Článek
Patřil mezi lidi, kteří pochopili, jak funguje korporátní kapitalismus. A byl jedním z nejlepších v tom, dělat si z něj legraci. Jeho komiksový sloupek Dilbert byl od devadesátých let povinnou četbou všech, ať už v korporátech pracovali, nebo ne, a bez ohledu na to, jestli jimi opovrhovali, nebo je milovali.
Pro západní společnost „éry globalizace“ to byla jedna z protilátek, které s pomocí humoru dokázaly zajistit, že jsme chyby kapitalismu dokázali vidět a přijmout bez nenávisti. A tím, že jsme si z nich dělali legraci, jsme jejich vliv a dopad na náš život také minimalizovali. V polovině devadesátých let Dilberta tisklo více než 1000 novin ve 32 zemích světa.
Dilbert byl zároveň velmi důležitý i v Česku (ostatně komiks se symbolicky zrodil v roce 1989), které od devadesátých let kapitalismus teprve „instalovalo“. Ukázal, že i kapitalismus, či spíše „korporátismus“, lidi dehumanizuje a deptá, ale že je stále mnohem lepší než jakákoli forma komunismu, která lidi ničí a likviduje. Dilbert byl osvobozující právě v tom, že ukazoval chyby, ale neprobouzel zlobu.
Což se – a tím se dostávám k tomu, proč se Dilbert stal v lednu 2026 jedním z „trending topics“ veřejné debaty – nedá říct o jeho autoru Scottu Adamsovi.
Někdy v druhé polovině minulé dekády prošel pozoruhodným a veřejně vystaveným názorovým či přímo osobnostním obratem. Z muže vidícího komické aspekty našeho života se stal člověk s polarizovanými postoji.
Důvody byly určitě komplexnější – a částečně i osobní a situační – a vlastně je neznám a nikdy jsem je podrobněji nezkoumal. Scott Adams byl pořád tvůrce, kterého jsem obdivoval a svým způsobem i miloval za Dilberta, jen jsem ho přestal dál sledovat. Přeneseně (přestal mě zajímat) i doslova – třeba na twitteru jsem ho po mnoha letech sledování prostě vyškrtl ze seznamu followerů.
Nikdy jsem nebyl příznivcem „woke kultury“, která vrcholila na přelomu druhé a třetí dekády, ale názory a postoje Scotta Adamse byly i na mě často moc. Neurážely mě, ale svou intenzitou, repetitivností a zároveň předvídatelností mě prostě přestaly bavit a začaly naopak iritovat. Když v roce 2022 vymyslel do stripu postavu černocha, který se identifikuje jako běloch, bylo to vtipné. Ale když se pak začal pouštět do společenských a politických úvah, začalo to být už jen otravné.
Adams i Dilbert zároveň zmizeli i z většiny médií. Scott Adams se nikoli překvapivě stal hrdinou a prominentním tvůrcem příznivců MAGA. Po Trumpově druhém nástupu k moci už byl nevyléčitelně nemocný, trpěl metastázující rakovinou prostaty. Když na podzim bylo jeho jedinou, byť velmi malou nadějí nasazení experimentální léčby, požádal na Twitteru/X nový establishment o pomoc, a v hledání této léčby veřejně pomáhali jak Donald Trump, tak Robert F. Kennedy jr.
Ale bohužel ani toto nepomohlo a Adams 13. ledna 2026 zemřel v hospicu v Kalifornii, s rodinou kolem sebe. Což pro média, ale i lidi jako já přineslo problém: Kterého ze dvou lidí pochovat a na kterého vzpomínat? A byli to opravdu dva lidé (jak se nám zdálo nebo spíš v co doufáme), anebo je prostě lidská existence nekonečně složitá a nepochopitelná? A jak se s tím vyrovnat?
Sám nevím. Adamsova smrt mě zasáhla, ale vlastně jsem se dlouho bránil o ní něco napsat, nebo si dokonce i myslet. Ale zároveň jsem chtěl přijít na to, co vlastně jeho životní příběh znamená a co si z něj odnést.
Na diskuzním fóru Hacker News to v debatě o Adamsově smrti podle očekávání hodně vřelo – a není divu, společnost se začíná rozdělovat a polarizovat už i napříč bublinami. Ale jeden postřeh mě zaujal: Podle něj byl Adams obětí toho, čemu se říká „audience capture“, česky možná „únos publikem“ ve smyslu totální zaujetí a propojení s podporovateli a obdivovateli lidmi online.
Což samozřejmě s sebou nese riziko, protože svět online není reálný, ale prostřednictvím sociálních platforem se k nám dostává vydestilovaný a vyfiltrovaný. Brutálně a hovorově řečeno, Scotta Adamse „sežral algoritmus“.
Pokusím se to vysvětlit. Čím provokativnější a extrémnější názory na sociálních sítích hlásal, tím silnější zpětnou vazbu dostával od specifické bubliny. A protože byl odjakživa člověkem dat a optimalizace, prostě jen optimalizoval svůj výstup pro maximální zásah. Výsledkem bylo, že se autor, který vybudoval kariéru na břitké analýze absurdity, sám stal absurdní figurkou.
Je v tom samozřejmě až bolestná ironie. Scott byl géniem, který nám dal postavu „Pointy-Haired Boss“, tedy onoho šéfa s vlasy vyčesanými do „rohů“, který představuje esenci manažerské nekompetence a tuposti. Který se rozhoduje na základě dojmů, ignoruje odborníky a mluví v prázdných frázích.
Připomíná vám to skutečnou politickou figuru, jen s řádově většími ambicemi, rozpočtem a marketingem? Určitě ano. Jenže tohoto muže, který je dnes americkým prezidentem a nejmocnějším mužem světa, tvůrce Dilberta opakovaně a silně podpořil. Stal se tak archetypem intelektuálů a úspěšných chytrých lidí, kteří Trumpovi pomohli zejména k jeho druhému zvolení.
Adams v tom neviděl rozpor, naopak stále a vždy zdůrazňoval Trumpovo „mistrovství“. A také bez humoru a zle i nenávistně urážel všechny, kdo s ním nesouhlasili. Takže zatímco v devadesátkách se smál systému, v posledních letech se stal hlasitou a zatrpklou součástkou nového „systému“.
Což potvrdilo i to, když loni v listopadu žádal právě Trumpa a ministra zdravotnictví veřejně o přednostní přístup k léku Pluvicto. Celý život kázal o trhu, o tom, že zdravotnictví pro chudé je nesmysl a že každý je strůjcem svého štěstí. Ale když šlo do tuhého, neváhal využít té nejhrubší formy státního intervencionismu a protekce.
„Systém je rozbitý, zavolejte prezidentovi,“ mohl by znít popisek posledního stripu, který už nenakreslil. Nikdy bych mu to nevyčítal, každý má právo udělat cokoli, když bojuje o svůj život. Avšak Adamsovi i na konci života chyběla jakákoli sebereflexe či pokora.
Ostatně i svůj odchod ze světa řídil jako byznysový projekt. Jeho „konverze“ ke křesťanství, kterou oznámil na Twitteru / X v posmrtném vzkazu, nebyla aktem pokory, ale transakcí. Sám to přiznal – šlo o Pascalovu sázku. Známý myšlenkový experiment, který ukazuje, že z racionálního hlediska je výhodnější být věřící (protože pokud Bůh není, tak je to jedno, ale když existuje byť nepatrná šance, že existuje, zlepší vám to v nebi „vyjednávací podmínky“). I s Bohem se snažil uzavřít win-win deal, komentovala by to utrápená postavička zaměstnance korporátu v Dilbertovi.
New York Times v titulku nekrologu vypíchly jeho rasistické poznámky a vzbudilo to kontroverzi, podle mě právem. Elon Musk ho naopak označil za „skvělého muže“. Válka o interpretaci Scotta Adamse bude pokračovat, ale pro nás, čtenáře, je to lekce z oddělování díla od autora.
Můžeme se stále smát Dilbertovi? Musíme. Protože Dilbert už dávno nepatří Adamsovi. Dilbert patří nám všem, kteří jsme kdy seděli v kanceláři čehokoli jen vzdáleně podobného korporátu a měli chuť prohodit monitor oknem.
Scott Adams nás naučil vidět, že korporátní císař je nahý. Je smutné, ale svým způsobem logické, že na konci života se on sám stal tím nahým císařem, který bloudí po internetu a křičí na mraky. Zbyl po něm geniální komiks a varování, že když se příliš dlouho díváte do propasti sociálních sítí, propast vám začne lajkovat příspěvky.
Kdo ví, třeba se tomu nelze ubránit.
