Wimbledon je splněný dětský sen. Vyhrát ho by byl další, říká Menšík

Když v březnu vyhrál premiérový titul na okruhu ATP na velkém turnaji kategorie Masters v Miami nad ikonickým držitelem 24 grandslamových titulů Novakem Djokovičem, tenisovým rekordmanem, nastal kolem devatenáctiletého Jakuba Menšíka humbuk, který dosud nezažil. Mediální zájem o prostějovského rodáka zesílil, soupeři se na něj chtějí vytáhnout, rozebírá se každé jeho klopýtnutí i styl.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak se s tlakem vypořádává, jak si považuje být coby teenager sedmnáctým tenistou světa a jak se těší na sváteční grandslam ve Wimbledonu.

Změnil se vám život po triumfu nad Novakem Djokovičem v Miami?

Život se mi trošku změnil. Byla velká pozornost médií, sponzorů. Každý sportovec, kterému se povedl velký úspěch, tohle zažil. Beru to jako věc, se kterou se počítá. Je to pro mě premiéra, ale moc si to užívám. Nejdůležitější pro mě vždycky je zůstat nohama na zemi a jede se dál. Už je to pro mě minulost. Dívám se zase jen dopředu.

Ještě se ohlédněme kousek dozadu. Jak jste byl spokojený s vaší hrou na antuce?

Na antuce jsem strávil za celý život největší počet tréninků a zápasů, když jsem byl kluk. Osm měsíců v roce jsem v Česku trénoval na antuce. Antuka je v mé krvi. Na to, jaké mám herní pojetí, tak na antuce neztrácím, respektive mě baví. Je to něco jiného, ale výsledky a výkonnost na antuce mám dobrou, spokojenost tam je. Jsem rád, že můžu hrát na jakémkoli povrchu úplně s kýmkoli rovinu.

Na Roland Garros se řešila vaše interakce s fanoušky a vaše gesto připomínající Djokoviče v zápase s domácím Alexandrem Müllerem. Jak na to nahlížíte zpětně?

Už se nad tím jen zasměju. Atmosféra proti Francouzi Alexovi byla naprosto výjimečná. Málokdo takovou zažil, vůbec to nepřipomínalo tenis, spíš fotbalový zápas. Písně, skandování, chování fanoušků bylo až někdy extrémní. Vybavil jsem si, jak Djokovič říkal, že si představuje, že skandují ne jméno soupeře, ale to jeho. Tak jsem si to představoval taky, házel jsem se tímto způsobem do klidu, byl jsem schopný takhle s tím pracovat.

Když jste vypadl v Prostějově v prvním kole, nešel jste mezi novináře. Potřeboval jste po překvapivé porážce s Vitalijem Sačkem klid?

Nevím, proč se to takhle píše. Odmítl jsem jediný rozhovor, ne tiskovku. Třicet vteřin potom, co jsem dohrál zápas, se mě nějaký novinář zeptal na nějakou otázku, tak jsem říkal: Teďka ne, díky. A to je všechno. Takhle čerstvě po zápase jsem nikdy rozhovor nedával.

Porážku jste rychle hodil za hlavu?

Prohru v Prostějově nějak neřeším. Na ten turnaj jsem jel hlavně kvůli fanouškům, domácímu publiku. I když mi to vůbec nezapadalo do programu travnaté části sezony. Chtěl jsem ukázat úctu a srdíčko Prostějováka a ten turnaj pro lidi odehrát. Nejel jsem tam s velkým očekáváním, nejel jsem ho vyhrát, ale jen z úcty k lidem a fanouškům.

V devatenácti čelíte tlaku, který většina vašich vrstevníků nezná. Jaké jsou vaše úniky?

Já ten tlak na sobě nevnímám. Cítím, že novináři a okolí ho vytváří, ale sám na sebe si tlak nedávám. Když se podaří být takhle vysoko na žebříčku v mém věku, je to super úspěch, strašně dobře se to poslouchá, ale pro mě není důležité, jestli je to v devatenácti, nebo ve třiadvaceti letech, ale hlavně ať jsem tam. Jsem rád, že se mi to takhle daří. Nesoustředím se na okolí, nenechávám se rozptylovat, proto jsem schopný to dobře zvládat.

Když se vám nepodaří zápas, chcete pak na to hned reagovat v tréninku, anebo neplašíte a jedete si to svoje?

Po vyhraném i prohraném zápase si z toho vezmu se svým týmem to pozitivní, ale i věci, na kterých je potřeba zapracovat. I když vyhraju zápas s jednoduchým skóre, najdou se věci, které je potřeba zlepšit. Snažím se vylepšovat trénink od tréninku, zápas od zápasu.

Jste sedmnáctý na světě. Jak vám to zní?

Sedmnáctka je moc krásná, zní to fantasticky. Kdyby mi to někdo řekl před sezonou, tak bych to bral všemi deseti a ještě bych si klepal na čelo. Jsem moc rád, že zatím to jde takhle vzhůru. Mířím výš. Doufám, že to není to nejlepší číslo, které nejen v této sezoně, ale i do budoucna bude.

Abyste se posunul do desítky, potřebujete vylepšit hlavně druhý servis?

Abych se posunul do desítky, je potřeba zapracovat ještě na spoustě věcech. Druhý servis je samozřejmě téma stejně jako hra od základní čáry. Musím nasbírat ještě hodně zkušeností. Společně s týmem hledáme rezervy, části puzzle, které chybí, abychom to poskládali do krásného obrázku. Dokonalost tam nebude nikdy, ale to je krása tenisu. I když má Novak Djokovič 24 grandslamů, tak se každým zápasem vylepšuje.

Co říkáte na názor některých lidí z tenisu, že servismani vašeho ražení této hře škodí?

Nemám na to názor. Před několika lety to byla hlavně hra od základní čáry a na síti. Každá generace přináší něco nového. Je to moderní trend. Rychlost, přesnost, výbušnost teď mají všichni, kteří jsou na topu.

Před rokem jste musel změnit techniku servisu kvůli opotřebení ruky. Jak náročné to bylo?

Dost. Kvůli tomu jsem neodehrál pár důležitých turnajů, než si ruka a můj mozek zvykly na nový pohyb, tak to pár týdnů zabralo. Zpětně jsem rád, skvělé rozhodnutí, že jsme to tak pojali. Od té doby jsem neměl žádné zdravotní problémy, ještě mi to prospělo. Bylo potřeba to udělat.

Tenisový svět žasl nad finále Roland Garros mezi Sinnerem a Alcarazem. Byla to dokonalost?

Finále Roland Garros je teď velké téma. Dva nejlepší hráči planety si to rozdali pěkně. Klobouk dolů před oběma, co dokázali předvést za tenis. Špičková úroveň. Krásně se na to koukalo. Jeden z nejkrásnějších zápasů, co jsem viděl.

Je velkou motivací se k nim přiblížit?

Další dravci se tam snaží prokousat taky. Je pro mě skvělá motivace jít v jejich stopách.

Jak se těšíte na Wimbledon, tenisový svátek na trávě?

Moc, Wimbledon je historický turnaj, největší tradice. Krásné pokoukání. Jsem rád, že má hra na trávě se zlepšuje, moc zápasů ani tréninků jsem na ní neměl. Oproti loňsku se cítím o dost komfortněji. Myslím, že mé hře by tento povrch mohl i do budoucna vyhovovat. Zahrát si ve Wimbledonu je splněný dětský sen. Budu dělat maximum. Když ne tento rok, chci tam v dalších letech postoupit do závěrečných kol a jednou zvednout trofej nad hlavu. To by byl další splněný dětský sen.

V jaké formě jste? V londýnském Queen's Clubu jste v přípravném turnaji nenaplnil ve 2. kole roli favorita proti španělskému veteránovi Robertu Bautistovi, jemuž jste podlehl 6:3, 3:6, 5:7.

Jako favorit jsem se určitě necítil, protože soupeř je velmi zkušený hráč a na trávě své zkušenosti maximálně zúročil. Prohra není nikdy příjemná, ale tento turnaj je přípravný před Wimbledonem. Na trávě jsem dosud letos nic neodehrál a loni toho taky moc nebylo. Ale všechno je, jak má být. Ladí se forma.

Žene vás i vidina Turnaje mistrů?

Před sezonou to nebylo téma. V tu dobu jsem byl padesátý, takže jsem na Turnaj mistrů ani nepomýšlel. Po triumfu v Miami a skvělých výsledcích na tisícovkách v průběhu celé sezony je to blízko. Ale taky i pěkně daleko. Ještě pár měsíců do konce sezony zbývá. Je to ve hře. Kdybych se tam dostal, byla by velká paráda si v takovém věku zahrát proti nejlepším z nejlepších. To by byla značka ideál. Je to skvělá motivace do dalších turnajů, co mě čekají ve druhé polovině sezony.

Co vám udělalo od skalpu Djokoviče největší radost?

Vidět se s rodinou, s přáteli. Každý den mi něco dělá radost. Po tom triumfu v Miami, kdy se spousta věcí změnila, jsem zůstal takový, jaký jsem. To je pro mě nejdůležitější. Zůstat nohama na zemi. Triumf v Miami byl naprosto skvělý výsledek, ale mířím výš. Budu dělat maximum, aby takových triumfů bylo v budoucnu ještě o dost více.