Hlavní obsah

Komentář: Válka ukázala, jak moc nám chybí strategická komunikace státu

Denisa Hejlová
Vědkyně a expertka na strategickou komunikaci a public relations
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Neméně důležité než obrana samotná je společné vědomí, co a proč bráníme. (Ilustrační snímek ze cvičení.)

Reklama

8. 3. 18:15

Nestačí jen nakupovat vojenskou výzbroj – je potřeba také podpořit psychologickou obranu našich obyvatel.

Článek

Již minimálně osm let slýcháme, že česká vláda chce strategickou komunikaci, že již proto schválila to či ono a že nastoupí nový člověk, který vládní komunikaci sjednotí a dá jí tolik potřebnou strategii. To všechno je skvělé, jenže v současné situaci je potřeba, aby se to stalo hned teď. Ne včera bylo pozdě, ale i před osmi lety bylo pozdě. Povězme si nyní proč.

Strategická komunikace státu má dva základní cíle: za prvé vysvětlovat lidem doma i v zahraničí, co jsme za stát, jaké jsou naše hodnoty, co umíme a co děláme. Za druhé musí budovat strategickou komunikaci v takzvaném bezpečnostním slova smyslu: sledovat situaci na mezinárodně-politickém poli, analyzovat a předvídat kroky cizích států a mocností a komunikovat různým aktérům a občanům sdělení, která posílí naši mezinárodně-politickou pozici a odvrátí destabilizační či jinak potenciálně ohrožující kroky protivníka.

Strategická komunikace státu je vždycky spojená s vládou a navázaná na politickou komunikaci, protože je to právě politická reprezentace, která spoluurčuje základní hodnoty našeho státu. Tuto roli nelze outsourcovat na nějakou neziskovku nebo na nějaký mimopolitický subjekt, protože jsou to v konečném důsledku politici, kteří jsou za ni zodpovědní – včetně zodpovědnosti za to, když tato složka ve vládě chybí. Viděli jsme, jak moc scházela koordinace vládní komunikace v pandemii, kdy levá ruka nevěděla, co dělá pravá, ministerstva komunikovala chaoticky stovky příkazů a zákazů, politici byli pořád v televizi, a přitom neuměli jednoduše vysvětlit kroky vlády. I to vedlo k bezprecedentní ztrátě důvěry lidí.

Pokud vám strategická komunikace vlády zní jako převlečená propaganda, vysvětlím, v čem je základní a docela podstatný rozdíl: strategická komunikace existuje ve svobodném demokratickém světě, který umožňuje pluralitu názorů a nemá cenzuru. Právě proto se tolik lidí obrátilo proti krokům EU, k nimž se přidalo Česko a „zavřelo“ pár proruských médií. Můžeme argumentovat, že to nejsou média, ale hlásné trouby propagandy, ale základním protiargumentem pro zachování svobody médií je to, že zavírání – byť propagandistických – kanálů prostě nepatří k našim demokratickým hodnotám a že se s nimi musíme vypořádat jinak. Ale jak?

Nejčastější odpovědí je spolehnutí se na zdravý rozum našich občanů, který budeme rozvíjet posilováním kritického myšlení, ukazováním toho, jak propaganda funguje, a vysvětlováním významu demokracie a našich hodnot. Ani toto „očkování proti propagandě“ nefunguje úplně, jak víme již z komunikačních studií minulých světových válek. Přesto je stále tou nejmocnější zbraní proti zahraniční propagandě, která, jak nyní vidíme, je doprovázena i řečí zbraní. Součástí války jsou i psychologické operace a propaganda, cílená snaha o ovládnutí myšlenek a postojů lidí, které jdou v síle působení daleko za hranice strategické komunikace, ale mívají častokrát stejné cíle. A mají stejně ničivé dopady jako zbraně, protože rozbíjí mezilidské vztahy a vedou i k tomu, že podporují lidi v zabíjení.

Strategická komunikace státu je tak ve své bezpečnostní oblasti důležitou součástí obrany státu. Nestačí jen nakupovat nové vojenské letouny a výzbroj – je potřeba také podpořit psychologickou obranu našich obyvatel. Jednou z jejích součástí – pouze jednou z mnoha složek – je také častokrát diskutovaný boj se zahraničními dezinformacemi. Každý už asi rozumí, že dezinformace nejsou nějaké alternativní názory, ale záměrně šířená sdělení, jejichž cílem je způsobit škodu: nalomit důvěru, demoralizovat, zpochybnit víru v demokracii nebo upnout pozornost někam jinam. Stát ale nyní potřebuje komplexní strategii komunikace, nejen specializovaný útvar na boj s dezinformacemi.

Cílem strategické komunikace státu je posílit takzvanou resilienci, tedy obranyschopnost či odolnost obyvatelstva, a to ve všech věkových nebo profesních skupinách. Nejde jen o zavedení „branné výchovy“ znovu do škol, jak říká například uznávaný profesor Miroslav Mareš. Musíme si uvědomit, že podstatnou součástí boje (a to i v době míru) je boj o duši a mysl obyvatel. Toto téma je přitom už léta naprosto přehlížené a ve společnosti existuje jen jako jedna ze součástí nepovinné mediální výchovy, která se u nás učí díky pár nadšeným učitelům a neziskovkám. Učitelé sami přitom někdy léčkám zahraniční propagandy propadají.

Někdo může namítnout, že zavádět teď nějakou strategickou komunikaci jako stálou složku vládnutí je zbytčeně hysterická reakce na invazi na Ukrajinu. Není. Ruská propaganda, která u nás řadu let působila a působí, je ve své obsahové podobě relativně prohlédnutelná, někdy až primitivní. I proto jsou její oficiální nástroje méně škodlivé – protože se čím dál více vzdalují od reality a zacyklují se jen v oficiálně povoleném orwellovském newspeaku, který válce říká „operace“. Další nedemokratičtí aktéři mohou být – a už jsou – mnohem sofistikovanější a vyspělejší, nejen ve srovnání s Ruskem, ale především s námi. Připravte se především na Čínu, která v oblasti digitálních technologií a útoků v kyberprostoru již nyní hraje prim.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované