Diagnóza: Stanu se vším, čím chcete. Jen mi dejte hlas

Zkusme pro začátek připomenout dvě česká „rádoby moudra“, která se, mimo jiné, týkají malých politických subjektů. Jedno říká, že kdo není v mládí levičák, ten nemá srdce. Kdo jím však je ve stáří, ten nemá rozum. Jiné, korektnější, tvrdí, že jen hlupák nemění své názory. S tím prvním člověk souhlasit nemusí, s tím druhým už by však měl. Je takřka všeobjímající.

Dají se pod něj schovat nejrůznější šarády, které v předvolebním období předvádějí především politici, které osud vyhnal z prvních řad jejich profese a oni se nyní ocitli na vedlejší koleji, ve vedlejším sále anebo v době probíhající Tour de France bychom mohli říct v grupetu. To je název pro skupinu cyklistů, kteří jedou daleko za pelotonem a jejich hlavním úkolem je dorazit do cíle v časovém limitu. Za nimi už jede pouze sběrný autobus. Kdo do něj nasedne, ten v závodu definitivně končí.

Proto se současná předsedkyně i bývalý předseda sociální demokracie snaží dostat na kandidátku hnutí Stačilo!, které je neskrývaně antisystémové a má v plánu vyvést Česko z NATO i EU. Ze socialistů se za (poměrně nejistý) slib místa ve Sněmovně stávají komunisté s ambicí změnit hlavní směr polistopadového vývoje.

Jiný místopředseda téže strany se naopak vydal směrem k nacionální pravici a kandiduje za stranu PRO. Jen máloco může být vzájemně vzdálenější než snahy někdejších proevropsky smýšlejících socialistů a krajně pravicové, nacionální a protievropské strany.

Jiný, kdysi velmi seriózní a chytrý právník s velkým rozhledem ve zdravotnictví a současně kandidát na post ministra zdravotnictví za Piráty se stal proruským a komunistickým europoslancem. Událo se to již před volbami do Evropského parlamentu, ale dobře to předznamenalo současnou bezprincipiální melu, kterou potenciální voliči mohou na české politické scéně sledovat.

Naštěstí stále na té spíše „béčkové“ úrovni. Zatím ještě nikdo nahlas neřekl, že by se například po volbách chtěla spojit ODS a ANO. Jistě, pamětníci by si okamžitě vzpomněli na někdejší opoziční smlouvu a rozparcelování politicko-ekonomického kolbiště mezi dvě nejsilnější strany, z nichž jedna ve volbách dokonce „mobilizovala“ své voliče proti té druhé. Když pak přišla možnost chopit se moci, šly program i předvolební výroky stranou.

A že k podobným šarádám musí vzniknout nějaký doprovodný příběh, to už je to nejmenší. Nabízí se jich několik. Začít lze tím, že dotčený politik nebo politička mají velké obavy o zachování demokracie v naší zemi, a proto jsou ochotni k maximálním kompromisům. Jiným dobře znějícím důvodem je horšící se postavení obyčejných lidí, přičemž právě osud nejzranitelnějších občanů leží přece politikům na srdci zdaleka nejvíc. Jiným mottem by mohlo být „vše pro mír“, k čemuž se člověk spojí klidně i s ďáblem. A nakonec bych jmenoval kouzelné slovíčko „státotvornost“. Zní tak dobře, že se za něj schová úplně vše.

Mohl bych ale vymýšlet další a další záminky. Anebo by stačilo naslouchat od již řečeného či opisovat od napsaného. Bylo by to stále stejné – principy by ležely kdesi ve škarpě. Levice nebo pravice, liberalismus nebo konzervatismus, Západ nebo Rusko – to všechno se v jisté fázi politické kariéry v grupetu mění v pouhé bezobsažné nálepky. Budí to pocit jisté univerzality, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že nejtrapněji to působí u několika sociálních demokratů, kteří tradiční a velkou vládní stranu přivedli k úpadku a nyní ji ve svůj prospěch chtějí ještě jednou, nejspíš naposledy, využít.