Článek
Ruský režim se sice zdaleka ještě nehroutí. Vladimir Putin tak může nadále sázet na svou strategii postupného válcování Ukrajiny – nehledě na cenu, kterou za to musí platit. Řečeno cynicky s Erichem Mariou Remarquem: protikremelské jednotky, složené z ruských občanů, sice zaútočily z Ukrajiny na ruskou Bělgorodskou oblast, ale jinak je na frontě celkem klid.
Jenže bylo by bláhové jen mávnout rukou, že není co řešit, když se z vojenského hlediska nic nezměnilo. Naopak. Pro Putina to musela být podobně potupná facka jako říjnový bombový útok na Kerčský most spojující Rusko s Krymem.
Náhle to přece vypadá, že se trochu viklá jeden z pilířů davové psychózy, kterou Putin v Rusku soustavně buduje. Tedy představy, že dokud se vše děje jen na Ukrajině, dokud to je jen „speciální vojenská operace“, nemusí to nikoho v Rusku moc trápit.
Rýsuje se tu vidina občanské války, něco pro kremelskou propagandistickou mašinérii teď zvlášť rušivého.
Útok na vesnice kolem Bělgorodu, vedený podle dostupných zpráv i s pomocí minimálně několika obrněnců, zkrátka Rusům ukázal, že král je nahý, tj. nečekaně zranitelný. To nás zde ve svobodné části světa musí těšit. Zároveň se však obnažila jistá bezradnost právě i u nás.
Spojenečtí i čeští politici přecházejí bělgorodský útok tichem. Těžko si to vysvětlit jinak než tím, že prostě nevědí, co na tu zprávu říct. Nikdo z nich zjevně nechce zajásat, že konečně tu byl malý krůček, za nímž sice bezpochyby stojí ukrajinská špionážní služba, který by však i tak mohl být velkým příslibem do budoucna. Patrně panuje obava, že kdyby se válka přenesla do Ruska a Putin by padl, mohlo by ho nahradit cosi ještě monstróznějšího, ochotnějšího sáhnout i po jaderných zbraních.
Přát Ukrajincům, aby si zbraněmi vybojovali svobodu? To ano, na tom se shodneme. Ale přát totéž Rusům? To zase až tak moc ne, bylo by to spojené s přílišnými riziky, zní zavedené, leč otevřeně nedeklarované mezinárodně-politické krédo.
Přední ruský opozičník Alexej Navalnyj, stále vězněný v trestanecké kolonii, zveřejnil loni v září v americkém listu The Washington Post pozoruhodnou esej. Chválí západní země za jejich podporu Ukrajině, ale vybízí je, aby hleděly dál. Rusové si o své budoucnosti prý musí rozhodnout sami, potřebují však signál, potřebují vysvětlit, že jejich země už nesmí nikoho ohrožovat, že musí jednou provždy skoncovat se svými imperiálními choutkami, a to nejlépe tím, že se z ní stane republika nikoli s prezidentským, nýbrž s ryze parlamentním systémem.
Podle Navalného se už nesmí opakovat chyba z 90. let minulého století, kdy Západ vzkazoval vládnoucím kruhům v Kremlu: Dělejte si, co chcete, jen nepoužíjte jaderné zbraně, a dodávejte nám plyn a ropu. Výsledkem bylo, pokračuje Navalnyj, že „zkorumpovaní sovětští imperialisté vedení Putinem rozpoutali několik válek a uvedli do chodu řadu mezinárodních provokací, a nyní týrají sousední národ, přičemž už spáchali hrozivé zločiny, které nám neodpustí nejen Ukrajinci po mnoho generací, ale ani nám je neodpustí naše vlastní děti“.
Nechme stranou, co Navalnyj před lety sám vykřikoval na ruských náměstích – že Krym je ruský. Ve svých úvahách se výrazně posunul, to je ale na jiné vyprávění. Podstatná je jeho pointa, že bude-li Rusko v budoucnu opět ponecháno samo sobě a svému prezidentskému, k autoritářství svádějícímu systému, neocitnou se země v jeho sousedství nikdy v bezpečí.
Bělgorodský incident, či jak tu malou invazi nazvat, si potlesk zaslouží, byť samozřejmě nese s sebou spoustu neznámého nebezpečí, zejména kdyby vyvolal povstání napříč Ruskem. Jenže, ruku na srdce, čeho se máme bát víc? Toho, co je nepředvídatelné – anebo neustálých válek a agresí, které Moskva za nynější situace naopak dost předvídatelně pořád rozjíždí?
Bělgorod je konečně náznakem, že někteří Rusové mají přece jen odvahu se zbraní v ruce bojovat proti své krvelačné, zločinecké vládě. Ti odvážlivci jsou na správné straně dějin. Když jim nezatleskáme, nevykročíme z bludného kruhu. Jen budeme pokračovat v krátkozraké, trestuhodné praxi, kdy budoucnost Ruska necháváme na autoritářích, dnes s Putinem v čele.
