Článek
Jmenuje se Hledání neopakovatelnosti - monotyp na cestě k současným podobám a potrvá do 12. září. Vystavuje na ni více než dvacítka autorů včetně Vladimíra Suchánka, Eduarda Ovčáčka nebo Patrika Hábla.
Podstatou monotypu je přenos obrazu jediným a neopakovatelným otiskem na podložku. V minulosti se výchozí obraz zpravidla nanášel na hladkou tiskovou desku a otisk byl pořizován v tiskařském lisu. Moderní doba přinesla rozmanité autorské postupy, z nichž některé pracují s reliéfní tiskovou matricí, jiné se naopak obejdou bez použití lisu. Motivací umělců pro práci s otiskem obrazu jsou jemná strukturace barevných ploch, měkká obrysová linie, záměrné rozostření kontur a další specifické výtvarné efekty. Výsledek otisku závisí na složení a hustotě barvy, materiálu, z něhož se tiskne, materiálu podložky a zejména na metodě provedení.
Monotypie neboli jednotisk se řadí mezi grafické techniky z plochy, protože se tiskne na papír z kovové desky, jejíž okraje se vytlačí do papíru. Předloha vytvořená na desce se však při tisku přenese na papír pouze jednou a tisk nelze opakovat. Monotypie je tak zároveň specifickou malířskou technikou, protože každý list monotypu je unikátem.
Monotyp se v evropském kontextu poprvé objevil v 17. století v díle italského umělce Giovanniho Benedetta Castiglioneho, na dlouhou dobu upadl téměř v zapomenutí, byl vzkříšen v druhé polovině 19. století a s nástupem moderních výtvarných směrů prošel obdobím nového rozmachu.
Z osobností moderního umění, které se zabývaly monotypií, pořadatelé připomínají Edgara Degase, Paula Gauguina, Henriho Matisse, Pabla Picassa či Marca Chagalla. V českém umění byl průkopníkem monotypie na počátku 20. století Tavík František Šimon, její největší rozkvět však spadá do období informelu 40. až 60. let a je spojen s dílem Josefa Istlera a Vladimíra Boudníka.
Výstava Hledání neopakovatelnosti představuje monotypovou tvorbu v díle současných českých umělců. Zahrnuje práce 22 autorů napříč generacemi, kteří se věnují monotypii dnes nebo se jí zabývali v určitém období své tvorby. Díky tomu nabízí i retrospektivní pohled, naznačující vývoj českého monotypu v období šesti dekád od počátku 60. let k dnešku.
Monotypie se v minulosti obvykle považovala za mezní typ grafické techniky, protože monotypy vznikaly takřka výlučně v tiskařském lisu. Kritikové však poukazovali na skutečnost, že postrádá definiční vlastnost grafiky, neboť neumožňuje reprodukovat více otisků stejné kvality. Mezi teoretiky umění se tak vede spor, zda monotyp je spíše mezním případem grafiky, nebo speciální metodou malby. Výstava dokládá, že umělci vyvinuli řadu autorských metod, které umožňují pořídit jedinečný otisk obrazu bez lisu i bez ručního tisku.
