Doktoři na Haiti léčí i členy gangu, kteří zabili dcery nebo matky kolegů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na současném Haiti, které terorizují kriminální gangy, není dobré opouštět svou vlastní čtvrť. Ta je sice také nebezpečná, za jejími hranicemi je to ale ještě horší - neboli musíte se řídit heslem: „Znám místní zločince a oni mě.“

Belgický lékař Jean-Marc Biquet toto nepsané pravidlo porušuje, a to alespoň jednou týdně. Musí pro zásoby nebo za pacienty, kteří nemohou navštívit kliniku Pran Men’m v Port-au-Prince, provozovanou organizací Lékaři bez hranic (MSF), a on tak za nimi musí sám jezdit, občas se vydá i za hranice hlavního města.

Je to vždy riskantní výprava, kterou lékař eufemisticky označuje za „neustálou výzvu“. Jeho auto přitom může zasáhnout dron nebo kulky ze samopalu.

Na cestě ho navíc zastavují na provizorních stanovištích členové band a zjišťují, kdo je a co veze. Lidé za průjezd určitou oblastí nebo čtvrtí musí platit „daň“, neboli výpalné. Lékaři jsou většinou tohoto vydírání zproštěni.

„Jsem lékař a pokud je potřeba, abych pomohl, musím to udělat. Je to moje mise,“ říká o svých riskantních výjezdech Biquet v rozhovoru pro Seznam Zprávy přímo z Port-au-Prince.

Tvrdí, že ho nikdy nedoprovází policista, aby ho chránil. „To bych asi mohl přijít o život, protože členové gangů považují policisty za své nepřátele,“ vysvětluje.

Každá výprava je každopádně naplánována do posledního detailu. Posádka se řídí přísnými pravidly a postupy. Musí například o svém záměru cestovat informovat všechny gangy s týdenním předstihem, poté znovu dva dny předem a pak v den odjezdu.

„Ujišťujeme se tak, že všichni souhlasí s naším průjezdem, a nehrozí nám, že nám na hlavu spadne dron s výbušninou nebo že se ocitneme uprostřed bojů,“ říká Biquet.

Popis jeho lékařských cest jen ilustruje současné Haiti, kde lidé žijí v totálním chaosu a násilí. Jednotlivé části země kontrolují gangy, které mezi sebou vedou brutální válku. Špatně vybavená a nepočetná policie s tím nemá šanci něco udělat.

Gangy za sebou nechávají naprostou zkázu: zabíjejí, znásilňují, vyhánějí z domovů, odpírají dodávky potravin a pitné vody. Rabují a následně vypalují domy, nemocnice, školy.

Často jedinou spásou je klinika Pran Men’m organizace Lékaři bez hranic (MSF). Její zaměstnanci se nezastaví. Zraněných, nemocných či traumatizovaných je totiž příliš.

Biquet se svěřuje s tím, že má vlastně tři práce na plný úvazek. Za prvé musí řídit svůj tým a jednotlivé projekty. Za druhé musí zajišťovat dodávky léků a zdravotnického materiálu a případně vymýšlet nové způsoby dopravy, protože na určité zásobovací trase se třeba právě bojuje.

A za třetí svůj čas tráví tím, že neustále řeší krize. V současnosti například horečně hledá anesteziology, protože, jak říká, všichni tito odborníci z rozvrácené země utekli. Biquet zkouší uzavřít dohodu s Haitskou univerzitou, aby její absolventi mohli na klinice pracovat jako stážisti a postupem času třeba v jeho týmu zůstali.

Většina zaměstnanců kliniky je přitom haitského původu. A tito lidé se občas dostanou do nepředstavitelně traumatické situace. Do nemocnice totiž občas přijde se zraněním i některý člen gangu, který zavraždil blízké či děti Biquetových kolegů.

„Představte si na chvilku, že jste nuceni ošetřit někoho, o kom víte, že zabil vaši dceru nebo znásilnil vaši matku. Je to noční můra,“ říká emotivně Biquet, aby jedním dechem dodal: „Ale to je cena, kterou musíme zaplatit za to, abychom mohli každého ošetřit. Musíme přijmout každého, kdo je nemocný nebo zraněný. Musíme zůstat humánní, aby nás (členové gangu) vnímali pouze jako zdravotníky, a ne jako politické aktéry nebo jako někoho, kdo je proti té či oné skupině.“

Profesor haitského původu Robert Fatton, který přednáší na Virginské univerzitě, svou rodnou zemi Seznam Zprávám nedávno popsal jako „peklo na Zemi“, kde vyrůstá ztracená generace.

Upozornil především na osud bezprizorních dětí. Celá řada z nich přišla o své rodiče. Jejich školy jsou z bezpečnostních důvodů zavřené. Často tak samy končí v některém z gangů, aby se uživily a získaly ochranu.

„Mladí dnes vidí, že jediným způsobem, jak něčeho v životě dosáhnout, jak něco získat, je schopnost používat střelnou zbraň. Bojím se jedné ztracené generace,“ řekl profesor Fatton.

Zůstat ale jen tak na ulici je nebezpečné. Tyto děti mohou přijít o život nebo se stát oběťmi sexuálního násilí, které je podle Lékařů bez hranic na „alarmujícím vzestupu“.

Organizace nedávno vydala zprávu, v níž jsou zanesena data posledních deseti let, tedy ode dne otevření kliniky Pran Men’m. Počet případů sexuálního násilí se za posledních pět let podle MSF zvýšil trojnásobně.

Report uvádí, že lékařské týmy jsou svědkem „šokující brutality“, kdy jsou oběti - ženy a dívky - znásilňovány i skupinově. Takto otřesnou zkušenost má podle zprávy až 57 procent sexuálně napadených. „Více než sto pacientů uvedlo, že byli napadeni najednou deseti nebo více pachateli,“ stojí ve zprávě.

Jakoby se trauma stalo synonymem pro současné Haiti, postesknou si často experti. Nevidí přitom cestu ven.

OSN se sice pokoušela a pokouší do země poslat „modré přilby“, jejich působení ale žádný zvrat nepřineslo. I jejich oddíly jsou totiž většinou málo početné. Haiti tak zůstává místem, kde lidé trpí, hladoví a bojí se o sebe a své rodiny.

„Nejvýraznějším rysem je takové tiché utrpení, které nakonec můžete vyčíst z tváří Haiťanů. Velká část mých vlastních zaměstnanců například přichází do práce velmi znepokojena. Dělají si starosti o své děti, které nechali ve škole. Vrátí se na konci dne domů?“ říká lékař Jean-Marc Biquet.