Česká volba: Potřebujeme strukturální reformy, může ale přijít i poslední hurá

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kromě politiky a politikaření se povolební vládnutí bude nutně odvíjet od stavu veřejných financí, především od stavu státního rozpočtu a financování zdravotnictví. Jak dobře víme, o peníze jde vždy až v první řadě a v obou oblastech je zaděláno na velké problémy.

Česko čekají dekády neodvratného a výrazného demografického stárnutí. To bude trvale tlačit na veřejné rozpočty skrze rostoucí výdaje na důchody a zdravotnictví. Nově se k tomu přidala i nutnost výrazně zvyšovat výdaje na obranu. Budou se přetahovat s penězi na veřejné investice, jako je vzdělávání, věda a veřejná infrastruktura. A aby toho nebylo málo, obrovskou sekeru do státního rozpočtu před pár lety zasekl způsob zrušení superhrubé mzdy.

Výhled veřejných rozpočtů je tedy chmurný. Předvídám, že od budoucích vlád bude vyžadovat opakované bolestivé rozpočtové konsolidace. Politiky i voliče budou opakovaně vysilovat natolik, že už nemusí zbývat čas, vůle, a natož peníze k potřebným systémovým reformám, česká ekonomika poroste v lepším případě pomalu, prosperita jakbysmet. Podle některých předvolebních slibů je také možné, že populistická vláda rozjede poslední výdajovou trachtaci. Pak by přišla pověstná potopa, nejdříve finanční a za ní ekonomická.

Hospodářskou politiku a vládnutí u nás na dekády dopředu předurčilo zrušení superhrubé mzdy a snížení dalších daní koncem covidového roku 2020 s platností od roku 2021. Problematické nebylo samotné zrušení konceptu superhrubé mzdy, ale obrovský pokles příjmů státu bez odpovídajícího snížení výdajů. Nepomohlo to dlouhodobému ekonomickému růstu, ale spíše podpořilo inflaci, pomohlo zajištěné střední třídě a vysokopříjmovým a negativně dopadlo na nízko výdělečné skupiny, to vše teď nechám bez komentáře. Pro budoucnost je totiž klíčový ten gigantický výpadek příjmů státního rozpočtu. Tehdy dělal odhadem 100 miliard korun ročně. Při dnešní nominální výši příjmů to může být až 130 miliard. Pro srovnání v tabulce najdete, čemu to v dnešním státním rozpočtu řádově odpovídá.

S těmito penězi by dnes mohl být deficit státního rozpočtu téměř poloviční bez nutnosti dalších konsolidací. Nebo by nebyl problém naplnit slib navýšit učitelské platy na slibovaných 130 % mezd v ekonomice, potažmo se v intenzitě školských výdajů dotáhnout na průměr zemí EU a zároveň navýšit obranné výdaje ze dvou na tři procenta HDP. Nestalo se, tyto peníze chybí a budou zoufale chybět. Politická vůle a síla výrazně šetřit zmizely už dávno a ochota voličů strpět vyšší daně jakbysmet.

Po volbách si proto lze představit dva scénáře. V tom prvním se nová vláda rozhodne provést konsolidaci příjmů a výdajů státního rozpočtu. Tedy něco podobného tomu, co politicky velmi vysílilo vládu současnou v prvním roce a půl jejího fungování. Šlo by o kombinaci přiškrcení některých výdajů a možná mírného zvýšení některých daní, protože to lze provést relativně rychle ze židle v Parlamentu. Pravděpodobně by však na zásadnější strukturální reformy stimulující vyšší dlouhodobý hospodářský růst opět nedošlo. V druhém scénáři, říkejme mu „po nás potopa“, vláda využije poměrně nízké zadlužení státu, rozjede poslední výdajovou trachtaci a na potřebu strukturálních reforem zapomene.

Ale buďme optimisty a předpokládejme, že nová vláda bude mít odvahu provést jak rychlou parametrickou konsolidaci veřejných rozpočtů, tak spustit přípravu a zavádění modernizačních reforem. Co by mohlo být součástí takových reforem, to popisuje řada detailních textů od dosluhujícího NERVu, kde jsem poslední roky působil, studií z dílny think tanku IDEA při CERGE-EI, kde působím, a od PAQ Research.

Pro úspěšnost takových reforem je třeba zmodernizovat samotné fungování státu. Myslím tím hlavně jeho centrální instituce, aby byl stát vůbec schopen strukturální reformy navrhovat a implementovat bez průšvihů, jako byla digitalizace stavebního řízení nebo převod financování nepedagogických pracovníků škol. Rychlé zavádění digitalizace bych v tomto ohledu rád považoval za samozřejmost, ale víme dobře, jak to u nás chodí. Dál je třeba spustit externí procesní audity centrálních úřadů, aby během volebního období došla řada i na ty nejsložitější úřady. Paralelně by se měly spustit audity zacílení, dopadů a administrativní náročnosti dotačních programů. Vhodné by bylo začít od těch největších a z pohledu efektivity nejpodezřelejších. V dotační džungli totiž leží těžká mlha, kterou jen občas rozfouká Nejvyšší kontrolní úřad. Měla by se také výrazně posílit analytická kapacita úřadů a modernizací by měla projít i řada regulačních a dohledových institucí státu, jako je například ÚOHS.

Dlouhý seznam 37 rámcových doporučení strukturálních reforem na podporu dlouhodobého ekonomického růstu a nespočet dílčích jsme dali dohromady v dosluhujícím NERVu už před rokem a půl. Je tedy opravdu z čeho vybírat, za poslední dekádu se totiž podařilo udělat jen dost málo. (Co považuji z pohledu mé odbornosti za klíčové, shrnuji v tabulce. První tři patří k nejnáročnějším.)

Novou vládu tedy čeká práce jako na kostele nebo spíše na katedrále. Zároveň s tím bude muset opět konsolidovat veřejné rozpočty a bude mít finančně hodně svázané ruce. A bude se muset modlit, aby nepřišla další pohroma ve stylu pandemie covidu-19 či napadení Ukrajiny Ruskem s následnou imigrační vlnou a energetickou krizí.

Vlastně si člověk říká, co do té vysoké politiky ty lidi táhne. Ano, stále je tu ten scénář poslední nespoutané výdajové trachtace, posledního hurá. V předvolební době proto bedlivě sledujme, kdo bude slibovat populistické rozdávání peněz z eráru a kdo slzy a pot při modernizaci republiky.