Brit pěšky obešel planetu. Proč my nedojdeme ani do posilovny?

V pondělí 2. listopadu se Karl Bushby vrátil domů k matce v Hullu na východním pobřeží Anglie. Na cestu vyrazil 1. listopadu 1998 z chilského Punta Arenas. Než došel výhradně po svých do cíle, ušel zhruba 50 tisíc kilometrů, k tomu přeplaval Kaspické moře a Lamanšský průliv.

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje dospělým 150 až 300 minut středně intenzivního pohybu týdně, tedy zhruba půl hodiny pět dní v týdnu. V letošním průzkumu Eurobarometru přitom 39 % obyvatel Evropské unie uvedlo, že necvičí ani nesportují nikdy (před čtyřmi lety jich bylo 45 %, podíl se tedy pomalu zmenšuje).

Jak to, že člověk dokáže obejít pěšky svět, ale půl hodiny cvičení denně tolik z nás nezvládne?

Od 1. listopadu 1998 do 2. listopadu 2026 uplynulo 10 228 dní, takže 50 tisíc kilometrů dává podle základního přepočtu necelých pět kilometrů denně (zdroje se v celkové vzdálenosti Bushbyho poutě rozcházejí a BBC uvádí 58 tisíc kilometrů. I s tímto číslem by ale vycházelo jen 5,7 kilometru denně).

Kdyby to tak skutečně bylo, Bushby by byl vlastně téměř stejně aktivní jako průměrný dnešní člověk. Průměrný Američan udělá za den 4 774 kroků, tedy asi tři kilometry, a průměrný Čech s chytrým telefonem 5 508 kroků, což jsou zhruba čtyři kilometry (vyplývá to z rozsáhlé studie dat z mobilních aplikací). Telefon ovšem nenosíme u sebe celý den, takže skutečná čísla budou o něco vyšší.

Netýká se to jen moderních společností: ženy z tanzanského kmene Hadzů, kteří z velké části dodnes žijí jako lovci a sběrači, ujdou při měření s GPS v průměru 5,8 kilometru denně, muži 11,4 kilometru.

Situace ohledně Bushbyho výkonu je pochopitelně o něco komplikovanější. On sám odhaduje, že mu potíže s vízy, finanční krize z roku 2008 a doba pandemie covidu sebraly dohromady 14 z 28 let. Mezi jednotlivými úseky pobýval většinou v Mexiku, kde je levné živobytí, a pokaždé pak pokračoval přesně z místa, kde předtím skončil.

Ve dnech, kdy šel, urazil na začátku výpravy kolem 31 kilometrů, v posledních letech asi 24. Je to náročné tempo, ale lidské – a s věkem se zpomalovalo. Kolik dní z těch 28 let skutečně šel, nikdo nezveřejnil, takže přesnější průměr na den chůze spočítat nelze.

Zjevně ale nešel na hranici lidských možností. V roce 2012 pro časopis Backpacker řekl, že jen klade jednu nohu před druhou. Výjimečné na jeho výkonu je hlavně to, že se dokázal udržet v pravidelném pohybu s takovou pravidelností a vytrvalostí – na rozdíl od většiny z nás. A to přesto, že obýváme těla, která k pohybu byla přímo „stvořena“.

Lidská chůze je extrémně efektivní typ pohybu. Tělo se při ní přehoupne přes napjatou nohu jako obrácené kyvadlo a při každém kroku se pohybová energie mění v polohovou a zase zpět. V nejlepším případě se tak vrátí zhruba 65 % mechanické energie a svaly musejí dodat jen zbytek.

Lidská chůze je také zhruba o 75 % úspornější než chůze šimpanze. Kilometr stojí průměrného dospělého asi 30 kilokalorií, což je energie z malé hrstky arašídů. Fyziolog Norman Heglund z belgické univerzity v Lovani to pro časopis Discover glosoval slovy, že jsme „na 65 % dokonalé kyvadlo“ (ve skutečnosti řekl „jen na 65 %“, nejspíš proto, že z hlediska fyzika to prostě pořád není dost – ale naše tělo má i spoustu jiných funkcí, takže jde o konstrukční kompromis).

Inženýři chodce porovnávají podle takzvané „ceny za přepravu“, tedy podle toho, kolik energie spotřebují na jednotku hmotnosti a ušlé vzdálenosti. Člověk má hodnotu kolem 0,2. Starší humanoidní robot ASIMO od Hondy postavený původně v 80. letech měl „spotřebu“ asi 3,2, potřeboval tedy na kilogram a metr zhruba šestnáctkrát víc energie. Robot Ranger z Cornellovy univerzity, postavený právě kolem pasivního pohybu kyvadla, v roce 2011 ušel na jedno nabití 65 kilometrů (186 076 kroků) a dosáhl přitom hodnoty „ceny za přepravu“ 0,28.

Levná chůze se navíc dá vydržet dlouho. Vědci zkoumali extrémní výkony: běh napříč Spojenými státy (téměř maraton denně po dobu pěti měsíců), tahání saní po Antarktidě i Tour de France. Zjistili, že dlouhodobě udržitelný výdej energie se ustálí kolem 2,5násobku bazálního metabolismu, tedy energie, kterou tělo spálí v klidu. Výkonnostní strop podle všeho určuje trávicí trakt: víc kalorií tělo dlouhodobě nedokáže vstřebat.

Zkusme si hrubě spočítat i Bushbyho. Za den chůze ušel 24 až 31 kilometrů a každý ho stál 30 až 40 kilokalorií navíc k tomu, co tělo potřebuje v klidu. Vychází nám zhruba 1,6 až dvojnásobek bazálního metabolismu, tedy s rezervou pod zmíněným stropem. Jeho otec ostatně pro BBC řekl, že chůze byla na celé výpravě ta „snadná“ část.

Tělo s energií také aktivně hospodaří. V roce 2015 vědci z kanadské Univerzity Simona Frasera nasadili dobrovolníkům na kolena robotické exoskelety, které jejich obvyklý rytmus kroků mírně „prodražily“. Chodci během několika minut přeladili krok na nový, levnější rytmus, přestože tím ušetřili méně než 5 % energie. Spoluautor studie Max Donelan spočítal, že kdyby lidé krok nezměnili, za hodinu chůze by je to stálo zhruba tolik energie, kolik obsahuje jeden arašíd (cituje ho server ScienceAlert).

Nervová soustava se tu chová jako lakomý účetní, který hlídá každou kalorii. Tělo, které kvůli takové drobnosti přestaví vlastní krok, se do zbytečné námahy hrnout nebude. Přesto lidé nejsou rozhodně „nejlínější“ živočichové.

„Průměrný Američan se sedavým způsobem života je pořád aktivnější než typický divoký šimpanz,“ řekl evoluční biolog Daniel Lieberman z Harvardovy univerzity v pořadu Fresh Air americké veřejnoprávní rozhlasové sítě NPR.

Terénní data mu dávají za pravdu. Divocí šimpanzi v ugandské Kanyawaře urazí za den zhruba dva kilometry (samci 2,4 a samice 2,0). Jejich úroveň fyzické aktivity, tedy poměr celkového výdaje energie k množství energie nutné jen k přežití (bazálního výdeje energie), je asi 1,4 až 1,5. U Američanů je to 1,6 až 1,7 a u Hadzů kolem 1,9.

Ani velmi aktivní lidé přitom energií neplýtvají. Aktivní Hadzové (obvykle muži) udělají v průměru 15 800 kroků denně (9 až 15 kilometrů) a středně až velmi intenzivním pohybem stráví 135 minut denně. Zároveň ale prosedí, prodřepí nebo proklečí zhruba 9,9 hodiny denně, tedy přibližně stejně dlouho, jako sedí lidé v západních zemích.

Stejný tah k odpočinku je vidět i v mozku moderního člověka. V malé studii z roku 2018 vědci sledovali elektrickou aktivitu mozku (EEG) 29 mladých dospělých, kteří měli na obrazovce co nejrychleji „přibližovat“ panáčka k obrázkům pohybu a „vzdalovat“ ho od obrázků sezení, nebo naopak.

Oddalování stálo mozek víc úsilí, a to bez ohledu na to, jak aktivně člověk běžně žil. Autoři to vykládají jako námahu, kterou mozek vynakládá na překonání přirozené přitažlivosti nečinnosti. Jde ovšem o laboratorní pokus s malým vzorkem, berte ho proto spíše jako ilustraci než jako důkaz.

Lieberman celý obraz shrnuje do obecného vysvětlení. Tvrdí, že lidé se vyvinuli tak, aby byli fyzicky aktivní, když to bylo nutné nebo společensky odměňující, a jinak šetřili energií. Cvičení, tedy pohyb dobrovolný a kvůli zdraví a kondici, „donedávna nikdo nedělal“. Kdo necvičí, nezaslouží si proto výčitky. „Nejsou líní. Prostě se chovají normálně,“ řekl Lieberman v rozhovoru pro univerzitní Harvard Gazette.

Nabízí se samozřejmě námitka. Když kilometr chůze stojí tak málo, proč by s ním měl kdo šetřit? Účetní ovšem hospodaří s celým rozpočtem. Matka z kmene Hadzů vydá na pohyb zhruba třetinu denní energie, a jak připomínají Lieberman a jeho kolegové, kalorii nelze utratit dvakrát. Energie spálená na procházce, která k ničemu neslouží, chybí na rozmnožování, růst nebo opravy těla.

Šetrné nastavení je tedy staré a sdílíme ho s ostatními primáty. Nečinnost jako hromadný problém je ale nová. Něco se muselo změnit - a nebylo to v nás.

Nejdelší časové řady máme z USA. Mezi lety 1965 a 2010 klesla energie, kterou americké ženy v domácnosti vydaly na domácí práce, o 42 %, tedy asi o 360 kilokalorií denně. Podle našeho přepočtu to odpovídá 9 až 12 km chůze každý den, a ten pohyb zmizel, aniž by kdokoli přestal „cvičit“. U zaměstnaných žen šlo o 132 kilokalorií denně. Čas strávený u televize a počítače se přitom zdvojnásobil z 8,3 na 16,5 hodiny týdně.

Podobně se pohyb vytrácel z práce i z cesty do školy. Na začátku 60. let vyžadovala téměř polovina pracovních míst v americkém soukromém sektoru přinejmenším středně náročnou fyzickou námahu, dnes je to méně než pětina. Muži tak v práci spálí denně odhadem o 142 kilokalorií méně.

V roce 1969 chodilo nebo jezdilo na kole do školy 48 % amerických dětí ve věku od pěti do 14 let, v roce 2009 už jen 13 %. Podíl dětí, které do školy vozili rodiče autem, mezitím vzrostl z 12 na 45 %. Nikdo se přitom nerozhodl hýbat se méně. Lidé začali používat užitečné stroje a pohyb zmizel jako jejich vedlejší účinek.

Stejnou proměnu lze dnes pozorovat v jiných částech světa. Tým, jehož členem je i Lieberman, změřil ve Rwandě výdej energie dvou skupin lidí: 19 samozásobitelských zemědělců z okresu Burera na severu země a 17 kancelářských pracovníků z hlavního města Kigali. Použil k tomu metodu takzvané dvojitě značené vody (účastníci vypijí vodu s neškodnými izotopy vodíku a kyslíku a z rychlosti, s jakou izotopy z těla mizí, lze spočítat, kolik energie spálili).

Úroveň fyzické aktivity zemědělců vyšla 2,41, u úředníků 1,56, tedy zhruba jako u Američanů. Po přepočtu na velikost těla vydávají zemědělci na pohyb 2,6krát víc energie a autoři jejich hodnoty řadí k nejvyšším, jaké kdy byly u lidí naměřeny. Obě skupiny žijí ve stejné zemi a liší se hlavně tím, jakou práci dělají. Berte ale v úvahu, že vzorek je malý, dohromady jen 36 lidí.

Pohybu ubývá i celosvětově. Podíl dospělých, kteří nesplňují doporučení WHO, vzrostl z 23,4 % v roce 2000 na 31,3 % v roce 2022. Vyplývá to z analýzy 507 průzkumů ze 163 zemí.

Ekonom Tomas Philipson z Chicagské univerzity tu změnu už v roce 2001 shrnul ve sloupku Virginie Postrelové v deníku The New York Times: dřív lidé dostávali za pohyb zaplaceno, dnes za něj platí, a to ani ne tak penězi jako volným časem, o který přicházejí (podrobněji argument rozvedl s Richardem Posnerem v odborné studii). Z nutnosti se tak stal „výdaj navíc“.

Ani Lieberman, vášnivý běžec, který běh i vědecky studuje, se podle vlastních slov ráno ven nijak nehrne. V rozhovoru pro Harvard Gazette přiznal, že často nemá na pohyb ani pomyšlení a musí se ze dveří doslova vyhnat. Ve vesnicích, kde dělá terénní výzkum, je navíc jediný, kdo ráno vyráží běhat, a místní se mu prý často smějí.

Lieberman přitom rozlišuje dvě věci. Fyzická aktivita je jakýkoli pohyb, třeba vaření, nošení nákupu nebo cesta do obchodu. Cvičení je aktivita, kterou si člověk dobrovolně vybere kvůli zdraví a kondici, a jako běžné chování je to vynález moderní doby.

Dříve pohyb sloužil k obstarání jídla, byl součástí práce nebo byl nezbytný, abychom se dostali někam, kde chceme být. Výsledek byl často vidět hned. Cvičení slouží k udržení zdraví či utužení kondice někdy do budoucna.

Záleží i na intenzitě. Lehký pohyb je pro většinu lidí neutrální nebo příjemný. Při vyšší intenzitě, od chvíle, kdy se dech výrazně zrychlí, se ale pocit z námahy zhoršuje téměř u každého, jak popisuje psycholog Panteleimon Ekkekakis.

Většině z nás nepomůže ani finanční investice. Návštěvníci tří amerických fitness center, kteří si zvolili paušál za víc než 70 dolarů měsíčně, přišli v průměru 4,3krát za měsíc. Každá návštěva je tak vyšla na víc než 17 dolarů – přitom mohli platit 10 dolarů za vstup s permanentkou na deset návštěv. Když chodit přestali, zrušili členství v průměru až po více než dvou měsících.

Studie má výmluvný název Paying Not to Go to the Gym, tedy zhruba „Platíme za to, že do posilovny nechodíme“, a autoři chování členů vysvětlují přehnanou důvěrou v budoucí sebeovládání.

Hypotéza o „lakomém účetním“, který nás všechny brzdí v pohybu, má pochopitelně svá slabá místa. Rozsáhlá studie 37 051 párů dvojčat ze sedmi zemí zjistila, že to, zda lidé ve volném čase pravidelně cvičí, ovlivňují do značné míry geny. Podle země a pohlaví vysvětlovaly zhruba polovinu až dvě třetiny rozdílů mezi lidmi (48 až 71 %, u norských mužů méně). Některé lidi to k pohybu prostě táhne víc než jiné.

Nizozemští vědci zase umístili kola pro hlodavce do městské zeleně a do pobřežních dun (oblasti veřejnosti nepřístupné, aby pokus nikdo nerušil) a tři roky je natáčeli. Divoké myši na nich opakovaně běhaly a přidali se i potkani a rejsci. Dobrovolný pohyb bez zjevného účelu tedy není jen lidskou zvláštností (jen cvičení kvůli zdraví je zřejmě lidský vynález).

Teorie tedy nevysvětlí, proč někoho běhání baví. Vysvětluje ale, proč tolika z nás vůle nestačí a co může fungovat místo ní – třeba v Bushbyho případě.

Britský dobrodruh uspěl, protože vytvořil „nutnost pohybu“. Jeho dvě pravidla zněla jednoduše: k postupu nesmí použít žádný dopravní prostředek a domů se nesmí vrátit, dokud do něj nedojde pěšky. Když se ráno vzbudil, neměl moc o čem přemýšlet – musel prostě jít, pokud nechtěl celý podnik vzdát.

Pravidla ho donutila v říjnu přeplavat kanál La Manche, přestože sám o sobě říká, že plave jako kočka hozená do vany. Chůze se mu časem stala prací – „pak se z toho pomalu, ale jistě stane práce,“ řekl agentuře AFP – a nakonec i smyslem života. Posledních 28 let pro něj znamenalo každý den vstát a jít dál, jak řekl deníku The Washington Post.

To je recept, který už řada z nás používá (obvykle s menší důsledností): vytvořit si nějakou vnější motivaci. Chodit nebo jezdit do práce na kole, zakázat si výtahy, přidat se k nějaké sportovní skupině či týmu, kde se s námi počítá. Lieberman v rozhovoru pro Harvard Gazette radí udělat z pohybu zábavu, ale zároveň i povinnost, například pravidelným během s partou, kde závazek vůči ostatním drží člověka v pohybu.

Svou roli hraje i prostředí. Ve studii provedené ve 14 městech světa (včetně Olomouce) lidé z obytných čtvrtí nejlépe přizpůsobených chůzi měli týdně o 68 až 89 minut pohybu víc než lidé z těch, které pro pěší pohyb nebyly tak uzpůsobené.

Pohyb přitom prospívá i v malém množství. Lidé, kteří ujdou sedm tisíc kroků denně, měli ve srovnání s těmi, kteří ujdou dva tisíce, asi o 47 % nižší úmrtnost (tedy během zhruba 10 let sledování - smrti neutečeme).

WHO navíc do svého doporučení počítá jakýkoli středně intenzivní pohyb, takže půlhodina z úvodu vůbec nemusí být cvičení. Z Patagonie přes Kaspické moře do Hullu je to daleko. Do práce nebo na vzdálenější zastávku autobusu často ne.