Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Nedostupné bydlení se stává kritickým problémem v řadě zemí, včetně Česka. O společenském vzestupu či chudobě už nerozhoduje dobré vzdělání ani výše příjmů, ale spíš to, zda jste zdědili byt nebo musíte živořit pod tlakem astronomických nájmů. Ke spolubydlení jsou zejména ve velkých městech nuceni i dobře vydělávající třicátníci, jiní zvažují bydlení v chatách či maringotkách a zlepšení situace není v dohledu.
O následcích krize bydlení už toho bylo napsáno mnoho a mohli bychom je vypočítávat donekonečna – mimo jiné se nedostupné bydlení a nejistota odrážejí třeba v odkládání rodičovství, opatrných kariérních a spotřebních volbách apod. A když je čím dál víc lidí nuceno žít ve stísněných bytech, s rodiči či v různých nouzových řešeních, nemůže se to nepodepsat na našem vkusu a vztahu ke kultuře a designu. V garsonce se smlouvou na rok se zkrátka žije jinak než ve vlastní vile.
Projevuje se to nejen v tom, jaký nábytek si pořizujeme či spíše nepořizujeme, ale i na hlubších hodnotových změnách v našem přístupu k bydlení. Mnozí se nakonec na zušlechťování domácnosti pod tlakem okolností vykašlou úplně a volí radši únik do poklidného světa videoher – ale i tam je realita neúprosně dožene.
Skládací židle a šedobílá nuda
Nerad dělám reklamu obřím korporacím, ale přiznejme si, že když potřebujeme vybavit nový pokoj či byt, většina lidí zamíří do IKEA. Nabídka švédského nábytkářského řetězce je tak užitečným indikátorem změn vkusu i ekonomické situace. Projevilo se to i na nedávno uvedené nové kolekci, za jejíž úspěch mohl nejen povedený design, ale nejspíš i fakt, že je zaměřena právě na bydlení v malých bytech.
Mezi hlavní trháky patřily nafukovací křesla, skládací židle či různé typy variabilního a závěsného nábytku nebo lamp. Při životě v kumbálu a nutnosti častého stěhování zkrátka neobstojí nábytek, který by nezastával více funkcí najednou a zbytečně zabíral místo. A zatímco dříve IKEA nabízela i rozmařile jednoúčelové kousky typu stolků na šicí potřeby, dnes je představa, že by něco nesloužilo jako štokrle, skříň a postel dohromady, pro většinu lidí stále více mimo realitu.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Dá se to říct i tak, že naše bydlení začíná připomínat velmi kompaktní domeček pro panenky, občas nečekaně doslovně. Když před dvěma lety zemřel britský návrhář dětských hraček Chris Wiggs, vyvolalo to mezi designéry a architekty nečekanou pozornost. Wiggs se totiž proslavil vynálezem Polly Pocket – skládacích kapesních domků pro panenky, které velikostí i designem imitovaly garsonky a v jejich interiérech tak bylo nutné využít řadu úsporných řešení, důmyslných skladovacích prostor apod.
Mileniálky, které si s nimi v dětství v Británii či USA hrály, se teď v dospělosti ocitají v paradoxní situaci – jejich dětský sen se změnil v neúprosnou nutnost a idylický domek pro panenky v reálnou temnou kobku, kde spíte, jíte a pracujete na posteli, která je zároveň šatníkem.
Zatímco plastové domky pro panenky alespoň hýřily barvami, reálné mileniálské nory se dnes navíc vyznačují převahou depresivních šedobílých odstínů a všeobecné prázdnoty a sterility, což je také jedním z důsledků krize bydlení.
Obliba minimalismu a „mileniálské šedé“ má samozřejmě více příčin (podrobně jsem o nich psal v jednom ze starších vydání Pod čarou). Podstatným faktorem je ale i to, že pronajímatelé často neumožňují jiné než bílé nátěry, sterilní bílé byty se lépe vyjímají v nabídkách realitních kanceláří, v bytové a hmotné nouzi není na dekorování moc času ani nálady, výstavba laciných šedých kostek je výhodná pro developery (ne náhodou se tu občas používá termín „IKEA modernismus“) a bílá prázdnota navíc umožňuje, aby domov lépe plnil více funkcí najednou – stejně jako zmiňovaný multifunkční nábytek.
Instagramové pozadí a touha po obýváku
Byt už totiž neslouží jen k bydlení, ale často také jako stísněná kancelář pro práci na home office a trochu nečekaně i jako skladiště a obchodní dům dohromady. Skvěle to ukazuje bydlení sester Kardashianových, které sice rozhodně nejsou nemajetné obyvatelky garsonek, ale na béžovém minimalistickém trendu mají velkou zásluhu, a jak vysvětluje kritička Kelly Pendergrast, za pozornost stojí i špajz Khloé Kardashian.
Vypadá totiž jako rozsáhlé skladiště kombinované s luxusní prodejnou, kde jsou zásoby drahých potravin přehledně vystaveny v průhledných nádobách a zjevně neslouží ke konzumaci, ale především jako statusový symbol a ideální kulisy pro instagramové fotky. Stejný trend se pak projevuje i v méně prestižních obyčejných bytech – když k nám oblečení a jiné úlovky přijdou poštou, prohlížení a obdivování probíhá doma, a nikoliv v obchodě, doma je také často natáčíme a sdílíme na sítích (dnes již spíš profi influenceři), a tomu musí odpovídat podoba interiéru.
Na koberce a špinavé ponožky v pozadí prostě není místo, a jak píše reportérka Amanda Mull, kulisou pro veřejnou komunikaci se stávají i dříve intimní části domova typu koupelny, které tak musíme pečlivě leštit a kurátorovat. Ve výsledku to zase vypadá jako IKEA – ovšem nikoliv jako útulné modelové interiéry, ale spíš industriální šedé skladiště, kde se dekorace a nábytek v krabicích stávají anonymním zbožím.
Byt sice může sloužit jako kancelář, ložnice, showroom a sklad dohromady, ale o jiné funkce naopak přichází. Do stísněného kutlochu se často nehodí zvát návštěvy, více hostů se do něj ani nevleze, a funkce bytu jako místa k setkávání se tak musí přesouvat jinam.
Bývala tu móda coworkingových prostor, stálicí je práce v kavárnách a v poslední době se hodně řeší návrat teenagerů do obchodních center, která jsou jedním z mála míst, kde se lze alespoň v omezené míře zdarma poflakovat s kamarády (jen bychom tomu nemuseli říkat mallmaxxing). Z obývacího pokoje se kvůli krizi bydlení stává relikt minulosti či nedostupný luxus a hezky to ilustruje i čínský trend takzvaných homebars, tedy hospod a barů, které plní funkci obýváku či klubovny pro mladé lidi přidušené z malých bytů.
Prázdný svět a útulné digitální farmy
Občas se píše o tom, jak je vyprazdňování a šednutí reálného hmotného světa způsobeno tím, že se barvy, detail a život přesouvají na digitální platformy. Kořeny tohoto fenoménu jde mimo jiné hledat právě v krizi bydlení. Projevuje se to i tím, že se čím dál víc lidí rozhoduje útulnou a hezkou domácnost budovat virtuálně, protože v realitě se jí nejspíš nikdy nedočkají.
Videohry už léta nabízejí možnost pořizování a zdobení vlastního bytu, domu či farmy, a to i v žánrech, kde to dříve nebývalo zvykem. The Sims tu byli odjakživa, ale teď možnost zušlechťování vlastní rezidence nabízejí i RPG tituly typu Witcher, Fallout, Skyrim, GTA a mnohé další. Zprvu mi to přišlo absurdní (v herním světě chci bojovat s monstry, objevovat nová místa, zažívat různá dobrodružství, a nikoliv si vydělávat na skříně, koberce a poličky na trofeje), ale když na tento fenomén nahlédneme optikou krize bydlení, je více než pochopitelný.
Ukazují to i statistiky – už v roce 2022 bylo mezi 200 nejprodávanějšími hrami v USA a Japonsku asi 25 % titulů, které obsahují možnost zvelebování vlastní domácnosti. Povalování se v honosné rezidenci je atraktivní prvek i v žánrech, kde to z hlediska herní logiky nemusí být zcela nutné (viz zmíněné RPG hry), ale ještě lépe lze tento trend pozorovat na poli tzv. cozy games, kde jde o neodmyslitelný aspekt žánru.
Cozy games jsou obtížně definovatelná skupina her, které se vyznačují především důrazem na bezpečí, klid, útulnost, příjemné prostředí, a naopak absenci stresu, tlaku, rychlosti, soutěžení, násilí a nejistoty. Mohou mít různé struktury a příběhy, ale velmi často nabízejí právě možnost poklidného budování vlastního bydlení, farmy, roztomilého obchodu nebo kavárničky. A statistiky ukazují, že se z nich pro vývojáře stává zlatý důl – zatímco v roce 2020 nabízel portál Steam v této kategorii 50 her, dnes jich tam je už přes 1600.
Obliba simulátorů bydlení či idylického života je sama o sobě dost smutná záležitost – frustrace z neuspokojivých reálných životních kulis vede hráče nejen k tomu, že si ve hrách budují hezký domov, ale také se tam nadšeně věnují banálním aktivitám typu uklízení, vaření či okopávání záhonů, které jsou pro ně v realitě rovněž stále méně dostupné či naplňující.
A smutek se ještě násobí, když se na věc podíváme kriticky a zjistíme, že o žádný únik do idylické fantazie nejde – následky a doprovodné jevy krize bydlení se totiž propisují i do virtuálních světů, které se od toho skutečného vlastně příliš neliší.
Skutečné nájemné za virtuální byt
Dobře to glosuje videoherní teoretička Emma Vossen, která má v oblibě herní sérii Animal Crossing. Ta je typickým příkladem cozy games a hráčům nabízí možnost budování a komunitního života okolo různých farem, vesniček, táborů apod.
Vossen upozorňuje, že fantazie o lepším bydlení tu byly vždy (kdo někdy nesnil o životě na zámku), ale když si jej ve virtuálním světě skutečně pracně budujeme, jde o mnohem silnější vjem. Atraktivitu Animal Crossing podporuje i fakt, že hry plynou v reálném čase, a tak můžete ráno ve své ušmudlané garsonce vstát a zkontrolovat, co se přes noc urodilo na vašem hezkém virtuálním políčku. I přesto se za krátkou dobu hraní dopracujete k majetku, který nejspíš v reálném životě nikdy mít nebudete, a frustrace tak roste.
Idyla začíná dostávat další trhliny, když zjistíte, že vše není tak nevinné, jak se na první pohled zdálo. Pozemek na nový dům vám na začátku poskytne realitní magnát v těle roztomilého mývala, kterému pak vše postupně splácíte, a i když za vámi v případě zpoždění nepošle vymahače, pořád jej nemůžete dostat z hlavy.
Vossen také podotýká, že videohry jsou dnes pro mnoho lidí v podstatě nejlevnější možnost, jak trávit volný čas v nějakém příjemném prostředí, a atraktivita útulného videoherního domova stoupá spolu s tím, jak jsou naše životní kulisy nejisté a stresující. I když to jistě dává smysl u teenagerů, které dusí stěny dětského pokoje, dnes se tyto pocity šíří také u dospělých a frustrace zase sílí – lidé, kteří začali hrát hry ze série Animal Crossing jako děti, jsou teď již ve věku, kdy jejich rodiče vlastnili skutečné domy, ale oni budou ještě nejspíš celé dekády rýt ve virtuální hlíně.
Ve výčtu situací, kdy se reálný svět propisuje do rádoby útěšné hry, by šlo ještě dlouho pokračovat. Stejně, jako jsou na Instagramu populární účty realitních kanceláří, jejichž prohlížením si mileniálové ukájejí své touhy po nedostupném vlastním bydlení, jsou oblíbené i kanály streamerů, kteří stejným způsobem dělají prohlídky svých virtuálních videoherních nemovitostí.
Další absurdity v jiné povedené studii popisují geografové Thijs Jeursen a Wouter van Gent. Vysvětlují, že vývojáři motivují hráče k budování vlastního bydlení tím, že ve hrách cíleně vyvolávají dojem nebezpečného a nejistého světa, před kterým je potřeba se zamknout ve svém útulném luxusním apartmánu, a tím také dělají podvědomou propagandu vlastnickému bydlení a privatizaci veřejného prostoru.
Politické ideologie a kulturní stereotypy se propisují i do interiérového designu videoherních bytů, kde jsou hráči motivováni k nákupu nových dekorací, vystavování trofejí a obecně konzumnímu individuálnímu životnímu stylu. A aby to nebylo málo, občas dochází i k tragikomické situaci, kdy za přístup k dané hře platíme předplatné a za svůj virtuální byt tak de facto sázíme na dřevo skutečné nájemné.
Krize imaginace nakonec zasahuje nejen vývojáře, ale i hráče. Vossen sžíravě popisuje, jak jsou lepší varianty bydlení typu velkého rodinného domu na předměstí pro řadu mladých lidí tak mimo realitu, že už pro ně nejsou atraktivní ani ve videohrách. Ona sama se přistihla při úvahách, že jí přece i ve hře stačí menší chaloupka a nic většího pro sebe nepotřebuje.
Projevuje se to rovněž na postupných změnách herního designu. Třeba série The Sims jde s dobou a v jednom z novějších rozšíření nabídla možnost života v miniaturních bytech a „tiny houses“ – garsonka či skládací domky pro panenky nás tak dohánějí i ve zdánlivě svobodném virtuálním prostoru, kam jsme chtěli utéci.
Trvalý únik zkrátka není možný, a pokud bychom měli dopad krize bydlení na vkus, design a životní styl nějak shrnout, bylo by nejlepší mluvit spíše o kapitulaci a ústupu. Nejdřív přijde tichá rezignace na to, že bychom měli mít doma něco hezkého jen tak, a nikoliv pro několik praktických funkcí dohromady. Barvy, dekorace a další nadbytečné prvky už také nejsou možné ani praktické. Návštěvy k nám nechodí a cizí obýváky si jen prohlížíme na sítích.
Když pak bezvýchodnost zkusíme řešit v herních světech, i tam se čím dál víc spokojíme s málem. Radikálnější životní alternativy a jiná ekonomická uspořádání si už ani nezkoušíme představit (i když na tomto poli existuje řada nezávislých her, které krizi bydlení chytře rozkrývají), a zatímco jsme dřív v Sim City řídili celé město, teď nám stačí, když před malou chaloupkou pokorně okopáváme virtuální mrkev.
Připustit si skutečný stav věcí je psychicky dost zničující, a tak řada mladých lidí začala už před lety prohru vydávat za úspěch a vynucený skromný život v minimalistických garsonkách či maringotkách za inspirační trend. Jde ale jen o příslovečné kyselé hrozny. Trávit celý život na skládací židli v malém kamrlíku chce ve skutečnosti málokdo a sílící obliba her, ve kterých můžeme mít alespoň vlastní záhumenek a hezkou pohovku, to dobře dokazuje.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
