Krize napříč Evropou. Nedostupné bydlení tíží Barcelonu, ale i Kodaň a Vídeň

Praha patří mezi města, kde je nejméně dostupné bydlení v Evropě. Jak čelí krizi bydlení v dalších metropolích? Podcast 5:59 oslovil odbornice z Vídně, Barcelony a Kodaně – tří evropských měst, jejichž jména často figurují v odborných i politických debatách na téma, jak zájemcům o bydlení ulehčit.

Česká metropole dlouhodobě bojuje s nedostupností jak nájemního, tak soukromého bydlení. Například nájmy jsou v Praze podle žebříčku magazínu The Economist – v poměru k průměrným platům – druhé nejdražší v Evropě. Před Prahou už se umístilo jen Tbilisi.

Tento problém se podepisuje třeba na propadu porodnosti nebo na nedostatku pracovních sil tam, kde jsou zapotřebí. Jaké zkušenosti mají jinde v Evropě? Podcast 5:59 oslovil tři odbornice z měst, jejichž jména jsou často skloňována v debatách o dostupnosti bydlení.

Sociální vědkyně Sarah Kumnigová přibližuje situaci ve Vídni, která má oproti Praze zhruba dvojnásobek obyvatel, ale zároveň sedminásobek obecních bytů a další statisíce bytů, kde nájemné nepodléhá tržním tlakům. Profesorka Montserrat Pareja-Eastawayová z Barcelonské univerzity vysvětluje, jak se Barcelona snaží omezit bující sektor krátkodobých pronájmů. A výzkumnice Rikke Skovgaard Nielsenová popisuje snahy Kodaně spravedlivě dělit sociální bytový fond.

Vídeň je často považována za město, kde je jedno z nejdostupnějších a nejkvalitnějších bydlení v Evropě. A to zejména díky robustnímu systému sociálního bydlení, do kterého spadá zhruba 220 tisíc městských bytů a zhruba stejný počet bytů, které spravují bytová družstva s omezeným ziskem (v nich se výše nájemného i prodejní cena musí vypočítávat jen na základě skutečných nákladů na výstavbu a údržbu budovy, pozn. red.). Při podrobnějším pohledu je ale situace v této metropoli složitější.

Rozdíly jsou zejména mezi starousedlíky a lidmi, kteří se chtějí do Vídně přistěhovat. Pro ty je podle sociální vědkyně Sarah Kumnigové kvůli systémovým překážkám téměř nemožné sehnat ve městě dostupné bydlení. Na sociální byty mají nárok až poté, co v metropoli stráví více než dva roky. A v případě tzv. bydlení s omezeným ziskem zase potřebují složit splátku odpovídající podílu nákladů na výstavbu.

„Vídeňský systém bydlení tedy působí na různé lidi a různé sociální skupiny velmi rozdílně. Poskytuje dostupné a bezpečné bydlení lidem, kteří ve městě žijí už dlouho, možná už několikátou generaci. (…) Ale pro lidi, kteří do města přicházejí nově, je opravdu těžké najít cenově dostupné místo k životu,“ říká Kumnigová v pátečním vydání 5:59.

Náklady starousedlíků žijících v sociálních bytech se podle expertky pohybují průměrně ve výši 500 až 600 eur měsíčně (zhruba 12 až 15 tisíc korun). V soukromém nájemním bydlení pak lidé mohou platit okolo 800 eur (zhruba 19 500 korun) a více. Pokud se ale do města chtějí nastěhovat až nyní, je pravděpodobnější, že za nájem „průměrně velkého bytu“ dají kolem 1500 eur (zhruba 37 tisíc korun).

Katalánská Barcelona si v porovnání s Vídní stojí v otázce dostupnosti bydlení podstatně hůře. Ekonomka Montserrat Pareja-Eastawayová z Barcelonské univerzity, která je druhou hostkou podcastu 5:59, dokonce situaci označuje za „naprostou krizi“. A důvody? Expertka popisuje, že jen zhruba jedno až dvě procenta barcelonského bytového fondu tvoří obecní bydlení, omezený je také trh se soukromým nájemním bydlením a finančně náročné je i pořídit si vlastní byt.

Jen několik příkladů: Odbornice popisuje, že za pronájem bytu o rozloze zhruba 70 až 80 metrů čtverečních lidé zaplatí zhruba čtyři až pět tisíc eur měsíčně (asi 27 až 32 tisíc korun). A pokud byste chtěli byt koupit, metr čtvereční vás bude stát zhruba čtyři až pět tisíc eur za metr čtvereční (98 až 122 tisíc korun). A to vše v situaci, kdy je minimální mzda ve Španělsku zhruba 32 tisíc korun.

„Znamená to, že podíl rodin, které na bydlení vydávají více, než je částka obecně považovaná za přijatelnou – tedy více než 40 procent čistých příjmů –, je v Barceloně velmi vysoký. A obzvlášť vysoký je tento podíl právě v sektoru soukromého nájemního bydlení,“ vysvětluje Montserrat Pareja-Eastawayová.

Situaci na trhu s bydlením navíc komplikuje velký zájem turistů a na ně navázané ubytování zejména přes služby jako Airbnb. Takových bytů je v Barceloně podle nezávislé platformy Inside Airbnb zhruba 20 tisíc. Město se tak po rostoucí kritice místních a protestech rozhodlo, že bude s krátkodobými pronájmy bojovat a po roce 2028 chce dokonce na svém území pronájmům skrze Airbnb úplně zamezit.

„Uvidíme, jak to dopadne. Nemyslím si ale, že až se zruší turisty využívané apartmány a my budeme žít ve městě plném nájemních bytů v soukromých rukou, že to bude nějaký sen. Ale to, že o takové budoucnosti pochybuju, neznamená, že transformace není potřebná. Protože nedělat nic by bylo ještě horší,“ říká expertka.

Dánská metropole Kodaň (podobně jako Vídeň) vévodí žebříčkům, které srovnávají města podle kvality života, dostupného bydlení je v ní ale nedostatek. V poslední době se v Kodani zvedly jak ceny bytů, tak nájmů, a najít bydlení je tak podle výzkumnice Rikke Skovgaard Nielsenové z Aalborské univerzity obtížné.

„Obzvlášť náročné je vůbec dostat se na trh s bydlením, jinými slovy koupit si první byt. Jakmile už na tom trhu jste, je snazší přesunout se do něčeho většího, ale ten první krok je nejtěžší,“ popisuje třetí respondentka podcastu 5:59.

Zásadním faktorem, který situaci pomáhá, je poměrně velký fond sociálního bydlení ve vlastnictví města. Žije v něm přibližně pětina obyvatel Kodaně. Zároveň má metropole stanovený cenový strop pro stavbu nových sociálních bytů, čímž ovlivňuje, za kolik budou lidé v těchto domech žít – náklady na stavbu se totiž přímo promítají do cen nájmů.

Ani to ale není samospásné. Přestože cesta k takovému bytu v Kodani se zdá být poměrně přímočará – zjednodušeně se stačí zapsat na čekací listinu –, lidé si pak na jeho získání mohou počkat až 20 nebo 30 let.

„Na jedné straně tedy platí, že ve městech existují sociální byty s nájmem pod úrovní běžné tržní ceny. Na druhé straně to ale rozhodně neznamená, že k nim mají přístup všichni ti, kteří by na ně mohli mít nárok. Dokonce se dá říct, že se k nim nedostanou právě ti, kteří by je potřebovali nejvíc,“ podotýká výzkumnice. Systém totiž při výběru nijak nezohledňuje příjmy a ti nejméně movití si nemohou dovolit platit v Kodani tržní nájem několik dekád, než se na ně se sociálním bytem dostane řada.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč se v Rakousku od 90. let oslabuje ochrana nájemníků, jakými strategiemi se Barcelona snaží bojovat s nedostupným bydlením nebo jak vypadá diskuze o vlastnictví soukromých bytů v Kodani. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.