Článek
Jak se za poslední roky, po invazi Ruska na Ukrajinu a po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu, změnil svět i Česká republika? Co nového jsme se o sobě dozvěděli?
Řekl bych, že tyto změny mají společného jmenovatele. Ukazují, jak v naší současnosti úzká skupinka starých bílých mocných mužů a jejich mladších kompliců, de facto nezávislých na politických systémech a institucích, takříkajíc na vlastní pěst může v některých případech činit rozhodnutí s dalekosáhlými, ne-li nedozírnými následky.
Jde o party bez jasně definovatelného členství, které mají v podstatě neomezené množství peněz a přístup ke zbrojním arzenálům. Dostávají se k moci ohýbáním zákonů o volbách, případně jejich faktickým zrušením, a následně mohou tento svět nebo jednotlivé jeho části proměnit k nepoznání, ne-li zničit.
Připadá mi to podobné jako ve starověku nebo středověku, kdy většina populace formálně neměla žádná politická práva. Později si právě proto celý pracně budovaný systém dělení moci a nadnárodních institucí kladl za cíl projevům svévolných absolutistických oligarchií, deptajících svět dobyvačnými válkami, zabránit.
Ale tyto mechanismy v některých případech selhávají, a to nejen pragmaticky, ale i na úrovni idejí: lidé jim přestávají věřit.
Svět ve varu
S invazí Ruska na Ukrajinu a návratem Donalda Trumpa k moci se mluví o konci mezinárodního řádu, který se ustavil po roce 1989. Seznam Zprávy oslovily různé osobnosti a v sérii Svět ve varu se jich ptají, jak se změnila jejich země a kam se bude vývoj ubírat.
Myslím, že svět se za posledních pět až deset let změnil víc, než by se na první pohled mohlo zdát. I když určitě třeba snaha Ruska o ovládnutí Ukrajiny byla postupná a válečné přepadení ji „pouze“ radikalizovalo.
Lidé s oblibou tvrdí, že všechno už dávno věděli a nic je nepřekvapí, rádi si namlouvají, že je všechno víceméně předem jasné a předvídatelné. Ale jak válka proti Ukrajině, tak druhé zvolení Trumpa považovali skoro všichni za něco přinejmenším nepravděpodobného. Stejně tak masivní útok Hamásu na Izrael, následné zničení Gazy a válku proti Íránu, nebo obrovskou moc neonacistické AfD, strany, která vznikla teprve v roce 2013.
Stručně řečeno, dozvěděli jsme se o sobě mimo jiné, že těžko dokážeme předjímat, nebo dokonce řídit budoucnost a jsme do značné míry ovládáni nebezpečnými autoritativními vůdci, kterým nedokážeme účinně vzdorovat. Tím spíš se vzdor stal nezbytností.
Poučilo se nějak Česko a udělalo nějaké systémové změny? Co naopak neudělalo a mělo by udělat?
No, Česko je krátký název středoevropského státu - poučit se mohou jedině nějaké živé bytosti. „Poučit se“ znamená příště jednat na základě dosavadní zkušenosti jinak - nevíme, jaké jsou šance…
Obavy vyvolává víra spousty lidí, že vláda zbraní a peněz je logická a zpochybňovat ji mohou jenom slaboši nebo pitomci. Ale přece jenom se mi zdá, že silnější je určité přirozené procitnutí, které se projevilo třeba v obrovské pomoci lidem prchajícím z války, nebo prozřením, že pacifistické výzvy adresované napadené zemi a těm, kdo jí chtějí dodat zbraně na obranu, jsou cynické a pochybné.
Spíš bych to nazval procitnutím než poučením - a určitě se týká jen určité části české společnosti. Ale byla to myslím dobrá zkušenost, i když se časem začala drobit.
Dozvěděli jsme se o sobě, že těžko dokážeme předjímat nebo dokonce řídit budoucnost. A že jsme do značné míry ovládáni nebezpečnými autoritativními vůdci, kterým nedokážeme účinně vzdorovat.
Systémové změny? Nevím - četl jsem třeba, že se i při zohlednění inflace zdvojnásobil český rozpočet na obranu. To je na jednu stranu neveselé, protože zbraně nečiní lidi šťastnějšími, bohatnou z nich hlavně zbrojní firmy atd. Ale znamená to taky ochotu společně se zasazovat o hodnoty, které se jenom slovy ubránit nedají. To se asi dá nazvat systémovou změnou? Česká vláda první poloviny 20. let, která sklidila tolik kritiky a nenávisti, také vrátila po dlouhé době české politice důstojné místo na mezinárodní politické scéně - aspoň mně se to tak z dálky jevilo.
Jaký dopad budou mít tyto změny na Evropu? Jaký vývoj na kontinentu očekáváte v následujících letech?
Může to znít jako chytrá horákyně, ale myslím, že budou sílit jak různé formy fašismu a konspirologie (teorií spiknutí), tak i odpor proti nim. A to jak ve sféře politiky, tak i zdola v různých formacích občanské společnosti. Alespoň obě tyto tendence už teď kolem sebe pozoruju. Velká mobilizace nejrůznějších vzpour proti dosavadním elitám, delegující naděje do postav autoritativních vůdců. A zároveň citelná mobilizace aktivismu - lidí, kteří vůbec nechtějí, aby s nimi někdo shora manipuloval, a kteří nacházejí účinné prostředky, jak to dát najevo.
Ale bude třeba hledat novou terminologii a hlavně nové principy: vývoj posledních let ukazuje, že někdejší společné hodnoty lidských práv, pluralitní demokracie a svobodného trhu jsou jen zastaralou hromadou střepů a trosek.
Co se změnilo konkrétně ve vašem oboru za poslední roky? Jaké největší výzvy a přísliby v něm vidíte?
Pro východoevropská studia je válka proti Ukrajině velkou výzvou, protože celý obor byl desítky, ne-li stovky let velmi rusocentrický. A v rámci Ruska orientovaný na kulturní a vědecký kánon Moskvy a Petěrburgu. A to i v případě témat, která se tematicky týkala jevů v úplně jiných jazycích a teritoriálně vzdálených od těchto dvou metropolí tisíce kilometrů. Tato automatizovaná hierarchie spojovala dokonce oficiální kulturu s kulturou disidentskou a undergroundovou a spojovala ideologicky protikladné výklady na různých stranách barikád ve studené válce, v postsovětském období se z tohoto hlediska moc nezměnilo.
Obavy vyvolává víra spousty lidí, že vláda zbraní a peněz je logická a zpochybňovat ji mohou jenom slaboši nebo pitomci.
Tento monolitní systém, který měl tolik opěrných bodů, se částečně zhroutil. Mnohým vědcům až ve válce došlo, jaká schémata mechanicky přebírali. Pokud říkám „částečně“, pak proto, že jiná část akademické obce se snaží vsugerovat sobě i okolí, že válka je sice ošklivá, ale s vědou, univerzitami a vědeckým poznáním nijak přímo nesouvisí, protože ty jsou z podstaty objektivní, neutrální, apolitické. Už z tónu, jakým tuto pozici reprodukuji, je asi znát, že nejsem jejím vyznavačem. Ale je to mnohde silná lobby.
A mezitím lavíruje sousta různých elegantních „maskáčů“ a „makeupů”: třeba se místo ruské literatury říká rusofonní, protože to zní jako něco nezávislého na ruském státu. I když se za tímto označením často skrývají výhradně ruské předměty zkoumání. Nebo se některé jevy nazývají „východoevropské“ - a k deseti ruským příkladům se přidá jeden běloruský a nějaké narychlo vyhledané srovnání s něčím polským. Ale mnozí si také kladou nové a nově naléhavé otázky, které dřív, pokud se vůbec kladly, byly okrajové a exotické.
Každopádně je teď účast na těchto procesech dobrodružná a místy dramatická. Což je pro vědní obor dobře.
