Konopí i koka, ale žádná rajčata. Věda odhaluje stravu historické chudiny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Začněme rovnou působivým obrazem: Giulia Tagliabue, doktorandka z Milánské univerzity, dala pod mikroskop první ze vzorků z temných, vlhkých krypt pod starou nemocnicí Ca’ Granda v Miláně. A je zmatená. „Nikdy jsem nic takového neviděla,“ svěřila se později reportérům časopisu Science. „V téhle půdě v podstatě žádná půda nebyla.“ Místo očekávaných vrstev zeminy a rozpadající se suti tam ležela temná, téměř homogenní hmota.

Vědci ji později pojmenovali „thanatogenní antroposol“ – neobratným českým opisem tedy půda lidského původu zrozená ze smrti. Tento unikátní materiál, tvořený z drtivé většiny nesčetnými lidskými ostatky, je sice svou povahou nepochybně odpudivý, zároveň se ale stal zajímavým zdrojem lepšího poznání každodenní reality, zdraví a stravy dávných chudých a nemocných lidí. Tedy vrstev společnosti, o níž nám učebnice dějepisu obvykle mnoho neprozrazují.

V roce 1456 vévoda Francesco Sforza položil základní kámen instituce, která měla změnit tvář péče o potřebné. Nemocnici Ospedale Maggiore, jak zněl její oficiální název, si Miláňané brzy překřtili na Ca’ Granda – zkráceno z Casa Grande, v češtině tedy snad třeba „Barák“.

Ca’ Granda byla v mnoha ohledech revoluční. Jako zřejmě první sekulární nemocnice v Evropě byla otevřená všem chudým bez ohledu na jejich víru. Pacienti tam nacházeli specializovaná oddělení na vše od ledvinových kamenů po tuberkulózu, která kosila populaci ve velkém. Disponovala vlastní sofistikovanou kanalizací napojenou na městskou kanalizaci, kuchyněmi, ledárnou, prádelnami i lékárnami.

Architekt Filarete navrhl dokonce důmyslný systém toalet s tekoucí vodou. Jedna toaleta přitom připadala na celá dvě lůžka, což byl na tehdejší dobu nevídaný hygienický standard (a ještě i dnes, ale teď už v nemocnicích, pravda, tolik lidí s úplavicí není).

Jenže i tak pokroková instituce narážela na limity své doby, především pokud šlo o ty, kterým už nebylo pomoci. Mezi lety 1637 a 1697 tak začaly být tisíce zemřelých pacientů ukládány do nově vybudovaných podzemních krypt pod nemocničním kostelem Zvěstování Panny Marie.

Původní předpoklad, že se těla rychle rozloží a uvolní místo dalším, vzal brzy za své. Specifické mikroklima – chladné a vlhké, udržované blízkostí vodních kanálů – proces rozkladu výrazně zpomalilo. Těla se hromadila, zápach sílil a pronikal až do kaple nad kryptami, kde prý z něj mdlely jeptišky.

V roce 1697 správci nemocnice kapitulovali, krypty zapečetili a pro mrtvé našli nové místo za hradbami města. Tím se však nevědomky postarali o vznik unikátního, děsivého a zároveň nesmírně cenného archivu lidských osudů, který čekal na své znovuobjevení několik století. V jeho útrobách dnes podle odhadů leží ostatky desítek tisíc lidí, tedy okolo 2,9 milionu jednotlivých kostí.

Samotný fakt, že se pod Milánem po staletí skrýval tento unikátní organický archiv, by samozřejmě k vědeckému poznání nestačil. V roce 2010 tak odstartoval ambiciózní Ca’ Granda Project, zastřešený Univerzitou v Miláně a nadací, která je dnešním správcem historického komplexu nemocnice.

Zajímavost projektu spočívá kromě samotného předmětu výzkumu i v jeho různorodosti. Nejde jen o archeologický výzkum. Botanici pátrají v zubním kameni po mikroskopických zbytcích potravy, specialisté na forenzní medicínu a toxikologové zase hledají stopy po nemocech či jedech v tom, co zbylo z měkkých tkání, například mozku. Historici prochází stohy nemocničních archivů a záznamů, aby se pokusili k „organickému materiálu“ přiřadit jména a obličeje.

Kromě již zmíněné pečlivé stratigrafické exkavace – tedy jakéhosi archeologického „loupání cibule“ – přichází ke slovu fotogrammetrie. Stovky a tisíce digitálních snímků se skládají do přesných 3D modelů jednotlivých pohřebních komor, což vědcům umožňuje lépe pochopit, jak těla přibývala a jak se s nimi v kryptách manipulovalo. Zatím prošla rukama (a skenery) badatelů zhruba desetina z odhadovaného množství kostí, obrázek je už i tak zajímavý.

První, co z kostí doslova čiší, je celkově horší zdravotní stav tehdejší populace ve srovnání s lidmi žijícími jen o pár století dříve, ve středověku. Na vině byly opakované hladomory na počátku 17. století a především ničivá morová epidemie z roku 1630. Ta podle odhadů zabila téměř polovinu obyvatel města a ochromila jeho ekonomiku. My už několik let užasle a někdy trochu zoufale sledujeme, jak náš svět změnila covidová pandemie. Jak by to ale vypadalo, kdyby z našeho života zmizela každá druhá známá tvář?

Kosti v milánské kryptě nesou četné stopy po nedostatku železa, který se projevuje porézními změnami na očních důlcích. Časté jsou i linie v zubní sklovině (tzv. hypoplazie), které jsou signálem období stresu, podvýživy nebo vážné nemoci v dětství, kdy se růst dočasně zastavil.

Tuberkulóza byla zřejmě tak běžná, že jí v Ca’ Granda věnovali celé jedno křídlo nemocnice. A její typické jizvy na kostech (hlavně na obratlích a žebrech) jsou v kryptách častým nálezem. Podobně je na tom syfilis, „nemoc z Nového světa“, která se Evropou šířila jako požár a v pozdějších stadiích dokázala napáchat na kostře skutečnou spoušť. (I když tehdejší „léčba“ rtutí byl zřejmě horší osud než nemoc sama.)

Podle vyjádření výzkumníků je zajímavý relativně nízký počet zranění způsobených přímým násilím – tedy zlomenin od úderů, sečných či bodných ran. Zdá se, že navzdory drsným časům nebyl život v Miláně té doby tak násilný, jak bychom si mohli na základě některých historických románů představovat. Nebo se prostě oběti násilí do nemocnice tak často nedostaly. Mnohem častější jsou únavové zlomeniny nebo degenerativní změny na kloubech, svědčící o těžké fyzické práci od útlého věku.

Poodhalit jídelníček lidí, kteří po sobě nezanechali kuchařské knihy ani účty z hostinců, je vždy oříšek. Zde přichází na pomoc analýza fosilizovaného zubního plaku, tedy povlaku na zachovalých zubech. Zhruba u 50 lidí, jejichž těla skončila v katakombách Ca’ Granda, se z něj podařilo identifikovat mikroskopické zbytky jejich stravy. Základ tvořily, jak se dalo čekat u chudších vrstev, obilniny: především pšenice, ječmen a čirok, tedy plodiny Starého světa. K tomu rýže a proso. Žádné velké hody, spíše každodenní boj o kalorie.

Jistým překvapením byl nález bramborového škrobu. Brambory, původem z Jižní Ameriky, byly totiž v 17. století v Evropě stále považovány za poněkud podezřelou či přímo jedovatou novinku, vhodnou spíše jako okrasná rostlina nebo krmivo pro dobytek. „Brambory tedy možná byly rozšířenější, než jsme si mysleli,“ spekuloval pro Science botanik Marco Caccianiga z týmu. Možná, že nouze naučila Miláňany housti rychleji, než se stačily šířit traktáty o škodlivosti nových plodin.

Naopak kukuřice, další americký import a dnes neodmyslitelná součást polenty (kterou mají Miláňané tak rádi, že se jim někdy přezdívá „polentoni“), tvořila v jídelníčku tehdejších chudých jen zanedbatelnou část. Žádná „kukuřičná revoluce“ se v kryptách Ca’ Granda nekoná.

Podobné je to i s rajčaty, která jsou dnes také nezbytnou součástí italské kuchyně. Ta byla v dané době podle dochovaných pramenů velmi často považována za vyloženě nebezpečná a pěstovala se jen pro okrasu. Vědci ale stále doufají, že nějakou tu nestrávenou slupičku z rajčete v „půdě“ krypty ještě najdou – měkké plody se totiž v zubním plaku špatně uchovávají.

Asi nejpodivnějším svědectvím o tehdejší stravě jsou však spory přesličky rolní (Equisetum arvense), nalezené v zubním plaku několika jedinců. Tato drsná rostlina, bohatá na oxid křemičitý, se sice používala hlavně na čištění hrnců (takový přírodní drsný písek) a čištění chrupu, ale historické prameny se zmiňují o tom, že ji lidé v dobách největší nouze a hladomoru jedli.

Při výzkumu nelze vynechat kapitolu „léčiv, úlev a možná i neřestí“. Díky tomu, že se v některých lebkách zachovaly i kousky mumifikovaného mozku, mohli toxikologové provést analýzy, které byste očekávali u soudní pitvy.

V tělech pacientů z Ca’ Granda se našla celá škála derivátů opiového máku, jako je morfin. Část z nich figuruje i v pečlivě vedených nemocničních lékárnických soupisech, takže šlo o oficiálně podávaná analgetika či tišící prostředky.

Kromě toho došlo i k nálezu kanabinoidů, tedy látek obsažených v konopí, které se v žádných nemocničních záznamech neobjevují. Výzkumníci odhadují, že pacienti mohli marihuanu užívat soukromě. Proti bolestem? Pro zlepšení nálady v neutěšených podmínkách? Kdo ví. Bohužel ten zvyk nikomu nestál za zápis.

Překvapením byl také objev stop koky v mozkové tkáni hned devíti pacientů. Jde o nejstarší známý důkaz užívání rostliny, ze které se vyrábí kokain, mimo Jižní Ameriku. Posouvá první historické zmínky o této rostlině v Evropě o 200 let dále do minulosti. Evropané ji pravděpodobně stejně jako domorodci v Andách užívali jako energetické tonikum k potlačení únavy a hladu.

Otevírá to pochopitelně další zajímavou možnost: Není důvod, aby lidé žvýkali koku jen v Miláně. Pokud se koka dostala na sever Itálie, nejspíše byla k dispozici i jinde. Najednou se nám tak otevírá úplně nový pohled na to, jaké látky v raně novověké Evropě vlastně kolovaly a jak moc (nebo málo) se tehdejší přístup k nim lišil od toho našeho současného.

Projekt Ca’ Granda nám tak nedává nahlédnout jen do medicínských či antropologických zajímavostí 17. století. Jeho mnohem podstatnějším přínosem je skutečnost, že pootevírá dveře do světů, které tradiční dějepis – často soustředěný na mocné postavy, války a politické převraty – často nechává stranou (ke škodě své i nás čtenářů).

Ale právě „malé“ dějiny každodenního života tvoří tu nejzákladnější a nejmasivnější vrstvu každé minulé epochy. Skutečný thanatogenní antroposol dějin. A i když ne všichni daňoví poplatníci budou určitě souhlasit, je jedině dobře, že se alespoň v jeho malém zlomku občas někdo „porýpe“.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.