Hlavní obsah

V Edenu se servíroval Ondráškův americký sen, anglické rozčarování a až nečekaná česká síla

Jak prožil svůj snový zápas nečekaný fotbalový hrdina Zdeněk Ondrášek. Pusťte si video s pozápasovými rozhovory s hrdinou utkání a jeho spoluhráči. (Video: Jakub Burian, Seznam.cz)

 

Reklama

12. 10. 2019 11:37

Večer plný překvapení se tentokrát odehrál v pátek, v pražském Edenu. Čeští fotbalisté v utkání kvalifikace o Euro 2020 překvapili kontinent výhrou 2:1 nad Anglií. K příběhu nečekaného vítězství s ještě nečekanějším hrdinou dne Zdeňkem Ondráškem se ve svém glosáři vrací Luděk Mádl, fotbalový expert Seznamu.

Článek

V úspěch proti Anglii věřil jeden, maximálně dva Češi ze sta. To není žádný od boku vystřelený pocit, ale reálné číslo vyčtené z předzápasových reportů zdejších sázkových kanceláří, které tím pádem měly v pátečním večeru také zvláštní důvod k oslavě.

Fotbalové vítězství nad Anglií se opravdu nerodí běžně a poslední dobou vůbec ne. Kvalifikační zápas prohrál tým Albionu po deseti letech. Ale v Praze to přišlo. Navzdory tomu, že předchozí zápasy v této skupině vyhrával Soutgatův tým 5:0, 5:1, 4:0 a 5:3.

Porážku mu připravil český celek, který před měsícem dostal (oprávněný) kartáč za zoufalý výkon a prohru v Kosovu. Český tým, který tuhle kvalifikaci v březnu odstartoval debaklem 0:5 právě v anglickém fotbalovém chrámu jménem Wembley.

Zatímco v Londýně se pod českou vlajkou před dalšími a dalšími ataky domácích barev div neschovával poplašený zoufalý uzlíček nervů, teď se najednou pod hrdě vlající českou korouhví sešikovala sebevědomá bojov(n)á jednotka, která až dosud suverénní Angličany porazila, a to naprosto zaslouženě.

Těm několika jedincům, co navzdory všemu věřili českým barvám natolik, že do toho vložili i peníze, přihrál tento výsledek výhru v podobě takřka sedminásobku vkladu. Českému celku zase obrovské oživení šance postupu na evropský šampionát. A hrdinovi večera Zdeňku Ondráškovi tohle slavné vítězství, které osobně zařídil rozhodujícím gólem, napsalo životní pointu rovnající se naprosto čistému hollywoodskému happy endu.

„Ondrášek? Kdo to je ten Ondrášek?“ zjišťoval v redakci s nelíčeným údivem ve tváři kolega Jindřich Šídlo, když studoval českou nominaci k zápasu s Anglií. Spousta fanoušků to jméno objevila až o samotném pátečním večeru. A všichni se najednou ptali: Kdo je to ten Ondrášek?

Ptal se dost možná i anglický stoper Harry Maguire, za kterého v létě Manchester United vyplatil (nebo vyhodil?) 87 milionů eur. A v 85. minutě zápasu v Edenu tenhle pán jen nevěřícně a hlavně daleko od balonu i protihráče sledoval, jak po Masopustově přihrávce potetovaný maník s holou hlavou jménem Ondrášek rozhoduje o porážce Anglie.

Maník, přezdívaný Kobra, za kterého bylo v jeho kariéře vyplaceno všehovšudy 300 000 eur. V roce 2012 přišly do českobudějovické klubové kasy z norského Tromsö. Právě do drsné země strmých fjordů a ostrých větrů utíkal tehdy Ondrášek vlastně tak trochu i sám před sebou. V lize sice stačil za Dynamo nasázet 22 gólů. Hlavně ale „sázel“ peníze do automatů, zadlužil se a dostal se do složité životní spirály, která nakonec, jak jsme včera viděli, vyústila šťastným koncem.

Pět a půl roku žil a střílel góly v Norsku (41 v první, 15 gólů ve druhé lize) a po vypršení kontraktu si to namířil do Wisly Krakov. Ve hře byly tenkrát i české kluby, i ty nejsilnější. Ale řekly ne. Tak přišly tři Ondráškovy roky v polské lize a v ní 20 gólů. K jeho štěstí padlo hned 11 z nich na podzim loňského roku. Ty mu pomohly k americkému angažmá v FC Dallas. Spolu se skutečností, že byl po vypršení kontraktu zase volný a zase zadarmo. V Česku to zase nikoho nezajímalo, a tak „divous“ Ondrášek našel štěstí v Americe.

A hlavně poslední dobou mu to tam šlo opravdu parádně: 7 gólů nastřílených v posledních 7 zápasech už znamenalo pozvánku a letenku do Prahy na sraz národního týmu. Kdysi Ondrášek sehrál tři zápasy za jedenadvacítku, v A-týmu „repre“ se ale ocitl úplně poprvé. Hned šel jako střídající hráč na plac. A hned rozhodl zápas s Anglií.

O tom, jak si svůj „americký sen“ v Edenu užil, si z jeho vlastních slov můžete udělat obrázek sami. Stačí, když si pustíte video na začátku tohoto textu.

Foto: Profimedia.cz

Po utkání si Zdeněk Ondrášek prožil v hledišti opravdové dojetí v kruhu svých příbuzných.

Aby bylo ještě jasnější, jak velkého úspěchu česká reprezentace (i díky Ondráškově trefě) dosáhla, nebude od věci připomenout si malou historickou statistiku.

Proti Anglii hrál tuzemský fotbalový výběr posedmnácté. A Eden viděl teprve třetí výhru československých či českých barev.

V roce 1934 vstřelili v přípravě na MS Angličanům v Praze góly Oldřich Nejedlý a Antonín Puč, vyhrálo se 2:1. A na světovém šampionátu pak Čechoslováci došli až do finále.

V říjnu 1975 přišla výhra 2:1 v Bratislavě. Góly se o ni zasloužili Zdeněk Nehoda s Dušanem Gallisem. Šlo o kvalifikaci na ME 1976 v Jugoslávii, které pak Ježkův tým vyhrál.

No a teď se vyhrálo 2:1 v Praze góly Jakuba Brabce a Zdeňka Ondráška. A co z toho ještě bude, to teprve uvidíme. V ostrovním tisku se každopádně slůvko „czech“ v takové hojnosti jako dnes nejspíš zase hodně dlouho neobjeví:

Autor tohoto textu napsal po zářijovém balkánském turné (1:2 v Kosovu, 3:0 v Černé Hoře) o českém fotbalovém týmu, že ať už se na Euro 2020 dostane, nebo ne, s tímhle herním projevem stejně nemůže nevypadnout hned v základní skupině.

Teď je tedy asi namístě říct: Pardon, pánové, zasloužíte si omluvu. A vynutili jste si ji tím nejlepším způsobem. Takhle dobře totiž český národní tým nehrál roky. Konkrétně čtyři. Od výhry Vrbova týmu 3:2 v Amsterdamu česká reprezentace nic tak kvalitního nepředvedla. A také od té doby žádný jiný opravdu silný tým neporazila. Až teď, klobouk dolů a díky za to.

Jak se to mohlo stát? Kde se zázrak zrodil? Vždyť zápas začal ještě hůř než na jaře při debaklu ve Wembley. Tam soupeř skóroval „až“ ve 25. minutě. V Edenu už v páté. Sterling nastartoval motory, v šestnáctce byl evidentně podťat a z jasné penalty Kane otevřel skóre.

Mimochodem: Několik jeho krajanů mělo tou dobou po výtržnostech v Praze poněkud jiné starosti než fotbal.

Ale zpět do Edenu. Angličané si pak naštěstí ustlali na obláčku spokojenosti. A když už za čtyři minuty po špatně bráněném rohu dostali vyrovnávací gól, vypadli prakticky na hodinu úplně ze hry. Češi je totiž do ní nepustili.

Z týmu trenéra Šilhavého najednou sršela energie, sebevědomí, agilnost, zarputilost. Češi na hřišti nedělali chyby a měli dobrý taktický plán. Trenéři správně načetli, kudy obvykle proudí anglická hra, Češi tam byli dřív a Angličanům znemožňovali kombinaci a další kolmice na sprintery Sancha a Sterlinga především. Navíc se Češi drželi i guardiolovské myšlenky, že když mám balon já, soupeř mě těžko ohrozí. V celkovém hodnocení zápasu byla sice statistika držení míče 45–55 %, ale zejména v první půli se Angličané reálně nedostávali do nějak smysluplnější hry prakticky vůbec.

Myšlenka, že Angličané soupeře – i vzhledem k rychlému vedení v Edenu, a navíc se zkušeností z Wembley – opravdu hrubě podcenili, asi tentokrát nebude lichá. Navíc teď někteří hráči, na něž Southgate sází, mají slabší období, zejména obrana je opravdu nefunkční a něco o tom naznačily i tři góly, které Angličané nedávno inkasovali od Kosova. Tam ještě všechno přehlušili vítěznou přestřelkou 5:3. V Praze už jim to nevyšlo.

I díky tomu, že když si navzdory všemu vypracovali Angličané ve druhé půli dvě naprosto čisté šance, brankář Tomáš Vaclík je mistrovsky vychytal. Po dlouhém období tápání na zahraničních štacích našel v Plzni ztracený klid a jistotu stoper Jakub Brabec, jenž tentokrát s Ondřejem Čelůstkou vytvořil opravdu funkční stoperskou dvojici.

Na stranách zářili obránci Bořil s Coufalem, ve středu pole se stali pány Souček s Králem, čili slávistické jádro odchované rukopisem trenéra Trpišovského, které přeneslo svou současnou obrovskou mentální sílu a potenciál i do národního týmu. A tím ho, dá se říct, rozsvítilo do té podoby, kterou jsme v pátek večer viděli.

To ani náznakem neumenšuje triumf a zásluhu hlavního kouče národního týmu Jaroslava Šilhavého a jeho asistentů. Prožili si životní vítězství. A zaslouženě. Bez diskuse.

Zároveň platí, že každý reprezentační kouč je do značné míry závislý na práci svých kolegů v klubech. Na MS 1962 excelovalo v československém týmu klubové jádro z Dukly, na ME 1976 z bratislavského Slovanu, třeba na Euro 2012 se tým trenéra Bílka nakonec dostal díky energii, kterou do něj vnesli Pilař s Jiráčkem, kteří se nastartovali na tehdy neskutečné plzeňské vlně útočné fotbalové moderny.

Šilhavého tým teď rozsvítilo slávistické jádro, včetně Alexe Krále, který už přestoupil do Spartaku Moskva. Další se přidali. Přičemž zejména o kapitánovi platí douška – a víc než to. Vladimír Darida podal hlavně ve druhé půli naprosto životní výkon v reprezentačním dresu. Hrál jako v tranzu, s absolutním zaujetím, a hrál skvěle. Kradl soupeři míče, brilantně je rozehrával, hru týmu řídil a dával jí rytmiku a tempo.

Jen tak dál.

Připomeňte si starší rozhovor, ve kterém trenér Šilhavý a jeho asistenti nechali nahlédnout do své kuchyně magazínu Jiná liga. (Video: Luděk Mádl, Daniel Andrisák, Seznam.cz)

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené