Článek
Pokud by nezasvěcený člověk v posledních letech četl pouze zpravodajské titulky, musel by vsadit sto ku jedné, že Putin bude poražen a jeho říše musí být těsně před zhroucením. Vždyť co jiného signalizovala silná prohlášení evropských i amerických lídrů, deklarace o stále přísnějších protiruských sankcích, opakované summity k podpoře Ukrajiny a její armády a především silná gesta nejvýše postavených západních politiků. Ti za celou dobu nesignalizovali nic jiného než principiální podporu Ukrajiny a budoucí ruskou porážku. Ostatně, co by mělo nastat, když se na jednu stranu postaví nejsilnější vojenská aliance planety a na té druhé je pouze jedna autoritářská země vedoucí dobyvačnou válku. Tolik tedy čirá teorie vycházející z politických prohlášení.
Stejně jako většina Evropanů nevím, jaká je skutečná ukrajinská realita. Je však zřejmé, že Rusko stále ukrajuje z cizího území a kromě jedné zásadní ofenzivy nemuselo čelit žádným radikálním změnám frontové situace. Nic také nesvědčí o tom, že by opotřebovávací válka pro něj byla nevýhodná nebo dokonce nemyslitelná. A přitom si musíme znovu zopakovat: proti Rusku stojí, aspoň teoreticky, bezprecedentní ekonomická a vojenská síla.
Jestliže je v proklamacích a realitě takový rozpor, pak musíme hledat, čím je způsoben. Je Evropa skutečně tak slabá, že není schopna Ukrajinu vyzbrojit natolik, aby pro ruskou ekonomiku bylo neúnosné vést dlouhý válečný konflikt? Nebo za zjištěním, že po třech letech mají Rusové pouze dvojnásobnou muniční převahu (nikoliv desetinásobnou jako dříve), stojí neochota politických lídrů a jejich vnitropolitický populismus? Blíže k pravdě bude spíše druhé tvrzení.
Země visegrádské čtyřky na tuto realitu reagují po svém. Polsko zbrojí více než dvojnásobným tempem oproti Česku. Premiér Fico jel na vojenské oslavy do Moskvy a jeho projevy si nyní v ničem nezadají s Husákovými, které znám z dětství. Kdo premiéra Fica neslyšel, ten neuvěří, že ve čtvrtém válečném roce je možné v členské zemi EU pronést tak proruské věty, jak to dělá nejvyšší představitel Slovenska. A z Maďarska se stal rovněž jednoznačný ruský přítel. Mimochodem, na druhé straně Evropy, na Pyrenejském poloostrově, jako kdyby ani nevěděli, že na Ukrajině zuří největší evropský konflikt od druhé světové války.
Zdánlivě spojená Evropa je tedy plná protichůdných zájmů a většině obyvatel zatím nedošlo, že současní lídři nás pouze chlácholivě přesvědčují, že všechny nesnáze bezbolestně zvládneme. Zvýšíme platy, v létě se velká část Evropanů přesune k jižním mořím a v zimě do hor. Z mediálních prohlášení opět vyplyne, že s Putinem si evropští lídři poradí a brzy po skončení války ho politicky izolují a možná snad i postaví před nějaký virtuální tribunál.
Realita je však jiná. S Putinem to prohráváme na celé čáře a to nikoliv kvůli jeho síle, ale kvůli naší slabosti. Evropská unie totiž stále spí a odmítá se probudit ze sladkého snu posledních dekád, v nichž díky globalizaci a technologickému pokroku tolik zbohatla. Kromě toho však také zlenivěla a zvykla si, že za lepší budoucnost se nemusí téměř nic platit.
Takový koncept však nemůže dlouhodobě fungovat. Nelze být vojensky závislý na Američanech a věřit, že toho nikdy nezneužijí. Nelze snít o čtyřdenním pracovním týdnu a přitom přehlížet, že evropské firmy, stejně jako kontinentální univerzity, chybí na předních místech světových žebříčků. Nelze proklamovat pravicové poučky a realizovat levicová opatření. To vše jsou známky současné neschopnosti a budoucí bezvýznamnosti. Pesimisté by to mohli označit za historický pád.
Putin nám dal lekci a nastavil zrcadlo. V něm vidíme, že nejsme dostatečně jednotní, kromě ekonomického rozvoje nemáme žádnou společnou evropskou vizi, nejsme připraveni na možné oběti a vedou nás lidé, kteří jsou svým založením spíše úředníci, regulátoři a plánovači než političtí lídři. Proto s Rusy zatím prohráváme.
