Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
„Válku chtějí vyvolat Spojené Státy a NATO, které stojí jen o to, aby z toho profitoval jejich válečný průmysl. Zisky jdou do rukou jejich kapitalistů. Sami si přitom neumějí zjednat pořádek ve své zemi, kde trpí černošské obyvatelstvo, a vedou koloniální války.“ Odkud citát pochází? Ne, není to úryvek z projevu ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Ale odborářská příručka sovětské propagandy Boj za světový mír, vydaná v Československu v nákladu třicet tisíc výtisků v roce 1950.
Proč i po sedmdesáti letech Rusko stále opakuje to samé? Každá propaganda je do velké míry založená na velkých příbězích, které jsou vnitřně propojené a dávají dohromady určitý řád. Neustálou aktualizací, rozšiřováním a opakováním těchto velkých příběhů pak propaganda ožívá. V každém příběhu jde o souboj dobra se zlem.
V tomto případě podle Rusů (či dříve Sovětů) zlý Západ útočí na všechno ruské, chce Rusko zničit, protože mu závidí jeho kulturu a lid a chce je „cancelovat“. Jádro ruského vysvětlení „speciální operace“ na Ukrajině tkví v tom, že Ukrajinci utlačují, šikanují a zabíjejí Rusy, kterým jejich krajané přicházejí na pomoc.
Slabina tohoto vysvětlení tkví v tom, jak poznamenal politolog Ivan Krastev, že až dosud prezident Putin odmítal uznat Ukrajince jako národ – byla to podle něj jen součást jednoho velkého ruského národa, která se neprávem při rozdělení Sovětského svazu jaksi oddělila.
Proto Putin vykládá válku na Ukrajině jako mírové tažení za znovusjednocení. Aby dokonale oddělil dobro od zla a vysvětlil, proč posílá bojovat „bratry proti bratrům“, použil tu nejsilnější metaforu pro zlo, jakou v Evropě známe: fašismus. Označit někoho za nacistu znamená to nejhrubější odsouzení. Ukrajinští fašisté podle ruské propagandy vraždí děti (obzvláště krutým, až rituálním způsobem), vytvářejí si vlivové zkorumpované sítě a jejich cílem je společně s Američany vyvolat třetí světovou válku. Rusko je tedy jednoznačně na straně dobra, brání vlastní lidi a brání i světový mír (sic!).
Odkud se tato prazvláštní logika vzala? Je vůbec možné, aby propaganda o černé tvrdila, že je bílá, a lidé jí to věřili? V propagandě to možné je, a není to dokonce ani nic nového. Tato propagandistická strategie se nazývá „velká lež“ (Grosse Lüge) a nepoužíval ji nikdo jiný, než – Adolf Hitler. Tvrdil, že za porážku Německa v první světové válce („vrazili Němcům dýku do zad“), za ekonomickou krizi a nezaměstnanost Německa jsou odpovědní Židé. Prý chtějí válku, protože mají zisky z válečného průmyslu, vytvářejí vlastní sítě a ovládají svět. Navíc páchají zvěrstva, opět stejný příběh o vraždění neviňátek a krvi panen. Úkolem Německa podle Hitlera je proto svět, a zejména čistý německý národ, před Židy bránit.
Hitler sám v Mein Kampfu popisuje, že jsou to Židé, kteří raději řeknou velkou lež, protože jí lidé snáze uvěří než lži malé – a sám tuto strategii doslova využil. Samozřejmě svou ideologii tak sám neviděl ani nepojmenoval, název „velká lež“ pochází ze zprávy amerických tajných služeb, které tak německou propagandu ve druhé světové válce označily.
I proto dnes vidíme ruské politiky a mluvčí v televizi bezostyšně lhát – o tom, že zraněná žena z porodnice je ve skutečnosti najatá herečka, že Ukrajinci si bombardují města sami, a že to tam takto vypadalo i před válkou. Tyto „názory“ pak do úmoru opakují ruská média, digitální trollové, užiteční idioti, ale i lidé, kteří tomu prostě z nejrůznějších důvodů věří. Protože uvěřit velké lži je snazší než malé – to by si přece nikdo nevymyslel, na tom musí být něco pravdy…
Stejně tak jako tomu bylo u Hitlera, je potřeba i u Putina jeho úvahy brát vážně, jakkoliv se zdají nerealistické a šílené. Hitler mimo jiné usilovně dbal na to, aby propaganda nazývala věci jinými jmény, například že genocida je „konečné řešení“. Putin invazi říká speciální operace. Vyměněná slova pomáhají odvádět pozornost od podstaty věcí. Paralel mezi nacistickou a ruskou ideologií je více. Pro Hitlera byli Němci v roli těch dobrých, kteří svět očistí od nečistých Židů a rozmnoží lepší, árijskou rasu. Jak ve svém facebookovém postu před několika dny zopakoval jeden z hlavních Putinových „filosofů“ Alexandr Ďugin, Rusko je jediným slovanským národem, který se stal světovou mocností a vybuduje světovou říši, které všem – i Ukrajincům – přinese řád, spravedlnost, prosperitu a svobodu. Ďuginovy představy o tom, že Rusko je nový Řím, který ty ostatní zničí jako Kartágo, dosud málokdo bral vážně – byly totiž určeny především domácímu publiku, Rusům.
Stejně jako Hitler věděl, že příběhu o velikosti a právu na sebeurčení německého národa uvěří jen Němci, a ostatním se musí prezentovat jinak (v Americe se o to pokoušel například komunikační expert Ivy Lee), i Putin má pro zbytek světa jinou strategii. Jejím cílem je znejistit, relativizovat, nalomit, znevěrohodnit a podkopat důvěru – ve stát, ve vědu, ve svobodu, demokracii, v realitu a v to, že existuje pravda a lež. Západ to přijal lakonickým konstatováním, že žijeme v době „post-pravdivé“, jako by všechno byl jen souboj různých pohledů a objektivní realita neexistovala. Vše je jen „pluralita názorů“, kterou je třeba akceptovat a akcentovat. Britský publicista Peter Pomerantsev, narozený v Kyjevě, tuto strategii trefně nazval „nic není pravda, všechno je možné“ a „toto není propaganda“ – mimochodem, obě takto nazvané knihy vyšly již před lety i v češtině.
Tato strategie je o poznání složitější a sofistikovanější, protože vyžaduje mnohem širší aktualizaci a více různých příběhů. Ty se pak přizpůsobují kultuře a myšlení jednotlivých zemí. Mezi evergreeny patří například příběh o rasismu v demokratických zemích, který je podle ruské propagandy ústředním a hlavním světovým problémem. U nás se v internetových diskusích často objevuje pod nálepkou „ale Američané bijí černochy“.
Další příběh je o dekolonizaci a „imperialistických choutkách“ ovládnout svět, ztělesněný například argumentačním faulem, zvaným úhybný manévr, nebo také whataboutismus: „ale Američané v Iráku…“ nebo „ale Izraelci v Palestině…“. Mezi další příklady patří oblíbený narativ „uniklé biologické zbraně USA“, který Rusové použili v osmdesátých letech u AIDS, předloni u covidu a nyní na Ukrajině (o údajných biologických zbraní šířených ptáky, což opakoval i režisér Nikita Michalkov).
Dále se objevuje znejišťování pomoci a financí (vše, co jde na charitu, se prý rozkrade…) a leadershipu (Zelenský prý dávno emigroval, ať si válku platí ze svého, když na ni nemá…). Tradičním motivem je také obracení k vlastním problémům země: dnes je to zejména drahý benzín a inflace. Dá se předpokládat, že tento narativ „politici by se měli starat o blaho Čechů, a ne Ukrajinců“ v budoucnu významně posílí.
Dalším konceptem, který můžeme oprášit z dějin propagandy, je boj proti vnitřnímu nepříteli. V komunistickém Československu byli takzvaní vnitřní nepřátelé ti, kdo byli označeni za potenciální hrozbu pro politickou a sociální stabilitu státu – třeba duchovní, disidenti, kulaci, ale i někteří umělci a další. Vladimír Putin těm, „kdo nejsou s ruským národem“, veřejně vyhlásil válku před pár dny, kdy je označil za pátou kolonu, národní zrádce a řekl, že s nimi naloží jako s mouchou, která mu vletěla do pusy. V metafoře tak označil i Rusy, kteří „odešli“ do zahraničí. Podobně jako když o Zelenském řekl, že bude jak v písničce o znásilnění Trp, moje krasavice.
Putinova násilím šířená propaganda o statečné obraně ruského lidu proti zlým Ukrajincům měla zatím jeden nezamýšlený dopad. Výrazně zlepšila image Ukrajiny téměř na celém světě. Zatímco dnes je značka Ruska jako země, jako politického či byznysového partnera, doslova v troskách, značka Ukrajiny se paradoxně utvořila v mysli Západu až v boji proti agresivnímu Rusku.
Propaganda, psyops a infowars
Propagandu si můžeme jednoduše definovat jako cílenou snahu o ovlivnění myšlenek, postojů a jednání určitých skupin obyvatel prostřednictvím komunikace.
Propaganda je obvykle založená na určitém ideovém základě: politické ideologii, náboženství, apod. Častokrát se s ní bojuje v médiích a kyberprostoru, a to nejen o obsah, ale také o kanály – o vysílače, rádiové spojení, informace, telefonní linky a samozřejmě internetové připojení (proto zde hraje roli i cenzura). Pro tento typ boje se používá také označení informační operace nebo informační války (infowars).
Hodně se také objevují pojmy psychologické operace (psyops) nebo psychologické války (psywars), které se zaměřují zejména na získání důvěry cílových skupin, podlomení morálky nepřítele a naopak posílení morálky vlastních lidí. Boj v informačním prostoru uvedl jako jednu z hlavních strategií „nových vojenských metod“ a „hybridní války“ náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov už v roce 2013 v článku pro Vojensko-průmyslový kurýr, který později nepřesně proslul jako Gerasimova doktrína. Gerasimov spolu s ministrem Sergejem Šojgu patří údajně k nejbližšímu Putinovu okruhu lidí, kterým plně důvěřuje a s nimiž plánoval vojenský útok na Ukrajinu.