S Putinem to ještě může být ošklivé, říká zpravodaj z Kyjeva

/Od zvláštní zpravodajky v Kyjevě/

Šance na příměří je nulová, myslí si šéf kyjevské kanceláře britského deníku Financial Times Christopher Miller. Podle jednoho z nejrespektovanějších zahraničních novinářů působících na Ukrajině nedojde k žádným skutečným mírovým jednáním, dokud se situace pro Rusko výrazně nezhorší.

„USA a EU musí nejprve opravdu přitvrdit – zvýšit tlak na Moskvu a zároveň posílit Ukrajinu,“ říká reportér v rozhovoru, který poskytl Seznam Zprávám v centru Kyjeva.

Miller reaguje na intenzivní diplomatická jednání posledních týdnů, která vyústila v návrh příměří, na němž se shodli evropští lídři s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským – a který byl následně předložen Kremlu. Moskva místo toho přišla s vlastní iniciativou a navrhla mírové rozhovory v Turecku, a to už tento čtvrtek.

Zatímco Německo, Francie a Velká Británie – hlavní tahouni takzvané „koalice ochotných“ – vyhrožují Rusku dalšími sankcemi, Donald Trump ze Spojených států vysílá rozporuplné signály. Jednou slibuje tvrdý postoj vůči Moskvě, podruhé hrozí, že USA z mírového procesu zcela odstoupí.

Lídři „koalice ochotných“ se společně s prezidentem Zelenským shodli na návrhu příměří, který byl předložen Rusku. Jak silné podle vás tohle spojenectví je? Často tady slýchám kritiku, že i když je v koalici přes 30 zemí, reálně jsou aktivní jen čtyři.

Ano, pořád je to 30 zemí a minimálně ty čtyři nejdůležitější tam jsou. Tedy ty, které mohou přispět nejvíc – finančně, bezpečnostně a mají i největší vliv na ostatní. To jsou přesně ty, které tam chceme mít. Zvlášť (francouzský prezident Emmanuel) Macron, který byl hodně razantní a otevřený v tom, co jsou Francouzi ochotni udělat. (Německý kancléř Friedrich) Merz poslal taky silné signály a myslím, že dokonce znovu otevřel téma dodávek střel Taurus na Ukrajinu, což bylo dlouho tabu.

Oni jsou nejsilnější. Jsou to lídři v popředí Evropy, kteří jsou ambiciózní, vlivní a navíc mají relativně dobré vztahy s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, vědí, co na něj funguje, a snažili se to předat i Zelenskému.

Britský premiér Starmer a francouzský prezident Macron radili Zelenskému, jak jednat s Trumpem?

Ano. Oni ho opravdu tak trochu koučovali, co dělat, co neříkat, jak se držet určitých linií. Chtějí si udržet vliv. Z hlediska spojenectví je to pro ně důležité, Trump a Zelenskyj spolu musí vycházet.

Klíčovým prvkem koalice má být takzvaná uklidňující síla složená ze západních vojáků, která by v budoucnu mohla působit přímo na ukrajinském území. A právě pokud jde o vyslání vojáků na Ukrajinu, tak se státy neshodnou…

V ideálním světě by samozřejmě každá země přispěla určitým počtem vojáků nebo se zavázala k určitému zapojení, pokud má vzniknout pozemní bezpečnostní síla. Něco jako v NATO. Jenže NATO je z téhle rovnice úplně venku, a to hlavně kvůli Spojeným státům. I v EU jsou skeptici, ale skutečné rozhodnutí by stejně musely udělat USA. A Trump naprosto jasně řekl, že NATO pro Ukrajinu nepřipadá v úvahu.

Takže pokud to není operace pod hlavičkou NATO, a ne všechny země jsou ochotné poslat vojáky přímo na místo, pak má smysl vytvořit kontingent, do kterého některé země pošlou vojáky a ostatní přispějí jinak.

Teď si například nejsem jistý, jak se k tomu staví konkrétně Česko, ale česká iniciativa na dodání dělostřelecké munice Ukrajině je skvělá. To je něco, co Češi mohou dál dělat a říct: „My pomáháme hlavně s financováním a sháněním munice po světě. Na tom budeme dál pracovat.“

Zatímco Francie a Británie teď vedou jednání o tom, čemu říkají reassurance force, tedy „ujišťovací síla“, která by potenciálně mohla znamenat i přítomnost jejich vojáků přímo na ukrajinském území. Ale jiné státy, které se bojí vyslat lidi, můžou přispět jinak – penězi, vybavením, zpravodajskými informacemi… A pořád budou součástí té koalice ochotných.

Takže vlastně říkáte, že do budoucna spíš půjde o nějaké kolektivní úsilí, kde každá země bude dělat to, co bude v jejich silách a na co bude mít kapacity.

Přesně tak. Každý má svoji roli. A ty můžou být různé.

Trump se stále angažuje, ale opakovaně řekl, že USA se stáhnou z jednání, pokud nedojde k pokroku a Rusko bude dál zdržovat. Co se stane, pokud to opravdu udělá?

Pokud by se Trump úplně stáhl, byla by to katastrofa. Jedna věc je přestat se snažit zprostředkovat mír, ale pokud by zašel ještě dál, třeba přerušil sdílení zpravodajských informací nebo zastavil vojenskou pomoc, mělo by to vážné důsledky.

Pro Ukrajince by bylo mnohem těžší udržet obranné linie. Lidé, se kterými jsem mluvil, si sice nemyslí, že by došlo k okamžitému kolapsu, ale v některých oblastech by to vedlo k rychlejším ústupům.

Zvládne to Evropa, pokud bude muset? Připravujeme se na tu možnost dostatečně?

V ideálním světě by se s těmito přípravami začalo už dávno. Bylo by skvělé, kdyby všechny členské státy EU podporovaly Ukrajinu naplno, ale realita je jiná. To, co se teď diskutuje, zní dobře, ale rozhodující budou detaily. Kdo je opravdu připraven poskytnout vojáky? Jsou Němci ochotni dodat střely Taurus? Právě to bude klíčové, pokud se Spojené státy stáhnou z vedoucí role.

Zajímavá je ale i nová dohoda o kritických surovinách mezi USA a Ukrajinou. Ta by mohla otevřít cestu k tomu, aby americká vojenská pomoc pokračovala, ale ne jako „dar“, nýbrž jako obchodní dohoda, což je něco, co je pro Trumpa politicky přijatelnější.

On měl vždy problém s tím, že pomoc Ukrajině byla podle něj „zadarmo“. Takže pokud by měl pocit, že Spojené státy za to něco získají, mohl by být ochotnější v podpoře pokračovat, obzvlášť teď, když je vidět, že začíná být z Putina čím dál víc frustrovaný.

Zatím se ale jen mluví o tom, co by Amerika mohla dělat. Jenže to nedělá. Stejně jako se pořád dokola spekuluje o tom, co by mohl udělat Trump. Má tu možnost, ale nevyužívá ji.

U Trumpa je to složité. Umí změnit názor během hodiny, stačí, aby s ním naposledy mluvil někdo, kdo má vliv. Může to být klidně jeho duchovní poradce. Je ale také typ člověka, který chce být za každou cenu na vítězné straně. Pokud se tedy situace vyvine tak, že by vypadal jako slaboch nebo poražený, klidně otočí a přidá se na stranu, která momentálně vypadá silně. To by mohlo znamenat i podporu nových sankcí vůči Rusku nebo jiných opatření, která se teď zvažují.

V poslední době je zajímavý posun i u některých jeho spojenců. (Viceprezident) J. D. Vance, který byl dlouho tvrdý a velmi kritický, začal mluvit jinak. V posledních dnech naznačil, že bez nátlaku v podobě sankcí se Rusko k jednacímu stolu nepohne. Jeho tón vůči Ukrajincům je výrazně méně konfrontační než dřív.

Ale je to absurdní, že z americké strany zaznívá: „Odejdeme. Jsme frustrovaní. Rusko nechce jednat.“ Ale ve skutečnosti nezkusili skoro nic. Říkají: „Zkusili jsme všechno.“ Ale to není pravda. Jaký skutečný tlak byl na Rusko zatím vyvinut? Žádný, který by stál za řeč.

Jaká je podle vás v tuto chvíli nejrealističtější cesta k míru? Mohou něco změnit nadcházející mírové rozhovory v Turecku? A je vůbec možné dosáhnout míru bez územních ústupků?

Bez jakýchkoliv územních ústupků to nejspíš nepůjde. Ale neznamená to, že by Ukrajina musela oficiálně uznat ruskou svrchovanost nad okupovanými oblastmi. Ukrajinci jsou připraveni přiznat, že tato území jsou de facto pod ruskou kontrolou, ale budou je dál označovat jako „dočasně okupované území Ukrajiny“. Právně je nikdy neuznají jako ruské – to je pro ně nepřekročitelná červená linie.

Aby se vůbec mohlo začít vyjednávat na rovnocenné úrovni, bude to nejspíš muset být ještě horší, než to je teď. Jinými slovy: USA a EU budou muset opravdu přitvrdit – uvalit tvrdší sankce, poskytnout Ukrajině více zbraní a munice, zvýšit podporu a zároveň zvýšit náklady pro Rusko.

To ale může chvíli trvat. Když zatlačíte Putina do kouta, obvykle reaguje agresivně. Takže to může být ošklivé.

A příměří?

Nemyslím si, že k tomu dojde. Momentálně bych řekl, že je šance na příměří prakticky nulová. Všichni – Evropa, Ukrajina i Spojené státy – říkají, že jsou připraveni jednat. Ale Rusko opakovaně dává najevo, že připravené není, i když Putin před novináři tvrdí opak.

Putin si totiž myslí, že má na bojišti převahu, že Ukrajinu tlačí zpět. A dokud bude mít tenhle pocit, nebude ochoten nic zastavit.

Jediný způsob, jak se to může změnit, je vytvořit na něj dostatečný tlak – vojensky, ekonomicky, strategicky. Ale dokud ten tlak nebude opravdu silný, Rusko nepřistoupí ani na příměří, natož na mírové jednání. Takže nevidím šanci, že by se něco zásadního změnilo ani v nejbližších týdnech, ani během letošního roku.

Zmiňujete, že Rusko nemá žádný úmysl přestat – připomnělo mi to váš nedávný tweet, ve kterém jste informoval, že americká vláda varovala před velkým útokem na Kyjev v následujících dnech. Obáváte se někdy, že by se Rusko mohlo znovu pokusit dobýt hlavní město?

Ve stávající situaci to prostě není možné. Pokud ano, tak až za několik let. V tuto chvíli by to pro ně znamenalo obrovské ztráty. Nedostali by se daleko. Přišli by o víc vojáků a techniky než na úplném začátku invaze.

Situace se totiž změnila. Ukrajinská obrana je výrazně pevnější. A hlavně technologie se za poslední tři roky posunula skokově. Zatímco dřív nad námi poletovalo pár průzkumných dronů, dnes už není možné postupovat dopředu jen tak. Každý pohyb je sledovaný, každý krok může znamenat ztrátu.

Než skončíme, nedá se vynechat kauza s maďarskými špiony. Psalo se o tom dost a váš poslední článek to vystihl dobře: Vůbec poprvé Ukrajina otevřeně obvinila svého souseda z EU z podvratné činnosti. Vztahy mezi Ukrajinou a Maďarskem jsou ale napjaté už roky. Může to po tomto incidentu být ještě horší?

Maďarsko dlouhodobě komplikuje snahy o kolektivní pomoc Ukrajině v rámci EU. Tahle špionážní aféra to jen ztíží, hlavně když půjde o přesvědčování Budapešti, že má podporovat Ukrajinu alespoň kvůli principu evropské jednoty. Jenže to vypadá, že na obou stranách jsou pozice dávno zabetonované. Nikdo neprojevuje ochotu k ústupkům.

V jádru celého sporu stojí práva maďarské menšiny na Ukrajině, konkrétně jazyková práva a školství. Dokud se tyhle otázky nevyřeší, bude vztah s Maďarskem dál toxický.

Zajímavé je i to, jakým způsobem to ukrajinská kontrarozvědka (SBU) komunikovala. Vyjadřovali se velmi opatrně. Zdůraznili, že tohle je poprvé, co zveřejňují důkazy o existenci špionážní sítě napojené na Maďarsko. Ale upřímně, bylo by překvapivé, kdyby to opravdu bylo poprvé, kdy něco takového zaznamenali.

Jaký byl podle vás skutečný cíl těchto operací? Ukrajinská kontrarozvědka uvedla, že agenti sledovali nálady mezi etnickými Maďary, což může v širším kontextu naznačovat i potenciální zájem Maďarska o destabilizaci regionu, nebo dokonce územní nároky na Zakarpatí. Existují o tom reálné indicie, nebo šlo jen o přehnanou rétoriku SBU?

To samozřejmě zní jako těžký kalibr. A je pravda, že SBU nemá zrovna nejlepší pověst, pokud jde o důvěryhodnost a přesnost informací. Ale zároveň tohle není nové téma. Je téměř jisté, že maďarské zpravodajské operace na ukrajinském území probíhaly už dřív.

(Maďarský premiér Viktor) Orbán nikdy neskrýval, co si myslí o Zelenském. Naopak, dlouhodobě mluví vstřícně o Rusku, o Putinovi. A upřímně, bylo by překvapivé, kdyby tvrzení SBU byla zcela vymyšlená. Těžko si představit, že by maďarská rozvědka nikdy nezvažovala možnost ovlivnit situaci v příhraničních oblastech, kde žije početná maďarská komunita, a to buď destabilizací, nebo jinými způsoby, které by sloužily jejich zájmům.