Článek
Nedostupné bydlení. Drahé energie. Vysoké zadlužení. Budoucí udržitelnost penzí a zdravotnictví. Neflexibilní trh práce. Závislost na stagnujícím Německu.
Ekonomických problémů a výzev má Česko habaděj. I kdybyste – a správně – tvrdili, že se u nás máme obecně dobře, nelze si nevšimnout, že nás toho hodně trápí a trápit v budoucnu bude – pokud nepraštíme do stolu a něco s tím neuděláme. A to je náš úplně největší problém. Neumíme to.
Zkušenost Národní ekonomické rady vlády i jiných poradních orgánů je v jedné věci společná. Nemáme nouzi o strategie, vize, návrhy a plány. Těch jsou stovky a veskrze jsou i kvalitní. Chybí nám je dotáhnout do konce.
Celý článek si můžete přečíst po přihlášení
Pokud nemáte účet na Seznamu, zaregistrujte se
Důvodů je hned několik. Prvním jsme my sami, tedy občané a voliči. Od politiků často chceme nemožné, tedy aby dělali jen věci, které nikoho nebolí. Jenže kvůli drahým věcem zvyšují daně nebo dluhy, případně musí škrtat ve výdajích, které se vždycky někoho dotknou. Nejraději bychom byli, kdyby nám politici slibovali modré z nebe, ale pak se divíme, že je realita složitější.
Politici tak nechtějí do voleb chodit s konkrétními programy, protože se v nich vždy najde nějaký problém. Bezpečnější je slibovat nemožné. Jenže to potom není možné naplnit v praxi. Skutečně důležité změny tak neděláme, protože na ně nejsme připraveni, nejsou zadarmo a někoho bolí.
Mohli bychom jít ještě o krok zpátky a vidět, že často v politice chybí odborná podpora, která by s takovým programem pomohla. Experti v daných oblastech se v době, kdy se kvůli politice mohou rozpadat rodiny, nepředhání ve své veřejné afilaci k politikům. I kdyby říkali pořád to samé, politická příslušnost nebo i drobné spojení je mohou diskvalifikovat z debaty mezi odborníky.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Občas se ale stane zázrak – politici dopředu předloží jasný program s jasným opatřením, načež se dostanou k moci, i přesto, že jsme to jako voliči slyšet nechtěli. Pořád ještě zdaleka není vyhráno. Naopak, skutečná překážková dráha teprve začíná.
Jít totiž ven se snahou něco udělat se může politikům vymstít, pokud se blíží nějaké jiné volby, kde by to mohlo spolustraníky stát politické body, a tím i procenta. Zažili jsme to v novodobé historii mnohokrát. V našem kontextu je dnes odvážné udělat jakékoli nepopulární rozhodnutí, pokud se do roka a půl chystají volby. A to je skoro pořád.
Když přeskočíme i tuhle překážku, čeká nás boj s vlastními i cizími resorty. I správný nápad na jednom ministerstvu může být trnem v oku ministerstvu jinému. Ne každá instituce pak fandí svému vedení. Úředníci by v ideálním světě měli jen profesionálně vykonat zadanou práci, ale v realitě ji často umí blokovat.
Pak čekají ještě politické problémy, a to u koaličních partnerů i opozice. Na vtipu, že největší nepřítel je koaliční partner, je hodně pravdy. A nakonec, i když to všechno klapne, autoři opatření dostanou bídu od jiných politiků nebo v médiích, protože se vše nepovede na sto procent. Neúspěch se tu neodpouští – asi pro jistotu, aby se už nikdo ani nepokoušel tuhle překážkovou dráhu běžet.
Co s tím? Když půjdeme krok po kroku, zjistíme, že je to sice obtížné, ale něco se dělat dá. Je například jen na nás, jestli chceme odborníky diskvalifikovat z veřejné debaty jenom kvůli spojení s politikou. To, že člověk mlčí o tom, koho volí, z něj nedělá většího experta. Naopak by bylo fajn nalít si čistého vína a ocenit upřímnost. Zpravidla to totiž není tak, že si člověk něco myslí, protože někoho volí, ale někoho volí, protože si něco myslí. Tahle „presumpce neviny“ by nám pomohla.
V dalším kroku musíme od politiků chtít jasné programy a hlavně se nebát skutečného stavu věcí. Nechtít od politiků jednorožce, protože pak nám budou lhát, že nám je doručí.
Počet voleb asi nezredukujeme, ale možná je to k zamyšlení politologů, jestli by se nedal nějak racionalizovat jejich kalendář. V ideálním světě – kvůli tomu, aby se něco mohlo udělat – by po sněmovních volbách neměly být alespoň dva roky žádné další volby.
Boji s resorty se nikdy nezabrání, ale existuje několik zajímavých návrhů, jak systém zefektivnit. Dává smysl je slučovat, o tom se naštěstí už mluví nahlas, ale také se nebát dobře zaplatit profesionály na ministerstvech. To je zatím spíš tabu. Efektivita nikdy nebude jako v soukromém sektoru, ale to ani nikdo netvrdí.
Ubližuje nám náš odezdikezdismus, kdy se ruší zavedené, hned jak se vystřídá vláda, protože je potřeba zničit vše, co udělal ten druhý. Politici to velmi dobře přikrmují kdykoliv můžou, ale kdybychom to my jako voliči nechtěli, tak se politici na konci dne přizpůsobí.
Stejně tak ale platí, že politici by mohli debatu kultivovat a občas i přiznat, že má druhá strana v něčem pravdu, a v důležitých tématech spolupracovat. Nyní je to naprosto výjimečné.
Nikdo nečeká zázraky. Nemusíme mít odvahu změnit všechno a přeskočit všechny země světa ve všech ukazatelích. Hodilo by se nám ale aspoň občas něco udělat. Naneštěstí je to děsivá dráha, na kterou se mnohým ani nechce vyběhnout.
Buďme realističtí: Na té překážkové dráze vždycky nějaké překážky budou. Spoustu z nich si tam ale přidáváme sami. Úplně zbytečně.
