Článek
Od dětství nemám moc rád galerie, lépe řečeno to, kvůli čemu se do galerií chodí. Tím myslím prohlížení obrazů. Tápu v tom, jak to mám dělat.
Už to, že není jasné, jak dlouho se máte na obraz dívat. Stačí pět vteřin? Nebo deset? Jsou dvě minuty moc? Nebo se mám u některých obrazů posadit na lavičku a dívat se na ně třeba půl hodiny? Je dobré číst informace o díle či umělci vedle obrazů, anebo to jen „ředí“ zážitek a zdržuje?
Plus je tu další problém. Proč do galerie vlastně chodíme? Abychom toho viděli co nejvíc, nebo abychom si vychutnali několik nejlepších kousků? Láká nás to, že vidíme originály, a jsme tedy u něčeho výjimečného, anebo jde o samotné dílo? (A proč nám potom nestačí dívat se na reprodukce v knížkách?)
Návštěva galerie je obtížná v tom, že nám dává příliš mnoho volnosti. Jsme režiséry vlastního uměleckého zážitku, a pokud nejsme znalci či aspoň nadšenci do umění, je to spíš komplikace než výhoda. Ani nemluvě o tom, když galerií procházíte společně s partnerem nebo přáteli, což do toho vnáší další problémy a zmatek.
Na druhou stranu, galerie mám rád kvůli tomu „okolo“. Často se mi líbí budovy, ve kterých sídlí. Ať už jsou historické, a dýchají majestátností a s uměním „ladí“, anebo moderní, provokující a vytvářející kontrasty.
Miluju obchody v galeriích, kde mají notýsky a tužky, knížky, které v běžných knihkupectvích nejsou (nebo si jich tam nevšimnu), pohlednice a trička. Často si z návštěvy galerie pamatuju víc obchod než nějakou expozici.
A taky mám v galeriích rád kavárny a restaurace, které mají úplně jinou atmosféru než podobné podniky venku ve městě o sto metrů dál. Galerie je taky místo, kde bývá často převaha turistů, ale vám to nevadí. Ať už jste sami taky turisti, anebo místní. Nikoho by nenapadlo nazývat galerii „turistickou pastí“ (dobře, možná s výjimkou Davida ve Florencii a Mony Lisy v Paříži).
Proto mě nadchl rozhovor s šéfem londýnské Tate Britain v britských Timesech. Alex Farquharson na rozdíl od šéfů jiných světových galerií odmítá lidem zakazovat focení (a pořizování selfie), ale dokonce je v tom chce povzbuzovat.
Říká, že si z dětství z návštěvy galerií pamatuje nejvíc ty obrazy, jejichž reprodukce si pak koupil v obchodě na pohledech. A že Instagram je prostě digitální, moderní verzí téhož: díky němu zachytíme to, co se nám líbí, a ještě to sdílíme s ostatními. Když to dá návštěvě galerie smysl a určitý návod (to, co postrádám já), tak proč ne?
Tento pohled je osvěžující antidotum kulturního snobismu. Galerie nejsou chrámy, kam lidé chodí, aby na sebe nechali promlouvat „umění“. Galerie jsou prostě jedním ze způsobů trávení volného času. Možná sofistikovanější než zábavní park nebo cirkus, ale i ony by měly mít ambici své návštěvníky především pobavit.
Telefony to usnadňují. Když si někdo vyfotí obraz, stává se na chvíli kurátorem své vlastní výstavy. Pro sebe i pro ostatní. Vybírá, co se mu líbí, rozhoduje o kompozici, sdílí své estetické preference. Je to demokratizace umění v nejčistší podobě – každý s telefonem se stává kritikem, kurátorem i distributorem obsahu.
Srovnejte to s přístupy Prada nebo Frick Collection, které fotografování zakazují úplně. Nebo s Banksyho výstavou v Glasgow, kde museli návštěvníci odevzdat telefony. Tyto instituce sice chrání „čistotu“ uměleckého zážitku, ale za cenu izolace od současného světa.
Jistě, vše má své hranice. U nejslavnějších obrazů, jako je třeba zmíněná Mona Lisa, asi je třeba stanovit pravidla. Jsou popsány případy „gallery rage“, kdy mezi návštěvníky vznikají konflikty kvůli tomu, že si překáží vzájemně u focení. I fyzické. A ve florentské Uffizi návštěvník poškodil 300 let starý obraz, když se kvůli selfie snažil zaujmout stejnou pózu jako člověk na plátně, a udělal v obraze díru.
To jsou ale výjimečné případy. Farquharsonova hranice je pragmatická: selfie tyčky ne, protože mohou vyrazit oko nebo poškodit dílo. Všechno ostatní ano, pokud to nepřekáží dalším návštěvníkům. Je to rozumný kompromis, který uznává jak potřebu ochrany uměleckých děl, tak přirozenou touhu lidí podílet se na kulturním zážitku.
Umění nikdy neexistovalo ve vakuu. Vždycky bylo součástí života, společenského diskurzu, módy i kontroverzí. Mona Lisa se nestala ikonou jen kvůli samotnému obrazu, ale hlavně proto, že byla ukradena, reprodukována, parodována, a už po staletí je v nejrůznějších formách sdílena.
Instagram a selfie jsou jen další kapitolou v tomto příběhu. A Farquharsonova perspektiva je v tomto ohledu osvěžující. Místo aby kritizoval povrchnost „tiktokových lovců“, snaží se pochopit jejich jazyk, a sám si kvůli sledování vkusu mladší generace pořídil aspoň Instagram. Možná právě v tom je klíč k přežití kulturních institucí v digitálním věku.
Líbí se mi Farquharsonova vize galerie jako něčeho víc než jen skladiště uměleckých děl. Obchod s pohlednicemi, tužkami a notýsky, kavárna s úplně jinou atmosférou než ta o sto metrů dál na ulici – to všechno patří k zážitku. Galerie má být místem, kde se potkávají generace, styly, nápady.
101letá Mary Maidment, která dosud dobrovolně provází návštěvníky, je živým důkazem, že umění spojuje napříč časem. Její společné oslavy s Farquharsonem symbolizují kontinuitu, která přesahuje technologické trendy.
Možná právě v tom je odpověď na dilemata současných kulturních institucí: neřídit se napsanými a jednou pro vždy danými pravidly, ale najít způsob, jak různé přístupy nechat koexistovat. Selfie i hluboké „kontemplace“. Instagram i katalog sestavený kurátorem. Naivní komentář na tiktoku i zásadní postřeh uměleckého kritika.
Otázka není, jestli selfie, Instagram nebo TikTok škodí umění. Otázka je, jestli budou kulturní instituce schopné najít způsob, jak technologie využít pro svůj původní účel: přiblížit lidem krásu, pobavit je a pokud možno (ale ne za každou cenu) rozšířit jejich obzory. Farquharson ukazuje, že to jde, byť fundamentalistům „čistého umění“ z toho praská žilka.
