Město na hranici dvou světů. Nejslabší místo v obraně NATO láká Putina

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prezidenta Spojených států zastihne na pracovní cestě naléhavý telefonát šéfa CIA. Vzápětí hlava Bílého domu svolává do místnosti zabezpečené proti odposlechu bezpečnostní radu státu. Šéf rozvědky referuje: ruská armáda je na cestě k estonským hranicím. Nejde o masivní invazi. Cílem poměrně nepočetných jednotek je nevelké město přímo na hranici – Narva.

„Když odpovíme na jeho okupaci, ocitneme se ve třetí světové válce?“ ptá se prezident. „Ano,“ zní odpověď všech expertů okolo stolu.

Tato scéna není výjevem z aktuálního hollywoodského politického thrilleru. Tvoří část právě vydané knihy od zřejmě nejznámějšího německého bezpečnostního experta Carla Masaly. Nese titul „Když Rusko vyhraje: scénář“.

A estonské město Narva v něm hraje klíčovou roli.

Masala není zdaleka sám, kdo na toto místo na mapě upozorňuje. S tzv. „scénářem Narva“ operuje už dlouho i plánování NATO. A pak jsou tu vyjádření dalšího důležitého hráče. Za ruské město totiž označil Narvu krátce po svém vpádu na centrální Ukrajinu i Vladimir Putin.

Narvu osud předurčil, aby byla neuralgickým bodem střetů mezi Ruskem a Západem. Dvakrát o něj svedl bitvu se švédským králem hlavní Putinův vzor, car Petr Veliký. Cíl jeho tehdejších výpadů se podobal těm, které vede současný vládce Kremlu. Šlo o pokus vymanit Rusko z pozice vnitrozemské mocnosti druhého řádu a udělat z něj hráče, který bude ovlivňovat evropskou politiku a vytvoří si ve střední Evropě vlastní zónu vlivu.

Přes svůj strategický význam zůstala Narva i po ruské okupaci jen o něco větší vesnicí. Změnil to až podnikatel z Brém jménem Ludwig Knoop. Ten vybudoval v Narvě největší evropskou přádelnu bavlny. V podniku pracovali ještě v době Sovětského svazu téměř všichni obyvatelé města. K symbolům střetu mezi Ruskem a Západem, koncentrovaným do Narvy, patří i skutečnost, že Ludwig Knoop byl pradědeček současné předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové.

V současnosti má Narva necelých šedesát tisíc obyvatel. Téměř všichni patří k rusky mluvícím potomkům přistěhovalců z éry Sovětského svazu. Estonců zbylo ve městě jen okolo tří tisíc.

I proto je Narva místem častých provokací ruského režimu.

Místní obyvatelé upozorňují na přelety průzkumných dronů nebo vzducholodí s nápisem „Z“, emblémem ruské agrese na Ukrajině. Nebo třeba bóje, které vyznačují státní pomezí na hraniční řece, v minulém roce ukradli ruští pohraničníci. Diplomatické protesty z estonské strany zůstaly bez odezvy.

Rusky mluvící obyvatelstvo, které může posloužit jako záminka pro invazi, spolu s mimořádně zranitelnou polohou přímo na rusko-estonské hranici, dělá z Narvy ideální terč budoucího ruského útoku.

Carlo Masala ve svém hypotetickém scénáři, který zasazuje do roku 2028, předpokládá nejprve vyvolání etnických nepokojů. Jejich spouštěčem by se mohly stát například stížnosti, že narvští Rusové nemohou dostatečně používat svůj jazyk v kontaktech s místní samosprávou.

Následovalo by překročení dvousetmetrové bariéry, kterou představuje hraniční řeka. Podle Masaly by i přes intenzivní obranné přípravy současného Estonska bylo obsazení Narvy otázkou hodin. Souběžně by podle něj mohla ruská strana snadno okupovat i ostrov Hiiumaa, druhý největší v estonském držení, ale obývaný jen několika tisíci lidmi. Odtud by Kreml mohl blokovat klíčové dopravní cesty v Baltu.

V Estonsku jsou sice trvale rozmístěné jednotky NATO, ale 1700 aliančních vojáků pod britským velením spolu s zhruba sedmi stovkami amerických pěšáků by sotva mohlo útoku čelit od prvních hodin – zvlášť, pokud by je ruská armáda vylákala k jižní hranici Estonska masivním vojenským cvičením.

To nejdůležitější by však přišlo až v hodinách následujících po obsazení Narvy. Během nich by se odhalil pravý důvod, proč by Putin o nájezd na příhraniční město stál.

Severoatlantická aliance se zavazuje ke kolektivní obraně území členských států, tedy i Estonska. Spojené státy i generální tajemník NATO několikrát potvrdili, že budou bránit „každý centimetr aliančního území“. Jenže platilo by to i pro Narvu?

„Máme umírat pro Gdaňsk?“ Slogan předválečných francouzských socialistů a pacifistů, který měl vládě v Paříži vymluvit, aby se pokusila zastavit Hitlera. Proč by měli francouzští vojáci krvácet kvůli neznámému městu kdesi na divokém východě Evropy?

Podobně zněly i Chamberlainovy argumenty v době Mnichovské krize. „Vzdálená země a spory mezi národy, o kterých nic nevíme“ - tak mluvil o Československu a kladl posluchačům otázku: Za takovou zemi máme umírat?

Podobnou by si pokládali západní státnící i po obsazení Narvy. S tím, že tentokrát by zněla ještě hrozivěji. Ve hře by totiž byl střet s jadernou velmocí a tedy nejen riziko války, ale i zániku civilizace. To vše kvůli městu menšímu než Kladno.

Oproti této hrůzné alternativě by ruská cesta Západu nepochybně nabízela i pohodlnější cestu z krize. Putin by mohl dát najevo – podobně jako Hitler v případě Sudet – že nehodlá dál postupovat do estonského vnitrozemí a že Narvou jeho požadavky (prozatím) končí.

Masala ve své knize předpovídá napjatou diskuzi v hlavním stanu amerického prezidenta. Protiútok více než dvou tisíc aliančních vojáků rozmístěných v Estonsku by sice mohl ruské okupanty z Narvy vytlačit, ale jen v případě, že by proti němu Rusko nenasadilo v masivní míře své balistické rakety a letectvo. Zabránit tomu by naopak vyžadovalo spojenecké letecké a raketové útoky na ruském území - a tedy i otevřenou válku s Ruskem.

Jak by vypadala bezpečnější alternativa?

Například přesunutí mohutných amerických sil do Pobaltí. I tento krok by ale podle Masaly doprovázely tajné rozhovory s ruskou stranou, aby omylem nedošlo k fatální eskalaci. A Narva, součást území NATO, by dál zůstávala v ruských rukou.

I od českých politiků často zní uklidnění: hrozby ruským útokem proti Evropě jsou jen strašení, Evropa má obrovskou převahu, Rusko nebylo za tři roky války schopné obsadit ani pětinu Ukrajinu.

Tzv. scénář Narva ale ukazuje, že nejpravděpodobnější forma ruské agrese proti Evropě by neměla charakter otevřené invaze. „Velký tankový útok neočekáváme,“ říká doslova pro Der Spiegel Bastian Giegerich, bývalý zaměstnanec německého ministerstva obrany a nyní šéf IISS, zřejmě nejvlivnějšího obranného mozkového trustu na světě.

Pravděpodobnější je podle něj právě obsazení malé části některého pobaltského státu. Poté by záleželo v první řadě na reakci Spojených států. Pokud by Bílý dům nebyl ochotný k razantní reakci, což je zejména za Trumpovy administrativy pravděpodobné, ležela by tíha rozhodnutí na Evropanech.

„Pak bychom se nejspíš dostali do situace, kdy by někteří Evropané chtěli bojovat, jiní vyjednávat a další by se jednoduše dívali stranou,“ dodává Giegerich. „A to by pro mě znamenalo konec NATO.“