Hlavní obsah

Vysmívaná, neforemná, ale módní ikona. Svět se loučí s mistryní tří knoflíků

Adam Junek
šéfeditor
Foto: Profimedia.cz

„Takhle málo mě zajímá móda.“ To aspoň opakovaně tvrdila Angela Merkelová v rozhovorech. Přesto dokázala vytvořit velmi precizní módní odkaz.

Reklama

25. 9. 8:13

Sama svůj vliv na budování postavení ženy v politice zmenšovala. Angela Merkelová ale ukázala cestu, jak si ve světě většinově ovládaném muži elegantně poradit. Vážně i nevážně o módě v politice v předvolebním fashion občasníku.

Článek

„Paní Merkelová by se měla oblékat s ohledem na své speciální proporce,“ prohlásil v roce 2013 po setkání německé kancléřky s americkým prezidentem Barackem Obamou proslulý návrhář Karl Lagerfeld. „Tady byly špatně proporce, střih a ty kalhoty byly ke všemu moc dlouhé,“ ohodnotil její outfit, který sestával z krémového saka a (zcela výjimečně) z pudrově béžových volných nohavic.

K tomu patří dvě poznámky. Lagerfeld měl pravdu, proporčně model kancléřce úplně nesednul. Ale také: německý ikonický designér šéfku německé vlády dlouhodobě nesnášel (třeba kvůli jejímu postoji k migraci), takže jí upíral jakýkoliv vkus a cit pro módu. „Prostě na to nemá čas, já to chápu,“ říkal napůl jízlivě.

Foto: Profimedia.cz

Kritizovaný model při návštěvě Obamových v Berlíně v roce 2013.

Teď bude mít Angela Merkelová času mnohem víc (i když ho určitě pročítání módních magazínů neobětuje). Po šestnácti letech ve funkci se loučí, ve víkendových německých volbách už nekandiduje a spolu s kancléřstvím se rozloučí i s titulem nejmocnější ženy světa. Ženy, která se - přes Lagerfeldovu nechuť - stala vlivnou stylovou ikonou. Vymezila řadu hranic. A byť sama svůj vliv na budování postavení ženy v politice zmenšovala (… přede mnou tu byly Hillary Clintová či Margaret Thatcherová), ukázala jednu z cest, jak si ve stále ještě většinově muži ovládaném světě elegantně poradit.

Co tak výjimečného se jí podařilo? Začněme jejím největším „módním skandálem“. Psal se rok 2008 a příležitostí bylo slavnostní otevření opery v Oslu. Vynesla při té příležitosti černou róbu doplněnou o petrolejově modrý šifonový kabátek s volným šálovým límcem, který měl především krýt paže. A ty šaty měly dekolt! Dokonce docela hluboký. Média (zejména pověstně tvrdý britský bulvár, ale vážně nejen on) nešetřila palcovými titulky o tom, že se ukázalo (když to eufemisticky zjednodušíme), že Angela Merkelová je žena. Prostě se ve večerní róbě více než rýsovala ňadra. Za všechny titulky připomeňme Daily Mail: „Merkelové zbraně hromadného rozptýlení“ (v angličtině se slůvko „ničení“ - destruction - a „rozptýlení“, nebo chcete-li odvedení pozornosti - distraction - liší jen nepatrně).

Nejdříve na „kauzu“ reagoval tehdejší mluvčí Thomas Steg tím, že kancléřka „je překvapena, kolik povyku vyvolala její večerní róba“. S tím, že rozhodně „nebylo jejím záměrem si ukrást pozornost“, ale „svět očividně nemá nic důležitějšího k probírání,“ poznamenal ironicky v době, kdy světovou ekonomiku brzy čekal pád Lehman Brothers a finanční krize.

Sama Merkelová pak v rozhovoru pro ZDF uvedla, že tahle diskuze se objevila „jen proto, že je žena a že muže by v tomto směru nikdo neřešil“.

Foto: Profimedia.cz

Mnoho povyku pro nic aneb Kancléřka vynesla do opery dekolt.

A uhodila tím hřebíček na hlavičku. Právě po tomto případu se na média snesla kritika, že ženy v politice kvůli odívání čelí sexismu (a doplňte si další výrazy pro ponižování dam). Od té doby se (alespoň v seriózních) časopisech více rozebírá i styl mužských politiků a u dam se více dbá na to, zda skutečně jde o popisování módy v souvislostech, kterých je v oboru politického odívání nepřeberně.

Ty se mimochodem dají najít právě i v šatníku Angely Merkelové, ač sama několikrát, například pro list Die Zeit, říkala, že vážně nedává důraz na to, co si obléká, a že tím moc poselství nevysílá. Jednak to není úplně pravda, jednak i to je jakýsi módní odkaz.

Tím odkazem je, že vybudovala pro sebe, ale i pro další političky jednoduchý styl, jak nebýt extrémně nápadná, zapadnout do světa stále ještě ovládaného primárně muži, ale zároveň si uchovat ženskost i v případě, že jak neomaleně připomněl Lagerfeld, nemáte míry modelky.

Pro Merkelovou to byl od počátku komplet kalhot a separátního saka, doplněný o boty na žádném nebo jen velmi malém podpatku. I ten se v čase ale vyvíjel. Před vítěznými volbami a nástupem do funkce v roce 2005 volila primárně temné barvy. Černá, maximálně tmavě modrá. Obě fungující jako mimikry mezi pánskými obleky: jsem jedna z vás, stejně nudná jako vy. Mimochodem v již zmiňovaném interview pro Die Zeit si neopomněla Merkelová rýpnout, že muž politik může v jednom modrém obleku vyjít stokrát po sobě a nikdo neřekne popel. Když si ona během tří týdnů třikrát nebo čtyřikrát vezme stejné sáčko, už se o tom napíše.

Barevná škála blejzrů se pak právě rozehrála od roku 2005. A že jich bylo. Holubičí šedá, stříbřitá, kanárkově žlutá, zelenkavý satén, hořčicová, fuchsiová, fialová, tyrkysová a samozřejmě základní tři odstíny, které v politice nejvíce promlouvají – červená, modrá a kancléřčina nejoblíbenější zelená. Paleta to byla za ty roky tak nepřeberná, že nizozemská grafická designérka Noortje van Eekelenová vytvořila dílko imitující barevnou škálu nejslavnějšího výrobce barev Pantone s kancléřčinými outfity.

Foto: Noortje van Eekelen/Spectacle of the Tragedy

Všechny (no téměř) barvy kancléřky. Aneb vzorník Pantone podle Angely Merkelové.

Právě různé odstíny dodaly Merkelové na ženskosti. A také trochu nabouraly muži ovládaný svět. To, když na takzvané „family photo“ na summitech státníků nastoupí řada tmavě modrých obleků a rozrazí ji nějaký pastelový odstín kancléřčina saka. Je to trik opsaný od britské královny. Ta volí výrazné barvy, protože když je na akci panovník, má být vidět. A ostatně grafiku ve stylu vzorníku Pantone je možné najít i s Alžbětou II.

Mimochodem neplatí, že by Merkelová, jak říká, nedbala na to, jak která barva působí. K jejímu desetiletému výročí ve funkci totiž vznikla pečlivá (jak německé, že?) statistika, kdy, kam, jakou barvu saka vynesla.

Tak pro zajímavost. Na zahraniční jednání nejčastěji vyrážela v modré, která z psychologického hlediska vytváří dojem důvěryhodnosti, klidu a odhodlání se dohodnout. Slavnostní příležitosti jsou vyhrazené červené, která je jinak také vnímána jako barva agresivní a její nositel působí rozhodně. Na akce „mezi lidi“ nejčastěji sahá Angela Merkelová po oranžové, hořčičné, žluté, či jinak „jásavé“ barvě, která prý navozuje otevřenější, přívětivější, lidštější atmosféru. Nejoblíbenější barvou kancléřky, jak bylo řečeno, je zelená. Barvomluva má jasno – kompetentnost a odhodlání nalézt shodu. Zelené blejzry nosí podle magazínu Forbes na události, kterým přikládá velký význam.

Foto: Profimedia.cz

Když je to důležité a nebo je třeba sdělit nepříjemné, volí Merkelová zelenou. Tady vloni oznamovala národu, že lockdown bude delší.

A protože jsme mluvili o statistice, tak ať nepřijdete o čísla. Mezi lety 2005 až 2014 v téměř 22 procentech případů byla Merkelová v zelené, ve čtrnácti procentech padla volba na černou, následuje těsně pod čtrnácti procenty modrá. Od 9,5 po osm procent pak sestupně připadá na saka béžová, šedá a červená. A za nimi hned následují valéry růžové a fialové.

K ženskosti pak ještě přispěla práce kadeřníka Uda Walze, kterého kancléřka pustila ke svým jemným vlasům, když sama naznala, že sice při vládnutí nejde o vzhled, ale jistou úroveň je třeba držet. Mimochodem, německý magazín Stylight.de k tomu poznamenal, že image Angely Merkelové se výrazně zlepšila poté, co pro sebe objevila fén (dříve totiž vystupovala s nápadně splihlým mikádem).

Foto: Profimedia.cz

Modrá je nejčastější volbou Merkelové pro cesty do zahraničí. Zde s britskou královnou, která pestré barvy využívá stejně jako končící kancléřka.

Ale zpět k ikonickým sáčkům. Vypadá to sice, že je jedno jak druhé, jen přebarvené ve Photoshopu, ale není to pravda. Z velké části jde o kousky z dílen návrhářek Bettiny Schönbachové a Anny von Griesheimové. Tudíž na míru. Ale nejde zase o nějaký přebujelý luxus slovutných světových značek, takže kancléřka nepůsobí rozhazovačně (stejnou logikou se řídí volba kabelek značky Longchamp: kvalita, značka, ale žádné závratné cifry jako za „birkinky“). Střih sak se proměňuje. Mají tři, čtyři, někdy dva, a dokonce ve výjimečných případech jen jeden knoflík.

V řeči statistik: 76 procent sak mělo knoflíky tři, přes dvacet procent čtyři a 3,5 procenta zabírají saka dvouknoflíková.

Proč ta sázka na vícero knoflíků? Uzavřenější střih propůjčuje dojem autority, která k úřadu sice přirozeně patří, ale proč ji neumocnit. A právě to je největší módní odkaz Merkelové. Dokázala v šatníku vybalancovat přesnou hranici mezi ženskostí, autoritou a lidskostí s důrazem na rozumnost. Což je pro každou ženu v politice výzva, jíž muži ve svých oblecích čelit nemusejí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované