proti Djokovičovi jsem hrál ještě čtyřhru. Tak jím povídám, že už devatenáct let nehraju, ale oni jsou pořád na top úrovni. Neuvěřitelné. Znám i jejich doprovody nebo bývalé hráče, kteří teď trénují. Vidím tu neskutečnou proměnu areálů, zázemí pro hráče je úplně někde jinde, než bylo za nás.

Zvykáte si zase na život po hotelích?

Velice příjemně se zvyká, jsou to luxusní hotely. Jiné než jsme měli my před třiceti lety, když jsme přiletěli do Maroka. I cestování letadly je na jiné úrovni. Logisticky je to nádhera.

Za generaci se toho změnilo hodně. Vykládal jste mi, jak za vašich časů se hráči bavili, Argentinci vytáhli na hotelu kytary a zpívalo se. Teď profíci víc koukají do tabletů?

To je úplně jiné. My jsme cestovali maximálně s jedním trenérem. Žádní kondiční trenéři, psychologové, fyzioterapeuti. Byl jeden nebo nebo dva za ATP, tak jsme se střídali na masáži. Teď každý cestuje až s pěti lidmi, volný čas tráví týmy mezi sebou. Ze sto hráčů v mé době hrálo devadesát i čtyřhru. Pořád jsme mezi sebou hráli i trénovali. Nyní ze stovky hraje čtyřhru jen deset procent. Jsou spíš doubloví specialisté. Ale pořád je to tenisový okruh, který mi je nejblíž. Dělal jsem to celý život. Líbí se mi to.

Barboře Krejčíkové čtyrhru doporučujete, nebo vymlouváte?

To si rozhoduje sama. Ve čtyrhře vyhrála opravdu úplně všechno. Co má vyhrát navíc? Kdyby znovu vyhrála grandslam, tak je to pecka, ale i v rámci svého zdraví se chce víc věnovat dvouhře. Musí tam být balanc. Čtyřhru bude hrát, ale ne na každém turnaji. V Paříži to nehrála, nevěděli jsme, jak její tělo zareaguje po zranění. Na trávě by nějaký turnaj čtyřhru hrát měla. Musí se domluvit se singlistkou, aby nevadilo, kdyby nemohla pokračovat. Doublistka by na tom byla závislá. Čtyřhrou se chce už spíš bavit, ale je dobrá pro zápasový rytmus.

Tenisový svět naposledy nadchlo mužské finále Roland Garros mezi Alcarazem a Sinnerem. Co říkáte na to, jak se tenis vyvíjí?

Byl to neskutečný zápas, ale abych pravdu řekl, tak nevidím moc velký rozdíl mezi tím, když před patnácti lety hrál Federer s Nadalem nebo Djokovičem. Alcaraz se Sinnerem hráli nádherný tenis, bylo to super, ale viděl jsem tolik zápasů velikánů, kdy to byl podobný zážitek. Styl tenisu je jinačí než za nás. Byly rychlejší povrchy, hrálo se hodně servis-síť. Daleko víc se chodilo k síti, teď všichni hrají od základní čáry.

Je to dobře patrné i na Wimbledonu.

Před patnácti lety tam byla v trávě vyšlapaná cestička k síti, kdežto teď je vyběhaná doprava doleva u základní čáry. Čtyřhru hrají chlapi i ženské tak, že stojí vzadu a hitují krosy. My hráli servis-síť. A kolik singlistů tak hrálo - Sampras, Ivaniševič, Rafter, Hedman, Rusedski, Krajíček. Jsou jinačí materiály, výplety, balony. Vývoj jde dopředu stejně jako v hokeji, ve fotbale.

Vy jste hrál s velkými osobnostmi tenisu z různých generací. Kdo byl pro vás jednička?

Vyvíjelo se to. Když jsem začínal, byly obrovské hvězdy Edberg, Becker. Vzhlížel jsem k nim. Pak Sampras s Agassim. Ikony. Říkali jsme si: Sampras, čtrnáct grandslamových titulů, toho nemůže nikdo překonat! No a uběhlo dvacet let, přiběhli tihle Nadal, Djokovič a Federer. S Rogerem jsem hrál devětkrát, měl jsem ho hrozně rád. Měl neskutečný styl, obrovský gentleman a úžasně to uměl. Zažil jsem tři generace hráčů. Každý měl něco do sebe. Bylo zajímavé to všechno prožít.

A získávat jejich skalpy. Jakého si nejvíc považujete?

Opravdu nevím. Když jsem začínal, porazil jsem Beckera, mého idola. Pak Samprase, když byl první na světě, bylo to v Davis Cupu, tři nula na sety v LA. Pak jsem měl možnost porazit čtyřikrát Federera, taky byl první na světě. Porazil jsem Agassiho na Masters v roce 2002 v Šanghaji.

Tuhle bolestivou vzpomínku zařadil i do své autobiografie.

Nevím, jestli je víc porazit Agassiho, Samprase nebo Federera. Vážím si všeho, s pokorou, že se mi to povedlo. Nechtěl bych nějaký výsledek upřednostnit před jiným.