Bigotní Amerika začíná připomínat Erdoganovo Turecko

Ukaž mi, jak se v tvé zemi chovají k ženám, a já ti řeknu, jaká tvá země je. Autoritářské a stále konzervativnější režimy napříč světem se vracejí k představám o společnosti, o nichž jsme si ještě nedávno mysleli, že patří do minulosti. Ženám ubírají práva, o která jejich předchůdkyně bojovaly celé generace. Rovnost žen, jejich emancipace a reprodukční práva se znovu dostávají na hlavní stránky novin.

Nově ale ne kvůli tomu, že by se světu dávalo vědět, jak se věci mění k lepšímu - právě naopak. V posledních letech jsme ve Spojených státech amerických, v zemi, která se dává za příklad svobodného světa všem ostatním, svědky šíření ideologie, která tyto svobody staví do opozice vůči takzvaným tradičním hodnotám.

V letech 2011 a 2012 jsem žila v Turecku. Chtěla jsem se naučit jazyk svého manžela, poznat jeho kulturu a taky objevovat novou zemi. Pro Český rozhlas a Českou televizi jsem jako novinářka na volné noze denně reportovala vstupy do českého zpravodajství, hodně cestovala a mluvila s lidmi. Když jako novinář každý den čtete a sledujete zprávy, docela zblízka brzy poznáte nejen dění v zemi, ale taky si začnete všímat toho, jak se ona země týden po týdnu, měsíc po měsíci mění.

Volby v roce 2011 vyhrála už potřetí za sebou Erdoganova strana AKP, takzvaná Strana spravedlnosti a rozvoje, reprezentující tradičněji smýšlející Turky. Tehdejší premiér a pozdější prezident získal naprosto jednoznačnou podporu veřejnosti a utvrdil se v tom, že může zemi vést k více konzervativním zítřkům. Že z Istanbulu udělá centrum „nové“ osmanské říše, přikloní se ještě více k arabským muslimským zemím a naopak se odtáhne od „zkaženého“ Západu, který Turecko a jeho obyvatele mezi sebe stejně nechce přijmout.

Když jsem kdysi, jakožto vzdělaná žena ze střední Evropy se dvěma univerzitními tituly a kariérou, slyšela věty tureckých lídrů jako: „Každá žena by měla mít alespoň tři děti,“ anebo: „Žádná žena, která odmítne mateřství a starání se o domácnost, nemůže být kompletní,“ byl to pro mě nový a nepochopitelný vesmír. Jaksi jsem jej ale omlouvala tím, že zkrátka jejich kultura je odlišná a musím ji respektovat.

Navíc se mi zdálo, že ani mým tureckým kamarádkám, mezi něž patřily úřednice v bance, spolumajitelka rodinné firmy a univerzitní učitelka, takový trend ve společnosti nevadí. Erdoganův obrat směrem ke konzervativnímu a patriarchálnímu pojetí role žen ve společnosti se stupňoval v dalších letech, mimo jiné ve formě otevřeného boje proti potratům a odstoupením Turecka od Istanbulské úmluvy.

Istanbulskou úmluvu - mezinárodní smlouvu Rady Evropy zaměřenou na prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí - podepsalo Turecko v květnu 2011 jako první země. O deset let později od ní také jako první odstoupilo jedním rozhodnutím v té době už prezidenta Erdogana. S vysvětlením, že není potřeba a že ohrožuje tradiční tureckou rodinu. Podle dva roky starého tureckého průzkumu se přitom s fyzickým atakem setkala každá osmá žena. Skutečnost je podle autorů výzkumů pravděpodobně horší, protože mnoho dotázaných ze strachu neřekne pravdu.

Udělejme střih a přesuňme se do léta 2026 a do Spojených států amerických, které jsou domovem naší rodiny od léta 2012. Situace ve státě Louisiana, kde žijeme, pracujeme a vychováváme dvě dcery, se totiž začíná silně Erdoganovu Turecku podobat.

Málo se za hranicemi Ameriky ví, že v Louisianě byly ženy v některých svých právech omezeny až do nedávné minulosti. Například pokud americká žena chtěla před rokem 1974 požádat banku o kreditní kartu anebo si zřídit bankovní půjčku, měla bez mužského doprovodu smůlu. Až Zákon o rovných příležitostech k získání úvěru jim dopřál tu svobodu nežádat manžela, bratra či otce o pomoc. Od té doby se mnohé změnilo, emancipace i feminismus dostaly velký prostor a zbytek světa začal v problematice genderu brát Ameriku za svůj příklad. O to může být pro ženy realita trumpovské Ameriky krušnější.

Louisiana je z více než 70 procent křesťanská. Největší procento křesťanů zde tvoří katolíci, převážně z historických důvodů. Louisianu založili, jak její název napovídá, Francouzi, a vystřídala se v ní také španělská vláda. Katolické hodnoty, včetně důrazu na správné fungování rodiny, přežívají převážně na venkově a na předměstích velkých měst dodnes.

Je to v obrovském kontrastu s New Orleans, které je sice nejznámějším městem Louisiany, nikoli však jejím hlavním městem. Vyniká ovšem svou myšlenkovou rozmanitostí, otevřeností a liberálním nastavením většiny svých obyvatel. O vstřícném prostředí pro menšiny jakéhokoliv druhu psali ve svých knihách už Tennessee Williams, který se do New Orleans právě kvůli svobodomyslné atmosféře v roce 1938 jako gay přestěhoval, nebo později v 60. letech John Steinbeck v knize Toulky s Charleym aneb Cesta po Americe.

To, že budou po Trumpově inauguraci v lednu 2025 v hledáčku konzervativních politiků lidé z LGBTQ+ komunit, se dalo očekávat. A že se na seznam lidí, o jejichž těle chtějí rozhodovat politici, dostanou i ženy, vrací Ameriku o desítky let zpátky. Jako si kdysi musely požádat o podpis k žádosti o půjčku, potřebují dnes souhlas mužských politiků v reprodukčních právech. Když za prvního volebního Trumpova období v červnu 2022 Nejvyšší soud zrušil rozsudek v kauze Roe vs. Wade, který v roce 1973 zavedl ústavní právo na přerušení těhotenství, roztrhl se pytel se zákazy po celé zemi.

Louisiana pod vedením demokratického guvernéra Edwardse hned v srpnu zcela zakázala interrupce, včetně výjimek pro znásilnění či incest, a zavedla kriminalizaci lékařů. Guvernér Edwards rovněž zakázal posílání potratových pilulek do Louisiany poštou. Nástupem republikánského guvernéra Jeffa Landryho, který spustil otevřenou kampaň vůči právům sexuálních menšin, se potratový zákon ještě zpřísnil zvýšenou regulací potratových pilulek. Zatímco Landry prosazuje politiku, kde má plod plná práva od početí, lékařské organizace jeho kroky kritizují, protože podle nich ztěžují běžnou péči o ženy po samovolném potratu nebo při komplikovaném porodu, kde se tyto pilulky v nemocnicích běžně používají.

Stejný guvernér v červnu letošního roku vyhlásil měsíc na podporu rodiny. S jeho vysvětlením, podle něhož děti vyrůstající ve stabilním tradičním rodinném prostředí mají ty nejlepší předpoklady k úspěchu v oblastech, jako je vzdělávání, zdravotní péče, ekonomická mobilita a emocionální pohoda, by občané – konzervativní i liberální - jistě souhlasili. Horší už je to s hlavní částí prohlášení, ve které definuje tradiční rodinu jako manžela, manželku a jejich biologické, adoptované nebo pěstounské děti.

Minulý týden přišlo od vedení státu další velmi necitlivě podané prohlášení - co jiného ale čekat od politika, který je jedním z největších Trumpových zastánců. Republikánské vedení už v roce 2024 prosadilo, že v každé učebně státní louisianské školy bude na zdi viset Desatero božích přikázání. Okamžitě se ozvaly lidskoprávní organizace a federální soud zákon předběžně zablokoval jako protiústavní.

V červnu 2025 protiústavnost potvrdil tříčlenný senát odvolacího soudu 5. obvodu, kam spadá i Louisiana. V únoru 2026 ale celý odvolací soud poměrem 12:6 blokaci zrušil. A guvernér Landry se začátkem školního roku rozhodnutí soudu připomíná a prezentuje voličům jako obrovské politické vítězství. „Pokud vaše děti nebudou vyrůstat s Desaterem, budou jednou vyrůstat s trestním zákoníkem!“ napsal na sociálních sítích.

Americká svoboda přitom nestojí na tom, že všichni věříme stejně. Stojí právě na opačné představě: že věřit můžeme každý podle svého.

Ve státě, kde s rodinou žijeme a který jsme si vybrali také kvůli otevřené a respektující komunitě, se v poslední době příliš často objevují silné názory státu na to, jak má vypadat správná žena, správná rodina a správný způsob víry. Mezi základní občanská práva v Americe patří kromě svobody projevu, tisku, práva na pokojné shromažďování a práva obracet se na vládu s peticemi také svoboda náboženského vyznání. Možná by bylo potřeba i tohle „desatero“ vytisknout velkým písmem a pověsit na zeď v kanceláři guvernéra.