Článek
Třetím nejvyšším ústavním činitelem České republiky se stal Tomio Okamura. Představitel antisystémové a otevřeně proruské politické strany. Strany, již lze podle jednoho soudního verdiktu označit za fašistické hnutí, podle jiného zase její kampaně zobrazují příslušníky některých společenských skupin podobným způsobem, jakým to činila nacistická a komunistická propaganda. Zároveň se třetím nejvyšším ústavním činitelem stal muž, jenž sám čelí trestnímu stíhání za podněcování nenávisti.
Taková je skutečnost. Lze se nad ní morálně rozhořčovat, do jisté míry je to dokonce i žádoucí. Ale to je tak vše, co se s tím dá v tuto chvíli dělat. Šéf SPD v čele Poslanecké sněmovny je skutečností, která vyplynula z mnoha příčin.
Tou hlavní je extrémně silná pozice SPD v jednáních o budoucí vládě.
Tomio Okamura se po celou svou politickou kariéru úspěšně vyhýbal jakékoli odpovědnosti. Ani Úsvit, ani SPD nikdy neměly ambici podílet se na skutečném vládnutí, na výkonu moci. Hlavním účelem Okamurových politických projektů bylo vytvořit veřejný prostor pro sebeprezentaci Tomia Okamury a zajistit mu pohodlné a lukrativní politické místo.
Když už to před letošními volbami začalo být moc okaté a protivné i voličům a SPD začala oslabovat, Okamura vyhlásil, že teď už tedy SPD do vlády chce a je připravena.
Jenže – ačkoli se Okamura skutečně stal součástí vládních jednání, dopadlo to jako vždycky. Zatímco Motoristé, jejichž síla při vyjednávání je podobná jako síla SPD, se jako lvi berou za své čelné představitele na ministerstvech, SPD přenechala své vládní posty bez jakéhokoli odporu „expertům“, které si vybere Andrej Babiš. A hlavním ziskem pro stranu je pohodlné a lukrativní křeslo šéfa Sněmovny - pro Tomia Okamuru.
Ne že by to byla lehká práce, ostatně Okamuru nikdo nepodezírá z lenosti. Řídit schůze není legrace, šéf Sněmovny má řadu ceremoniálních povinností a tak dále. Ale politická odpovědnost za výkon moci je nulová. Tu ponesou „experti“, které řadoví poslanci SPD ani neznají a od nichž se celé hnutí obratem distancuje, pokud to uzná za vhodné.
Stručně řečeno, zatímco přechod z opozice do vlády je pro každou stranu zcela zásadní přelom, pro SPD se nezměnilo skoro nic.
Silná pozice SPD ve vyjednáváních o vládě, která během středeční volby předsedy Sněmovny došla svého naplnění přesně podle představ Tomia Okamury, je samozřejmě dána vlivem, který má patnáctka poslanců hnutí na imunitu Andreje Babiše. Tomio Okamura v čele Sněmovny – se všemi negativy pro reputaci země zmíněnými v úvodu – je cenou, kterou SPD žádala za svou loajalitu.
Cenou, kterou Babiš ochotně zaplatil, protože sněmovní procedury a ceremonie jsou mu veskrze lhostejné, ne-li protivné - prim pro něj hraje vedle imunity také vyhlídka na relativně robustní vládní většinu a řiditelný vládní tým.
Volba Okamury byla také první zkouškou oné vládní většiny. Ta ve zkoušce obstála, ještě aby ne. Mnoho projevů poslanců končící vládní koalice bylo působivých, přesvědčivých i dobře pronesených. V čele s řečí Petra Fialy, kterou mu spolupracovníci zdatně poskládali z mnoha Okamurových zcela nepřijatelných výroků od relativizace romského holokaustu přes rasistické poznámky o Romech a urážky kolegů v Parlamentu až po hrůzy, které je Okamura schopný vykládat na adresu ukrajinských uprchlíků.
Byla to dobře splněná opoziční povinnost. Ale nic víc. Vážný pokus zabránit Okamurovu zvolení strany dosluhující vládní koalice nepodnikly. Vyžadovalo by to mnohem víc než neprojednanou a nepřipravenou protikandidaturu lidovce Jana Bartoška, jež posloužila jen jako pilíř několika rétorických cvičení. Ať už těch kvalitních, anebo zcela bizarních, jako byla vystoupení některých Pirátů, kteří varovali před Okamurovým přístupem k informacím zpravodajských služeb, což musela následně vyvracet sama BIS, anebo třeba nevyžádaná rodinně-psychologická anamnéza, kterou poslancům přednesl lidovecký poslanec a bratr Tomia Okamury Hayato.
Výsledek samotné volby byl ale předem jasný - škobrtnutí při prvním sněmovním kroku by pro rodící se novou vládu bylo naprostou katastrofou, kterou Babiš nemohl připustit a také nepřipustil. I proto těch 108 podpisů pod dodatkem koaliční smlouvy.
Přestože zhruba sedm hodin zněly Sněmovnou argumenty (některé velmi silné), proč by Okamura šéfem dolní komory být neměl, aniž zazněl jediný argument, proč by jejím šéfem být měl, dopadlo to podle očekávání. Nevyslovený, leč legitimní argument politického obchodu s mocí (a imunitou) převážil všechny ostatní.
A tak bude Tomio Okamura třetím nejvyšším ústavním činitelem. Nebude to hezká podívaná, ale nikdo se nepokusil tomu zabránit a je možné, že to vzhledem k rozdaným kartám ani nešlo. Je to součást změny, jíž česká politika prochází.
Politické a parlamentní kultuře, která v uplynulých letech dostala strašně na frak, to nepomůže. Okamura není konsenzuální osobnost, jež by dokázala moderovat rozumnou debatu o změně jednacího řádu. Spíš je pravděpdoobné, že se jen prohodí pozice silnější a slabší strany a sněmovní paralýza bude plynule pokračovat v podobě, jakou jsme sledovali poslední čtyři roky.
Republika to nějak přežije. A Poslanecká sněmovna jako suverénní reprezentant vůle lidu a dobře založená ústavní instituce to nejspíš přežije také.
