Nenávistné projevy jsou v Evropě na vzestupu. Důvodem je úspěch populistických hnutí

Tolerance společnosti k šíření dezinformací, lží nebo nenávistných projevů není žádným důkazem vysoce rozvinuté svobody slova, tvrdí v rozhovoru pro Seznam Zprávy filozof Tomáš Koblížek z Filozofického ústavu Akademie věd ČR. Může to být přesně naopak.

„Z různých průzkumů například vyplynulo, že mnohé novinářky a novináři nebo politici a političky, kteří se po nějaké veřejné debatě stali terčem lživých a nenávistných kampaní, zvažovali, zda se k tomu či onomu tématu budou ještě vyjadřovat. Cílené nenávistné výroky a dezinformační kampaně tedy mohou být nástrojem umlčování,“ tvrdí Koblížek, který se dlouhodobě zabývá takzvanou hate speech, tedy nenávistnými projevy, stejně jako dezinformacemi, propagandou a svobodou slova.

Jak je to vlastně se vznikem nenávistných projevů? Vznikají samovolně, nebo to jsou cílené útoky z nějakého „nenávistného centra“, jejichž smyslem je ovlivňovat veřejné mínění?

Řada výzkumů poukazuje na to, že nenávistné projevy jsou dnes v Evropě na vzestupu. To mimo jiné souvisí s úspěchy mnoha populistických hnutí, jež výrazně pracují s islamofobií, homofobií, útočí na uprchlíky z Ukrajiny nebo přinejmenším koketují s antisemitismem.

Tato hnutí, jež odporem k té či oné skupině osob získávají politické body, lze označit termínem, který jste použil – tedy jako „centra“. V současné Evropě jsou jedním z výrazných hybatelů, pokud jde o rozmáhání hate speech. Paradoxem tohoto fenoménu je, že úspěch nenávistných projevů šířených z této strany spočívá v cíleně umírněné komunikaci.

Co tím myslíte?

Existuje bohatý výzkum různých jazykových technik, které daným projevům propůjčují auru něčeho přijatelného či méně nenávistného. To nyní mnoho filozofů a filozofek jazyka se zaměřením na hate speech zajímá nejvíce: Jak může nenávistný projev nabýt charakter něčeho normálního?

Je možné charakterizovat typického šiřitele hate speech?

Abychom pochopili, co se v současné Evropě na poli nenávisti děje, je potřeba sledovat přinejmenším dva, možná i tři aktéry.

Na jedné straně existují elitní představitelé zmíněných populistických stran, kteří se tímto způsobem vyjadřují, aby získali voliče. Často jen přebírají narativy otevřeně extrémistických skupin, avšak šíří jejich postoje v umírněnější formě, aby byli pro potenciální voličstvo přijatelnější.

Toto pronikání extrémů do mainstreamu je však zároveň podporováno tím, že i mnoho politiků v rámci politického středu onu rétoriku napodobuje: také chtějí bodovat. To je druhý aktér. Z novějších výzkumů vyplynulo zjištění, že používání útočných výroků o migrantech či LGBT lidech ze strany liberálních politiků tyto postoje výrazně normalizuje: „Dané výroky přece pronesl i politik standardního střihu.“

A třetí aktér?

Nenávistné projevy samozřejmě často šíří nejen představitelé populistických stran, ale i jejich řadoví příznivci. Mnoho těchto projevů nemá jen někoho ponížit nebo vůči němu vyvolat nenávist. Lidé jejich prostřednictvím také dávají najevo, že se hlásí k nějakému politickému táboru hájícímu tento pohled na migranty, Ukrajince či LGBT lidi.

Na této rovině se mohou objevit i velmi brutální útoky. Běžný mluvčí často nemá potřebu působit umírněně, ale naopak chce jasně projevit svou politickou identitu. Proto se příznivci populistických hnutí nezřídka vyjadřují ostřeji než populističtí vůdci.

Vyvíjí se nějakým způsobem jazyk, výrazivo hate speech?

Ano, tento jazyk nyní prochází markantním vývojem. Jde o zmíněnou snahu hledat způsoby vyjadřování, které dovolí prezentovat nenávistné postoje pro širší publikum přijatelněji. I u nás se občas říká „Soros“ místo „Židé“ nebo „nepřizpůsobiví“ místo „Romové“.

Příslušný mluvčí předpokládá, že publikum pochopí, o kom se mluví. V případě kritiky pak může říct, že neútočil na Židy či Romy, ale hovořil pouze o americkém miliardáři nebo o komkoli, kdo nerespektuje společenské normy. V této souvislosti se hovoří o technice „psí píšťalky“. Mluvčí předpokládá, že jeho voliči podobně jako psi podprahově uslyší, o kom ve skutečnosti mluvil.

Co je ještě typické pro současné nenávistné projevy?

Více výzkumů ukázalo, že místo nenávistných projevů se čím dál častěji používá takzvaná děsivá řeč, anglicky fear speech. Příslušné skupiny zde nejsou označovány ponižujícími výrazy jako „parazit“ či „hmyz“. Jsou spíše prezentovány – třeba i velmi kultivovaným slovníkem – jako hrozba pro zbytek společnosti: „Ukrajinci, Židé, LGBT lidé jsou pro nás rizikem.“

Jelikož nejde o otevřený útok, ale o varování, širší publikum těmto projevům naslouchá snadněji. A tyto výroky se také snadněji šíří na sociálních sítích, kde jsou kontrolní mechanismy zaměřeny spíše na otevřenější hate speech.

Mohou za šíření nadávek, urážlivých výroků a zesměšňování oponentů v první řadě sociální sítě, nebo jen zvýrazňují negativní lidské vlastnosti?

Jde o kombinaci obojího. Za antisemitské, islamofobní či homofobní výroky jsou samozřejmě vždy zodpovědní jejich šiřitelé. Řada sociálních sítí je ale také nastavena tak, že nenávistný obsah zviditelňují – tento obsah přitahuje pozornost, jeho „diváci“ jsou na síti přítomni déle a konzumují více reklamy, případně se nějak angažují v debatě a poskytují o sobě více dat, která někomu daná síť může prodat.

Do toho také začínají vstupovat politické zájmy vlastníků některých sítí. Je známým faktem, že například po vražedném útoku v anglickém městě Southport v roce 2024 se na sociální síti X rychle šířily dezinformace z krajně pravicových zdrojů, podle nichž za vraždou stál migrant, ačkoli to nebyla pravda. Existují analýzy a zprávy poukazující na to, že nastavení platformy X mohlo přispět k rychlému šíření těchto dezinformací. A tím i k napětí a nepokojům, které následně vypukly v různých částech Anglie.

Je nenávistné vyjadřování na sociálních sítích něčím specifické oproti běžné mluvě?

Mezi online nenávistnými projevy a pouliční nenávistí existuje řada rozdílů. Typický projev nenávisti v offline sféře se někdy označuje termínem hit-and-run, udeř a zmiz. Jde o bodovitý útok, kdy například nějaký člověk v metru povstane, urážlivě zakřičí na dvě ukrajinské dívky či dva chlapce držící se za ruku, za chvíli zmizí a útok odezní. Jde o individuální bleskový projev.

V online světě podobný výrok nemusí odeznít, ale může být přítomen roky – pokud správce dané sítě nepřesvědčíte, že ho má smazat. Individuální útoky v online světě se také snadno proměňují v kolektivní agresi. Na rozdíl od ponižující urážky v metru může urážku na síti přesdílet třeba i tisícovka uživatelů a tři tisíce ji následně olajkují – často také jde o předem domluvené akce. Oběti pak daný projev vnímají jako útok kolektivu, nejen jako útočný projev jednoho člověka.

Sám jste opakovaně zmiňoval slovní útoky na ukrajinské uprchlíky. Jak se na vývoji hate speech podepsala právě válka na Ukrajině?

Pokud jde o nenávistné výroky, zdá se, že zde nedochází k nějakému výraznému vynalézání, ale jen k recyklaci už osvědčené rétoriky. Když k nám tedy lidé v roce 2022 začali prchat před válkou, byly proti nim používány výroky známé ze starší migrační vlny vrcholící kolem roku 2015: „migranti nám seberou práci“, „migranti jsou kriminálníci“, „migranti budou pobírat nejvíce sociálních dávek“.

Byla také využita konspirační teorie velké výměny. Podle této teorie je migrace tajně organizovaným procesem, jehož cílem má být postupně nahrazovat „naše obyvatelstvo“ „cizím“. Používání této teorie také běžně vykazuje jasný antisemitský aspekt – oněmi spiklenci, kteří migraci údajně organizují, mají být Židé.

Je šíření dezinformací ve veřejném prostoru skutečně vážným problémem, nebo se jejich vliv přeceňuje?

Masově šířené manipulativní zprávy jsou rizikem a naštěstí i v Česku je tato otázka silně vnímána: podle loni zveřejněného průzkumu si 78 procent dotázaných přeje, aby byl tento problém nějak řešen. Je to náležitý požadavek.

Vezměme například masově šířené nepravdy o podvodných výsledcích voleb nebo tvrzení typu, že to či ono ministerstvo ve skutečnosti řídí Mosad či CIA. Tyto informační útoky mají podlamovat důvěru v uvedené instituce a vlastně narušovat funkčnost státu. Není třeba zdůrazňovat, že Rusko je stále mimořádně aktivní v šíření podobného typu zpráv napříč Evropou.

Ale můžeme vzít i velmi odlišný typ dezinformací, kdy veřejné lhaní o nějaké skupině lidí může vést k útoku na ni. Například vrah dvou mužů před bratislavským gay barem Tepláreň v roce 2022 zjevně žil pod vlivem mnoha dezinformací o této skupině lidí – to se ukázalo z jeho manifestu. Podvodné a manipulativní zprávy mohou tedy způsobovat i velké lidské tragédie.

Je tedy potřeba se dezinformacím aktivně bránit? A existuje vůbec nějaká účinná metoda?

Ano, je žádoucí se masovým informačním podvodům bránit. Třeba jen proto, aby lidé nevěřili právě zmíněným nepravdám, podle nichž ministerstva řídí tajné služby cizích států nebo že výsledky voleb jsou běžně falšované. Pokud si toto lidé začnou ve větší míře myslet, nebudou brát tyto instituce vážně. Je otázka, zda pak takový stát může dobře fungovat.

Nedávno jsme také s právničkou Ústavního soudu Monikou Hanych a bezpečnostním expertem Jakubem Kalenským publikovali knihu Dezinformace a hate speech, kde se snažíme popsat různé metody pro obranu před manipulativními informačními kampaněmi. Prvním krokem by mohlo být, že i představitelé státu přestanou toto téma podceňovat a budou se mu seriózně věnovat. Vzorem může být třeba Velká Británie, skandinávské státy nebo Ukrajina, pro niž je účinný boj proti masovému lhaní doslova existenční otázkou.

Nemůže taková obrana proti dezinformacím vyústit v obvinění, že jde o cenzuru? Ostatně někteří politici opakovaně tvrdí, že svoboda slova je v Česku ohrožena.

Zde je třeba zmínit dvě věci. Je dobře, že u nás čím dál více narůstá povědomí o tom, že fakticky vzato jsme zemí s jednou z nejvyšších úrovní svobody slova na světě. Podle prestižního indexu svobody projevu, který spravuje tým výzkumníků na Univerzitě v Göteborgu, jsme aktuálně v první světové desítce. Pokud jde o svobodu tisku, podle žebříčku Reportérů bez hranic jsme desátí na světě. Mimochodem, v obou případech, podobně jako více evropských zemí, předbíháme Spojené státy.

A druhá věc?

Svoboda slova je termín, který se stal běžnou součástí slovníku výše zmíněných populistických hnutí. Ta pracují se schématem, podle něhož zde existují „zlé elity“, které lidem brání říkat pravdu o Ukrajincích, Romech, homosexuálech, muslimech a podobně. Přitom se populističtí vůdci prezentují jako někdo, kdo se nebojí říkat tyto „pravdy“ a kdo odstraní cenzuru. Jak ale ukazují právě zmíněné žebříčky, tvrzení o „cenzuře u nás“ úplně neodpovídá realitě.

Nepovede potírání dezinformací přece jen k určité formě cenzury?

Existuje určité nedorozumění, podle něhož volná ruka ve vztahu k masovému lhaní nebo nenávistným projevům značí vysokou úroveň svobody slova: tolerujeme přeci i lhaní a nenávidění. Věci jsou ale složitější.

Z různých průzkumů například vyplynulo, že mnohé novinářky a novináři nebo politici a političky, kteří se po nějaké veřejné debatě stali terčem lživých a nenávistných kampaní, zvažovali, zda se k tomu či onomu tématu budou ještě vyjadřovat. Cílené nenávistné výroky a dezinformační kampaně tedy mohou být nástrojem umlčování. I to je třeba vzít v úvahu, kdykoli chceme hovořit o lhaní, nenávistných projevech a svobodě slova.