Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Většina řidičů si o sobě myslí, že jsou nadprůměrní. Tato slavná iluze – empiricky potvrzená znovu a znovu a znovu – není jediná, která nás může při jízdě autem zmást. Tyto omyly pak mohou být i životu nebezpečné. Vzhledem k nedávné kontroverzní eskapádě nejmenovaného europoslance se zjevně hodí připomenout paradox rychlé jízdy.
Proč se lidé vlastně rozhodnou řídit rychleji, než v daném úseku umožňují předpisy nebo podmínky? Jako jeden z nejčastějších důvodů uvádějí spěch. Domnívají se zcela logicky, že čím rychleji pojedou, tím dříve budou v cíli.
Paradox časové úspory
Čím rychleji jedete, tím dříve dojedete. Problém spočívá v tom, že lidé odhadují lineární vztah mezi rychlostí a časem. V hlavě si představí, že čas uspořený zrychlením stoupá s rychlostí. Matematika ale ukazuje, že je to vlastně naopak. Čím rychleji jedete, tím méně času další zrychlení ušetří.
Ukážeme si to na jednoduchém příkladu. Jedete po rovné silnici do 20 km vzdáleného cíle. Kolik času si myslíte, že ušetříte, když trochu šlápnete na plyn a zrychlíte o 10 km/h? Velmi záleží na tom, jaká je vaše aktuální rychlost…
Pokud jedete 40 km/h, zrychlení na padesátku znamená, že do cíle dojedete o šest minut dříve. Ale pokud jedete 90 km/h, tak zrychlením na stovku dosáhnete úspory pouhé minuty a čtvrt. Pokud byste zrychlili ze 140 na 150 km/h, úspora se počítá jen v sekundách.
Tento jev – nazývaný někdy paradox časových úspor – je dobře zdokumentovanou kognitivní iluzí. Lidé ve svých odhadech výrazně nadhodnocují, kolik času rychlou jízdou ušetří. A naopak mají řidiči pocit, že v malých rychlostech mírné zrychlení nehraje velkou roli, přestože právě tam jsou časové úspory nejmarkantnější.
Rychle stoupající nebezpečí
Zatímco časová úspora s rychlou jízdou překvapivě klesá, jiné hodnoty naopak rychle rostou. Zvláště důležité je to u dvou hodnot: reakční doby a brzdné dráhy. Ty totiž dohromady určují, jak daleko se musí řidič dívat před sebe, aby dokázal zareagovat na případnou náhlou překážku.
Reakční doba jako taková se s rychlostí zásadně nemění: lidé jsou schopni na nový impuls reagovat přibližně za půl sekundy až sekundu (liší se především dle věku řidiče). Ale s rychlostí stoupá vzdálenost, kterou za danou dobu auto urazí.
Tato vzdálenost se pak sčítá s brzdnou dráhou vozidla. Ve chvíli, kdy dupnete na brzdu, bojuje vaše auto s fyzikou, konkrétně se setrvačností. Kinetická energie rozjetého vozidla stoupá nikoli lineárně, ale kvadraticky. A proto i brzdná dráha se zvyšuje s druhou mocninou rychlosti.
Zpomalení na nulu tak trvá překvapivě dlouho, měřeno jak sekundami, tak především metrem, či spíše desítkami metrů. V rychlosti 200 km/h byste tak museli reagovat na to, co se odehrává přibližně 300 metrů před vaším autem.
Odporná matematika se prodraží
Nebezpečí rychlé jízdy je tedy při pohledu na čísla zjevné. Kromě toho se ale neintuitivní matematika projevuje i na poněkud přízemnějších aspektech, a to jsou ekonomické náklady. Každý motor – spalovací i elektrický – má nějakou ideální rychlost, ve které pracuje optimálně, a zajistí tak největší dojezd na plnou nádrž či baterku.
Opět zde – tentokrát doslova – narážíme na další neintuitivní výpočet, konkrétně odpor vzduchu. Ten stoupá s druhou mocninou rychlosti vozidla, a na jeho překonání je tedy potřeba vynakládat stále více energie. V praxi to znamená, že většina aut má optimální rychlost někde mezi 80 a 100 km/h.
Větší auta mají optimum v nižších rychlostech, kvůli větší čelní ploše, kterou proudícímu vzduchu vystavují. Ale i závodní auta boj s odporem vzduchu prohrávají a spotřeba s rychlostí rapidně stoupá.
Pozor na iluzi výjimečnosti
Nic z výše uvedeného není ani novinka, ani záhada. Jde o poměrně základní výpočty, které si může ověřit každý, kdo má po ruce kalkulačku. Dokonce platí, že většina lidí souhlasí s tím, že v rámci bezpečnosti by měla být maximální rychlost omezena. Nikdo přece nechce být na silnici spolu s nějakými šílenci.
Proč tedy v praxi tolik lidí podlehne pokušení a řídí rychleji, než by dovolili ostatním? Vědci popsali několik kognitivních omylů, tedy zkratkovitého uvažování, ke kterému náš mozek sáhne, když chce ušetřit čas.
Jeden z těchto omylů už jsme zmínili. Naprostá většina řidičů sama sebe považuje za nadprůměrně schopné. Jde o učebnicový příklad naivně optimistického sebevědomí. Pravidla jsou dobrá… ale pro ty ostatní.
Rychlá jízda a časté kognitivní omyly
Náš mozek používá mentální zkratky, aby se vyznal ve složitém a nepřehledném světě. Psycholog Daniel Kahnemann, který zasvětil svůj život studiu těchto zkratek, je nazýval „rychlým myšlením“. Když náš mozek nechce ztrácet čas nebo energii podrobným rozvažováním rizik, zvolí rychlou zkratku. Vědci postupně identifikovali více než stovku kognitivních omylů a iluzí, kterým náš mozek předvídatelně podléhá.
Pokud se na chvíli zastavíme a zamyslíme se, zapojíme pomalé myšlení a můžeme omezit naši závislost na tomto zkratkovitém rychlém myšlení . Ale ani znalost těchto kognitivních omylů nezaručuje, že se jim ubráníme. To potvrdil i Daniel Kahneman, držitel Nobelovy pamětní ceny za ekonomii: „Mé intuitivní myšlení je stejně náchylné k přehnané sebedůvěře, extrémním předpovědím a mylnému plánování, jako tomu bylo předtím, než jsem se zaměřil na studium těchto jevů.“
Na to pohotově navazuje další iluze spojená s jízdou v autě – iluze kontroly. Ruce na volantu, noha na plynu, auto poslouchající každý pokyn… není divu, že má sebevědomý řidič pocit, že je pánem situace. Kdyby nastala nenadálá okolnost, je si jistý tím, že by ji zvládl.
Asi není potřeba dodávat, že tato jistota je obvykle z velké části nepodložená. A v opravdu vysokých rychlostech dokonce fyzikálně nemožná.
Anketa
Aktualizace: Do článku jsme doplnili anketu a podrobnější vysvětlení kognitivních omylů. Upřesnili jsme vzorec pro výpočet odporu vzduchu.
