Článek
Vezme nám umělá inteligence práci? Zeptejte se superuživatelů, kteří poslední rok či dva „staví“ s pomocí jazykových modelů agenty a další nástroje všeho druhu. Budou se smát. Protože podle svých slov pracují mnohonásobně víc než dřív. Ne proto, že by museli. Nemůžou přestat.
Důvodů je víc, ale ten nejsilnější je asi úžas z nově objevené příležitosti. Najednou můžete sami dělat věci, které jste dřív nechávali kolegům nebo dodavatelům s příslušnými dovednostmi. Programování. Matematické modelování. Rešerše ze zdrojů, na které byste dřív potřebovali tým stážistů. Tohle všechno teď zvládne každý, anebo má minimálně ten pocit.
Ano, posedlost AI se dnes týká malé menšiny nadšenců. Jenže první velká data o tom, jak se mění práce, ukazují podobný efekt i u běžných uživatelů. Letošní report ActivTrak Productivity Lab, postavený na monitorování 443 milionů hodin skutečné digitální aktivity 163 tisíc zaměstnanců, hlásí: 80 procent lidí už v práci používá AI nástroje a čas v nich strávený vzrostl za dva roky osminásobně. A hlavně, práce se přelévá mimo pracovní dobu. Hodiny odpracované v sobotu vzrostly o 46 procent, v neděli o 58. Sobotní pracanti navíc začínají v průměru v 7:11 ráno, o skoro hodinu a půl dřív než loni.
Vykořisťování? Ne tak docela. Spíš platí, že lidé si s AI chtějí hrát. A večer nebo o víkendu je větší pravděpodobnost, že je nikdo nebude rušit. Manželku a děti nepočítaje, samozřejmě.
V týdnu nás ruší ta otravná věc, které se říká náplň práce a za kterou dostáváme výplatu. Čas v AI aplikacích podle stejného výzkumu roste o desítky až stovky procent (e-mail +104 %, chat +145 %, celkově +27 až +346 % podle kategorie), ale vůbec není jisté, že tomu odpovídá růst produktivity. Jinak řečeno: spousta lidí dělá s AI to, co není přesně cílem jejich práce. Experimentují. Zkoušejí. Realizují nápady, které nosili v hlavě roky a nikdy na ně nebyl čas ani rozpočet.
A jsou u toho šťastní. V průzkumech se opakuje věta, která není obvyklá: „Takhle spokojený jsem v práci nebyl roky.“ Dává to smysl. AI vrátila do kancelářské práce něco, co z ní dekády systematicky mizelo. Úžas a radost z objevování. Pocit, že něco jde, i když to ještě včera nešlo.
Což zároveň znamená, že lidé s AI často dělají to, co dřív nedělali, dělat podle smlouvy možná ani nemají a často k tomu nemají ani kvalifikaci. A dělají to hodně.
V datech ActivTraku je schované jedno pozoruhodné číslo. Nejproduktivnější zaměstnanci jsou ti, kteří v AI nástrojích tráví 7 až 10 procent pracovní doby. Ne víc, ne míň. Tahle skupina vykazuje produktivitu 95 procent, což je nejvíc ze všech měřených pásem. A týká se dnes asi jen tří procent uživatelů.
Že je produktivita nižší u lidí, kteří AI nepoužívají vůbec, jsme čekali. Překvapivé a neintuitivní je, že klesá i superuživatelům. Věnují se poznávání AI a méně své vlastní, skutečné práci. AI má zkrátka něco jako doporučenou dávku: pod ní nezabírá, nad ní je toxická. Málokdo ji „trefí“.
Protože my si neuvědomujeme, jak AI naši produktivitu ovlivňuje. Loni to elegantně změřila výzkumná organizace METR: nechala zkušené programátory řešit reálné úkoly s AI asistencí a bez ní. S AI byli o 19 procent pomalejší, avšak sami odhadovali, že jsou o 20 procent rychlejší. Devětatřicet procentních bodů mezi pocitem a realitou. Kdyby to nebyli lidé, ale AI, tak řekneme, že „halucinují“.
Tím se dostáváme k tomu, jak AI změní práci a nálady zaměstnanců do budoucna. Data už teď ukazují jeden nesporně pozitivní trend: ubývá stresu. Riziko vyhoření podle ActivTraku kleslo o 22 procent a týká se už jen pěti procent zaměstnanců; přetížených lidí ubylo o 42 procent. Stroje skutečně berou na sebe část zátěže.
A to je skvělé, že ano?
Jenže ve stejné tabulce je i druhé číslo. Riziko ztráty angažovanosti vzrostlo na 23 procent. Skoro čtvrtina zaměstnanců dnes nemá ke své práci žádné silné pouto. Nehrozí, že vyhoří, protože pro svou práci nehoří. Gallup globálně měří angažovanost na 20 procentech, nejníže od pandemie.
Výhledově tedy běžným zaměstnancům hrozí přesný opak toho, co dnes prožívají superuživatelé: budou pracovat s menším úsilím a zároveň s menší radostí. Méně vyhoření, více apatie. Práce budoucnosti možná nebude vyčerpávající. Bude nudná.
Psychologové ten mechanismus znají dávno a říkají mu IKEA efekt. Když do produktu vložíme vlastní úsilí, ceníme si ho víc. V původním experimentu z roku 2012 byli lidé ochotni za vlastnoručně složenou krabici zaplatit o 63 procent víc než za identickou hotovou. Hodnota nevzniká výsledkem. Vzniká úsilím.
Platí to i o tomto textu. Mohl jsem ho celý nechat napsat AI - a možná by byl čtivější, vtipnější a měl lepší titulek. Ale měl bych z něj radost? Pochybuju. Celý život se živím psaním, ale zároveň píšu hlavně proto, že z toho mám radost. AI představuje asi první opravdu velkou hrozbu, že o tuto radost přijdu.
A co hůř: můžu přijít i o schopnost psát tak, jak píšu dnes. Každá dovednost vyžaduje cvik, a když cvik zmizí, vytrácí se i dovednost. Nejdřív pomalu a nenápadně, ale vždy znatelně. Vědci z MIT Media Lab tomu říkají „kognitivní dluh“: když nechali lidi psát eseje s ChatGPT, jejich mozky vykazovaly na EEG nejslabší aktivitu ze všech skupin.
Což zároveň znamenalo, že k tomu textu měli nejmenší pouto. Když do něčeho dáte hodiny práce, má to pro vás hodnotu. A vy si té hodnoty čistě subjektivně velmi ceníte. Takže když vám někdo řekne, že jste napsali pitomost, tak vás to zasáhne. Ale když jste ten text nechali napsat AI? Je mnohem větší pravděpodobnost, že jen pokrčíte rameny. Hm, možná to je opravdu pitomost. No a co?
Jenže to je problém. Víme, že dvě věci vedou k tomu, že se v životě zlepšujeme. V čemkoli. Tím prvním je, že to, v čem se chceme zlepšit, děláme často. Jsou desítky studií, které ukazují, že nejlepší lékaři pro daný úkon nejsou ti, kteří o něm napsali nejvíc vědeckých prací, mají nejvíc titulů nebo jsou nejznámější v médiích. Nejlepší jsou ti, kteří ten úkon dělají častěji než ostatní.
Druhou podmínkou je to, že ke své práci máte vztah. Že se v ní chcete neustále zlepšovat a být pokud možno mezi těmi nejlepšími.
Ani jedno nejde dohromady s používáním AI.
Loni vyšla v Lancet Gastroenterology & Hepatology studie z polských endoskopických center, přes 23 tisíc vyšetření: lékaři, kteří si při kolonoskopii zvykli na AI asistenci, uměli po jejím odebrání najít polypy výrazně hůř než předtím. Úspěšnost detekce jim spadla z 28,4 na 22,4 procenta. Pár měsíců s chytrým pomocníkem stačilo, aby zapomněli část řemesla. První tvrdý důkaz, že „AI deskilling“ není teorií, ale klinickým nálezem.
Takže sečteno. AI nám práci nevezme, protože nikdy jsme jí neměli tolik jako teď, včetně sobot od 7:11 ráno. Vezme nám něco jiného a vezme nám to plíživě, skoro nepozorovaně: úsilí. A s úsilím, jak ví každý, kdo někdy skládal knihovnu z IKEA, odchází i radost z výsledku. Vyhoření vystřídá odcizení, vášeň vystřídá dohled. Staneme se dozorci strojů, kterým nerozumíme, u výstupů, ke kterým nic necítíme.
Pokud vás to děsí, mám jednoduchou radu - a zcela bez ironie: Hlídejte si dávkování. Sedm až deset procent. U všeho ostatního se namáhejte sami. Ne proto, že to uděláte lépe, ale proto, že vám nikdo a nic nevezme vášeň.
