Kamala Harrisová odkrývá zákulisí: Výčitky Bidenovi i Trumpova vlídná tvář

Byla to jedna z prvních zastávek během její prezidentské kampaně - vystoupení před tisíci černošskými ženami v Indianapolis. Atmosféra v hale byla tak pozitivně elektrizující a laskavá, že „pronikla jejím brněním“.

Tak Kamala Harrisová popisuje tento večer ve své knize s názvem 107 dní, která teď vychází v USA a jejíž úryvky se už předem objevily v amerických médiích. Titul odkazuje na délku nejkratší prezidentské kampaně v historii Spojených států. Brněním politička míní svou zdrženlivost.

Harrisová, jak je známo, na demokratické kandidátce loni nahradila prezidenta Joea Bidena v boji o Bílý dům s republikánem Donaldem Trumpem. Tyto dvě postavy tvoří myšlenkový i emocionální základ knihy, kterou Harrisová sepsala spolu s novinářkou a nositelkou Pulitzerovy ceny Geraldine Brooksovou.

Bývalá viceprezidentka své vzpomínky, představy, pocity a vize popisuje v jedné chvíli s notnou dávkou opatrnosti, v jiných pasážích je tu ale jiná, méně známá Harrisová: přímočará, vášnivá, dokonce i místy vulgární. Přeneseně řečeno, odkládá tu ono brnění.

Snad nejvíce se tyto dva styly promítají v popisu vztahu s Bidenem. Odmítá, že by stárnoucí demokratický prezident měl, tak jak to na veřejnost vypustila řada Bidenových poradců, ztrácet své kognitivní schopnosti.

„Mnoho lidí chce vyprávět příběh o nějaké velké konspiraci v Bílém domě, aby zakryli Bidenovu neschopnost. Tady je pravda, jak jsem ji zažila já. Joe Biden byl chytrý chlap s dlouholetými zkušenostmi a hlubokým přesvědčením, že je schopný vykonávat prezidentské povinnosti,“ píše Harrisová, aby vzápětí dodala: „Ale v 81 letech se Joe unavil. Jeho věk se projevil fyzickými i verbálními problémy.“

Bývalá viceprezidentka rozsáhle píše o dlouhém rozhodování Joea Bidena, zdali v jeho skomírající kampani pokračovat. Zvlášť po tvrdě kritizované prezidentské debatě s Donaldem Trumpem, kde Biden působil očividně ztraceně a unaveně a pronášel zcela nesmyslné výroky. Dal si ale na čas a svou kandidaturu stáhl až o tři týdny později.

Harrisová se s tímto liknavým přístupem ani teď, zdá se, nedokáže smířit.

„Je to rozhodnutí Joea a Jill (manželka prezidenta Jill Bidenová, pozn. redakce). Všichni jsme to opakovali jako mantru, jako bychom byli zhypnotizovaní. Byla to slušnost, nebo lehkovážnost? Zpětně si myslím, že to byla lehkomyslnost. V sázce bylo prostě příliš mnoho. Tohle nebylo rozhodnutí, které mělo být ponecháno na egu jednotlivce, na ambicích jednotlivce. Mělo to být víc než osobní rozhodnutí.“

Přiznává nicméně, že sváděla svůj vlastní vnitřní spor.

„Jsem loajální člověk. Měla jsem během těch měsíců rostoucí paniky Joeovi říct, aby zvážil, že nebude kandidovat? Možná. Ale Američané ho už jednou v podobném souboji zvolili. Možná měl pravdu, když věřil, že to udělají znovu,“ píše Harrisová s tím, že byla v „nejhorší pozici“, protože by její případné naléhání na prezidenta, aby se kandidatury vzdal, vyznělo jako „holá ambice“ a „jedovatá neloajálnost“.

Každopádně Bidenovi a jeho týmu vyčítá, že od nich nedostala dostatečnou podporu, že se nesnažili pozvednout její profil, dodat jejím kariérním úspěchům na oslnivosti. Připomíná, že byla státní zástupkyní Kalifornie a také senátorkou za stejný stát, zastupovala tedy „každého osmého Američana“.

„Když mě Fox News (pravicová televize nakloněná Trumpovi, pozn. red.) napadala kvůli všemu, od mého smíchu přes tón hlasu, s kým jsem chodila ve dvaceti, nebo tvrdila, že jsem nájemnice ministerstva spravedlnosti jen kvůli barvě pleti, Bílý dům mě jen vzácně bránil mým skutečným životopisem,“ píše dotčeně.

Jsou to zřejmě ty nejtrpčí pasáže knihy. Harrisová si stěžuje i na to, že coby viceprezidentka, tedy druhá nejmocnější politička v zemi, nedostávala od Bidena pořádné úkoly, neboli nemohla se nijak projevit a ukázat, co v ní skutečně je.

„Lorraine Volesová, moje šéfka kanceláře, musela neustále obhajovat mou roli na akcích: Nebude tam stát jako květináč. Dejte jí dvě minuty na projev. Ať představí prezidenta,“ vzpomíná Harrisová.

Jak ve své recenzi píše deník New York Times, Harrisová vypočítává, jak se cítila odsunuta na vedlejší kolej a když už se na ni Biden nebo někdo z jeho týmu obrátil, dostávala nevděčné úkoly, jakým byla například snaha o vyřešení nelegální imigrace.

Přesto její popularita rostla a z původních negativních čísel se vyšplhala až do solidní oblíbenosti. Na konci loňského června na ni podle portálu 538 se sympatiemi nahlíželo jen 36 procent Američanů, v říjnu ke konci kampaně už to byla téměř polovina voličů.

V knize 107 dnů se vrací k okamžiku, kdy podle průzkumů začala v popularitě Bidena dotahovat a nakonec ho i výrazně předčila. Poradcům prezidenta se podle ní nelíbil kontrast mezi jejím „leskem“ a jeho „šedivostí“.

„Nikdo z nich nepochopil, že když se mi daří, daří se tím pádem i jemu samotnému. Že vzhledem k obavám ohledně jeho věku byl můj viditelný úspěch jako jeho viceprezidentky zásadní. Poslouží jako důkaz jeho úsudku při mé volbě a také ujištění, že kdyby se něco stalo, země je v dobrých rukou. Můj úspěch pro něj byl důležitý. Jeho tým to nechápal.“

Kamala Harrisová jen výjimečně připisuje chybu za nezdar své kampaně sama sobě. Snad největší sebezpytování přichází v pasáži, kdy zmiňuje své vystoupení v pořadu The View.

Když se jedna z moderátorek zeptala, co by v předchozích čtyřech letech (Harrisová) udělala jinak než Biden, demokratická kandidátka lakonicky odpověděla: „Nic mě nenapadá.“

„Netušila jsem, že jsem právě odjistila ruční granát,“ přiznává Harrisová. Podle ní členové jejího týmu byli přímo ve studiu „bez sebe“, měli za to, že viceprezidentka dala Trumpově kampani „dar“ a „munici“ k následným atakům.

Ty měl pomáhat odrážet její kandidát na viceprezidenta - Tim Walz, guvernér státu Minnesota. Harrisová nicméně dává najevo, že „ideálním partnerem“ měl být někdejší ministr dopravy Pete Buttigieg. Bez skrupulí ale dodává, že jedině v případě, že by byl „heterosexuálním bílým mužem“. Harrisová byla přesvědčena, že by většina Ameriky na jedné kandidátce nepřijala Afroameričanku a gaye.

Harrisová zmiňuje i guvernéra Pensylvánie Joshe Shapira či senátora z Arizony Marka Kellyho. U prvního ale měla pocit, že by byl příliš aktivním viceprezidentem a chtěl by „být v místnosti při každém jejím rozhodnutí“. Kellyho, bývalého astronauta a vysloužilého námořní důstojníka, popsala jako „magnetického“ s tím, že ho „obdivuje“.

Harrisová si ale podle svých slov „nebyla jistá“, jak by „neposkvrněný“ Kelly zvládal negativní útoky, které by na něj Trump pravděpodobně začal chrlit.

Donald Trump se v knize logicky rovněž často objevuje. Harrisová ho přitom popisuje jako politika dvojí tváře. Trump podle ní dokáže být ve chvíli, kdy kolem nejsou kamery, pozorný s velkou dávkou starostlivosti. Harrisová jako důkaz předkládá dva telefonní hovory, které s Trumpem během kampaně vedla.

Republikánovi sama zavolala, a to po zmařeném atentátu ve West Palm Beach. Policie tam dopadla muže se zbraní v ruce, který se skrýval v křoví poblíž golfového hřiště, kde Trump zrovna hrál.

„Odvedla jste skvělou práci, opravdu,“ řekl jí Trump. „Můj jediný problém je, že je pro mě kvůli tomu velmi těžké se na vás zlobit. Říkám si: „Co mám dělat? Jak o vás teď mám říkat špatné věci?“

„Tak to nedělejte,“ odpověděla.

„Zmírním to,“ slíbil Trump. „Udělám to. Uvidíte.“

Neudělal. O měsíc později například během volebního mítinku v newyorské Madison Square Garden Harrisovou označil za „ďábla“, „hlupačku“, „radikální marxistku“. Další řečníci viceprezidentku osočovali označeními jako prostitutka či antikrist.

Harrisová napsala, že na Trumpovu velkorysost nenaletěla. „Je to podvodník. Je v tom opravdu dobrý. Připravovala jsem se na telefonní rozhovor s panem Hydem, ale hovor zvedl doktor Jekyll.“

Donald Trump nakonec Kamalu Harrisovou přesvědčivě ve volbách porazil. Bylo to pro ni hořké a těžko pochopitelné. Na mítinku v Indianapolis při pronesení slov „Až budu prezidentkou“ ji v ústrety vyšel „nadšený řev“ oddaných stoupenkyň. Všichni věřili v historický úspěch první černošské ženy v boji o Bílý dům.

Přání otcem myšlenky.

Když bylo zjevné, že Trump se vrací do Bílého domu, Kamala Harrisová tomu nemohla uvěřit. „Sotva jsem dýchala,“ píše.

Jeden z jejích asistentů odlupoval nápis „Paní prezidentka“ z oslavných koláčků, než je naservíroval zdrceným členům kampaně. Harrisová se prý neustále ptala: „Bože můj, Bože můj, co se stane s naší zemí?“