Článek
Ještě v devadesátých letech minulého století jsme si občas naříkali, že by stačilo vzít německé zákony, odkoukat jejich způsob práce, chování a obecně i žití a bylo by u nás dobře. Mohli bychom se stát jakousi další spolkovou zemí existující mimo jejich systém, avšak s těsnou spoluprací, a nemuseli bychom zbytečně hledat svou vlastní cestu. Tento zjednodušený pohled byl tehdy ještě prohlubován mnoha frustracemi spojenými s neférovou distribucí státního majetku v polistopadovém období.
Myslím, že při znalosti současné německé situace by to dnes nikoho nemohlo už ani napadnout. Doba, kdy jsme k německému hospodářskému nebo třeba vzdělávacímu systému vzhlíželi s respektem, ba možná i s obdivem, je pryč.
Důvodů je jistě mnoho a vydaly by na celou knihu. Pojmenuji tedy aspoň některé z nich.
Ačkoliv získat německý pas je například v porovnání s USA mnohem jednodušší, přesto je přibližně každý šestý obyvatel Německa stále cizincem. Třecí plochy mezi touto sílící skupinou a Němci jsou značné. Statistiky ukazují výrazně vyšší zločinnost imigrantů a Němci o tom v posledních letech začali otevřeně mluvit. Poukazují nahlas na problémy, o nichž by dříve diskutovali nanejvýš tak ve svých obývácích. Za všechny to po skončení své kariéry v Realu Madrid řekla fotbalová legenda Toni Kroos, který se do své vlasti odmítl vrátit s tím, že by svou dceru večer nenechal vyjít si do města. Raději proto zůstal ve Španělsku.
Jenže ani druhá strana, tedy imigranti, to nemají úplně lehké. Proslulá německá byrokracie se stala téměř neprostupnou a získání všech nutných povolení je úkol na léta. Kvalifikovaná pracovní síla ze zahraničí si navíc stěžuje na vysoké daně (vysokopříjmové skupiny vrací státu polovinu svého příjmu), nepříliš kvalitní státní školství (čeští žáci dopadají v mezinárodních testech lépe než ti z Německa) a existenci skleněného stropu při postupu ve firmách – úplně nejvýš se prostě nedostanou. Momentálně až třetina z nich zvažuje přesun do nějaké jiné země.
Za situace, v níž hospodářství v posledních pěti letech stagnuje, průmysl ztrácí své postavení na zahraničních trzích a léta zanedbávaná infrastruktura přestává sloužit, je nově zapotřebí vyzbrojit armádu a dostat do ní desetitisíce nových vojáků. To jsou velké úkoly.
Pravicově-konzervativní kancléř Friedrich Merz vzešlý z letošních parlamentních voleb se ještě před rokem zaklínal rozpočtovou kázní, snižováním daní a přísnou migrační politikou. Přes veškerý respekt, který na mezinárodním poli budí, se mu tyto plány začaly drolit dříve, než se vůbec ujal vlády. Narychlo si musel nechat schválit balíček s plánem na obnovu infrastruktury, zelenou politiku a zbrojení za bilion eur. Spolu se socialisty a zelenými tak částečně obešel i ústavně zakotvenou dluhovou brzdu.
Je toho jistě mnohem více, ale už jen tento zkratkovitě popsaný sled událostí posílil Alternativu pro Německo (AfD), což je pravicová strana, již německé tajné služby označily za extrémistickou. V současné době jí však dle zveřejněných průzkumů patří první místo ve voličských preferencích, přičemž ve východních zemích dominuje již delší dobu. S odkazem na složitou německou historii s ní ostatní politické strany nespolupracují a kancléř opakovaně slíbil, že preference AfD díky své úspěšné politice sníží. Reálný vnitropolitický vývoj jde však přesně opačným směrem. Je pravděpodobné, že čím méně se Německu bude dařit hospodářsky, tím více se bude tento trend prohlubovat. A to na druhém pólu politického spektra číhají velice silní postkomunisté.
Německé hospodářství považované za hlavní ekonomický motor Evropy se zasekl už před lety a zatím se mu nepodařilo znovu rozběhnout. To je samozřejmě nepříjemné, nicméně rozsah společensko-politických změn by v nejbližších letech mohl být ještě mnohem zásadnější. V Německu tiká bomba, a pokud současná vláda nedosáhne na slibované cíle, může explodovat. To by mělo vliv na celou Evropu.
