Orwellovo ministerstvo pravdy nosíme každý v kapse. Co s námi bude?

Sociální realita není jednou provždy daná, ale průběžně se utváří a proměňuje. Můžeme to vnímat jako pokrok nebo úpadek, podstatné však je, že ke změnám ve společnosti dochází neustále.

Myšlenka, že se svět neustále mění, samozřejmě není nová. Nové jsou však rychlost a povaha těchto změn i reakce, které vyvolávají. Výsledkem je postupný rozpad základů sdílené sociální reality a prohlubující se izolace. Ta přitom byla po téměř celou dobu lidské existence podstatě společenského života cizí.

Řada odborníků hledá počátky tohoto procesu už v průmyslové revoluci. Industrializaci provázela urbanizace, která zase sehrála významnou roli při formování národa jako zdroje společné identity. Přispělo k tomu také rozšíření vzdělání na další vrstvy společnosti.

Vedlejším důsledkem byl vznik početné gramotné populace, která začala získávat informace z různých tištěných zdrojů. Ty se od sebe postupně stále víc lišily svým ideologickým zaměřením. Tento vývoj představoval jeden z prvních mechanismů, které začaly narušovat jednotné vnímání společenské reality.

Rozhlas byl technicky náročnější na výrobu a šíření než tisk, a proto zpočátku nemohl nabízet srovnatelnou rozmanitost, ani tak široké ideologické spektrum. Více se soustředil na zábavu a reklamu. Raná televize se ze stejných důvodů vyvíjela podobně.

Důležitou změnou ovšem bylo, že lidé začali média konzumovat mnohem více v soukromí. Po většinu 20. století to nepředstavovalo zásadní problém. Nabídka byla omezená a vysílaný obsah musel oslovovat masové publikum, takže stále podporoval alespoň určitou míru společně sdílené reality.

Zároveň se však vytvořil nový návyk: lidé si v soukromí domova vybírali z dostupné nabídky především to, co je bavilo, a přitom si zachovávali pocit, že jsou součástí širšího celku. Rozšíření internetu a pokles nákladů na šíření mediálního obsahu na konci 20. a počátku 21. století odstranily omezení, která pomáhala za přispění masových médií udržovat jakous takous společenskou soudržnost.

Satelitní rozhlas, kabelová a satelitní televize, internet a sociální sítě společně vytvořily dokonalou bouři. Nové technologie přinesly nepřeberné množství mediálních zdrojů, které se zásadně liší poskytovanými informacemi, ideologickým zaměřením i modelem zábavy.

Všechny nabízejí podobný pocit příslušnosti k určitému společenství, která jsou však mnohem menší než v minulosti. Jejich sdělení zato bývají intenzivnější, vyhraněnější.

Náš kontakt se světem mimo média a tedy sdílení společné reality však nebyl narušen. Tuto poslední pojistku odstranila až pandemie covidu-19.

Tehdy jsme se omezili na komunikaci s okolím prostřednictvím obrazovek. Zjistili jsme, že velká část pracovního života může pokračovat i v izolaci. Také společenský život, který se už předtím stále více přesouval do digitálního prostředí, se tam přenesl téměř kompletně.

Pandemie dramaticky urychlila proces, který probíhal již dvě desetiletí - sociální realitu jsme začali prožívat převážně individuálně, prostřednictvím obrazovek, a poslední významná překážka jejího dalšího tříštění téměř zmizela.

To, co jsme přijímali jako pravdivé, faktické a skutečné, přitom procházelo filtrem zábavy a obchodních zájmů. Vzhledem k tomu, že algoritmy sociálních sítí jsou nastaveny tak, aby nám předkládaly obsah, který potvrzuje naše názory, může se informační bublina každého z nás stát jediným světem, který prostřednictvím obrazovek vnímáme.

Mnohé z našich institucí přitom stále závisejí na existenci společně sdílené reality. Lidé, bez nichž tyto instituce nemohou fungovat, však stále častěji žijí v oddělených sociálních realitách. A každá z nich má své pravdy. Výklady, které by se dříve objevovaly na okraji informačního spektra a většina společnosti by je odmítla jako konspirační teorie či propagandu, se dnes mohou stát pevně zakořeněným přesvědčením, jímž lze jen obtížně otřást.

Orwellovo ministerstvo pravdy dnes nosí každý z nás v kapse, v telefonu. Neustále pro nás spoluvytváří realitu a přizpůsobuje ji našim individuálním přáním, potřebám a pohledům na svět.

Je zřejmé, že této situace mohou cyničtí aktéři využívat k prosazování vlastních ekonomických, vojenských či jiných cílů. Ještě závažnějším rizikem je ale ztráta schopnosti jednotlivců samostatně jednat a postupné opouštění toho, co jsme dosud chápali jako společnou sociální realitu.

Nemůžeme si vzájemně rozumět, pokud každý žijeme v jiném světě. Nemůžeme řešit problémy, které se objektivně týkají nás všech, pokud ztratíme společná měřítka pro posuzování skutečnosti i schopnost shodnout se na tom, co vůbec problém představuje.

Nehrozí pouze zánik existujících systémů. K podobným změnám docházelo v průběhu dějin vždy. Tentokrát však riskujeme, že sociální realitu nedokážeme nahradit žádným jiným systémem, který by mohl společnosti skutečně prospívat.

Hrozí také, že se vzdáme vlastní schopnosti ovlivňovat skutečný svět. Místo toho se stáhneme do různých simulací reality, které zlehčují skutečná nebezpečí a nabízejí nám pocit, že se něco podařilo, přestože se ve skutečnosti nic nezměnilo. Tyto simulace nás uklidňují a baví, aniž by přispívaly k řešení čehokoli skutečného.

Situace může vypadat beznadějně. Může se zdát, že nezadržitelně směřujeme ke zkáze. Připomeňme si však první větu: „Sociální realita není jednou provždy daná, ale průběžně se utváří a proměňuje.“

Cíleným jednáním můžeme znovu získat schopnost ovlivňovat vlastní život i obnovit skutečné mezilidské vztahy. Rozvíjejme vztahy ve fyzickém světě, a to s lidmi z různých prostředí, s odlišnými zkušenostmi i názory.

Navažme kontakt se sousedy, poznejme své kolegy, navštěvujme veřejné debaty a společenské akce, zapojme se do sportovních či kulturních spolků. Vymaňme se z vlivu algoritmů, které nám zastírají skutečnost, hledejme kontakty i informace mimo obrazovky a mimo obsah, jehož hlavním cílem je nás jen pobavit. Mějme odvahu vystoupit ze své komfortní zóny a skutečně se zapojit do společenského života.

V roce 1624 napsal John Donne: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny.“

O čtyři sta let později riskujeme, že mu dokážeme opak. Stane-li se každý z nás ostrovem, staneme se všichni trosečníky. Nastal čas začít mezi sebou aktivně stavět mosty.