Putin se tváří, že ustupuje. Jeho slova ukazují něco jiného

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruský prezident Vladimir Putin v noci na neděli překvapil, když navrhl přímá jednání mezi Moskvou a Kyjevem bez jakýchkoli předběžných podmínek. Nevyloučil ani uzavření příměří. Schůzka by se podle něj mohla konat ve čtvrtek v Istanbulu, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj už slíbil, že tam na něj bude „čekat“.

Kreml si až dosud před rozhovory vždy kladl požadavky. Detailní pohled do Putinova projevu ukazuje, že ani tentokrát se zase tolik nezměnilo.

Ruský vůdce i tentokrát řekl, že cílem jednání je „odstranit základní příčiny konfliktu“ a dosáhnout „dlouhodobého, trvalého míru pro historickou perspektivu“, nikoliv pouze přerušení bojů za účelem opětovného vyzbrojení.

To v překladu znamená témata, o nichž Moskva mluví už přes tři roky. A některé body jsou pro Ukrajinu, ale i pro Západ nepřijatelné.

Seznam Zprávy shrnují základní požadavky, jež Rusko formulovalo v minulosti a vysvětlují, v čem může být problém.

Mezi „základní příčiny války“ patří z ruského pohledu i záležitost, kterou nemohou vyřešit jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, a to východní rozšíření NATO. To znamená vstup Česka a dalších zemí bývalého východního bloku do Aliance.

Rusko tvrdí, že ho expanze bloku z let 1999 a 2004 ohrožuje. I po tomto rozšíření nicméně Moskva s NATO spolupracovala, včetně společných vojenských cvičení.

Vylučování východních zemí z NATO je v tuto chvíli zcela nepředstavitelné. Nemluví o něm nikdo z vedoucích představitelů aliančních států, a to ani americký prezident Donald Trump, který sice v minulosti zpochybnil americké závazky bránit některé spojence, ale zároveň mluvil jen o státech, které na svou obranu nedávají dost peněz.

Například pobaltské státy –⁠⁠⁠ Estonsko, Lotyšsko a Litva –⁠⁠⁠ patří už delší dobu k těm, které v poměru k HDP vynakládají na obranu ze všech aliančních zemí nejvíc. Obranný rozpočet v posledních letech razantně zvýšilo i Polsko, závazek dvou procent HDP relativně čerstvě plní i další země, včetně Česka.

Z některých prohlášení ruských představitelů vyplývá, že by se Moskva mohla spokojit s „pouhým“ stažením aliančních sil z území východních států, nemusela by tak požadovat přímo vystoupení některých států z NATO.

V době, kdy rozvědky pobaltských zemí, ale i Finska nebo Velké Británie, varují před tím, že se Rusko výhledově připravuje na invazi do Pobaltí, by i splnění tohoto požadavku mohlo Alianci fakticky rozložit. Litva, Lotyšsko a Estonsko, ale i Polsko naopak usilují o posílení spojenecké přítomnosti na svých územích.

Z Londýna nebo Paříže opakovaně zaznívají ujištění, že blok je připravený pobaltské státy proti ruské hrozbě bránit. Pokud by své vojáky v souladu s ruskými požadavky z východních států stáhly, byla by realizace takové obrany o poznání složitější.

Stopkou na západní dodávky zbraní a munice na Ukrajinu Rusko podmiňovalo i pouhé vyhlášení delšího příměří. Naposledy se Moskva v tomto smyslu vyjádřila minulý týden.

Pokud by Kyjev na něco takového přistoupil, v případě opětovného rozhoření války by se mohl ocitnout takřka bezbranná. Ačkoli vyvíjí vlastní obranné systémy (velmi se mu daří například ve vývoji a výrobě dronů), západní dodávky jsou pro něj životně důležité.

Tento bod naráží na otázku bezpečnostních záruk pro Ukrajinu po případném uzavření příměří, která je pro Kyjev zásadní.

Ukrajinské členství v NATO, proti němuž se Rusko dlouhodobě staví, je v tuto chvíli mimo hru nejen kvůli negativnímu stanovisku americké administrativy, ale i celé Aliance. Kyjev tak bude chtít jiné bezpečnostní záruky, stále se mluví také o přítomnosti vojáků ze západních zemí na ukrajinském území, k čemuž jsou otevřené zejména Británie a Francie.

To je z ruského pohledu ovšem nepřijatelné. Pro Moskvu by to představovalo jen další přiblížení jednotek NATO k jejímu území. Rusové proto občas na jednáních připouští přítomnost mírových jednotek z „neutrálních“ států na Ukrajině. V případě tohoto scénáře je ale otázka, nakolik by to pro Ukrajinu byla skutečná bezpečnostní záruka.

Tento bod je nakonec možná ze všech nejméně komplikovaný. I ukrajinští diplomaté si uvědomují, že návrat celého Ruskem okupovaného území pod kontrolu Kyjeva je nereálný. Vojenské osvobození všech oblastí už v prosinci označil za nepravděpodobné i přímo prezident Zelenskyj.

Byť Ukrajinci stále kategoricky vylučují mezinárodněprávní uznání ruské anexe, jsou ochotní vyjednávat o připuštění jakéhosi faktického stavu.

Často se v této souvislosti připomíná korejský scénář nebo poválečné rozdělení Německa, k jehož formálnímu uznání také nikdy nedošlo. A nakonec se oba německé státy sjednotily, přestože to trvalo čtyři dekády. Kyjev by se tak nevzdal ambice získat ztracená území zpět, byť by mohl například slíbit, že k tomu nepoužije sílu, ale diplomacii. Konflikt by zamrzl, jako spousta dalších ve světě.

K územním ústupkům Ukrajina zcela určitě nepřistoupí jen tak, výměnou bude pravděpodobně požadovat robustní bezpečnostní garance. „Ukrajina se nevzdá území výměnou za mír, který by trval jen pár měsíců. Potřebujeme spravedlivé a trvalé řešení,“ upozornil o víkendu Zelenskyj.

Rusko si celkově nárokuje asi 22,5 procenta ukrajinského území. Jde o dvě územní jednotky nezákonně anektované už v roce 2014 (Krym a tamní největší město Sevastopol, které je formálně samostatné), a čtyři oblasti anektované v roce 2022 (Chersonská, Záporožská, Doněcká a Luhanská).

Problém spočívá v tom, že Rusko dosud ani veškerá území, která si nárokuje, neovládá. Chybí mu značné části Záporožské a Chersonské oblasti, ale zcela nedobylo ani Doněckou a Luhanskou oblast. Naopak má pod kontrolou menší území ve třech dalších ukrajinských regionech, na která formálně nevzneslo nárok.

Přesto Moskva momentálně nejeví známky ochoty vzdát se naplnění základního cíle celé invaze, zvlášť ve chvíli, kdy se jí na bojišti relativně daří a postupuje kupředu. Z Kremlu navíc opakovaně zaznělo upozornění, že anektovaná území už jsou zanesená v ruské ústavě a nehodlá na tom nic měnit.