Článek
Pokud někdo spáchá atentát na předsedu vlády, můžete ho pouze odsoudit. Když tedy Juraj Cintula 15. května loňského roku postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, nebylo o čem diskutovat.
Možná si však vybavíte vraždu Charlieho Kirka – mimochodem stejně zavrženíhodnou –: není důležité, kým pachatel ve skutečnosti byl, ale co z něj uděláte. Bohužel to platí i na Slovensku.
Juraj Cintula dostal za útok na Roberta Fica trest 21 let vězení. Trestný čin byl klasifikován jako teroristický útok a soud neuvěřil verzi, že pachatel chtěl premiéra pouze vystrašit. Senát rozhodl jednomyslně a trest vlastně zmírnil; Cintulovi hrozilo doživotí.
Ani nyní není o čem diskutovat – a přesto je o čem diskutovat. Pokus o atentát na Roberta Fica odhalil hned několik věcí o slovenské politice a samotném Slovensku.
Otázka číslo jedna: Kdo je pachatel?
O Juraji Cintulovi jsme nevěděli nic a dnes víme všechno. Byl to nespokojený člověk a atentát byl politickým činem. Sám pachatel to u soudu potvrdil a řekněme si na rovinu, že to jeho obhajobě moc nepomohlo.
Cintula byl spisovatel. Nepříliš úspěšný. Spíš jen psal knihy. Měl nenaplněné ambice, byl nespokojený a účastnil se různých protestů. Včetně protestů dnešní opozice, ale nejen těch. Od posledních parlamentních voleb se radikalizoval. Je nepochybně pravda, že ho k činu motivovala jeho nespokojenost s vládou Roberta Fica.
Více o soudu si přečtete zde:
Ihned po atentátu však zástupci koalice začali Juraje Cintulu spojovat s opozicí. S opozičními politiky, s médii. Pachatel byl běžně označován jako opoziční aktivista.
Přední představitel strany Směr Luboš Blaha přisoudil opozici odpovědnost hned po atentátu. Ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok varoval před občanskou válkou – a asi uznáte, že nic rozbouřenou společnost neuklidní tak jako varování před občanskou válkou od ministra vnitra.
Juraj Cintula se tedy stal jen další součástí příběhu o tom, jak opozice spolu s médii šíří nenávist. To je jeden z leitmotivů koaličních politiků – téměř jakýkoli projev nesouhlasu znamená šíření nenávisti. Protesty znamenají pokus o převrat.
Z Juraje Cintuly se tak pro část Slovenska stal člověk, kterého k činu dohnala nenávistná opozice.
Otázka číslo dvě: Byl to vůbec atentát?
Robert Fico byl postřelen a útok byl shodou okolností zaznamenán místní televizí. Mohli byste si říci, že je vše jasné. Navzdory tomu existuje mnoho lidí, kteří vám řeknou, že k atentátu ve skutečnosti nedošlo, nebo pokud ano, pak rozhodně ne tak, jak nám je to prezentováno. Jsou to voliči opozice.
Průzkum z května letošního roku ukázal, že nějakou míru pochybností má až 65 % voličů Progresivního Slovenska, 52 % voličů SaS a 45 % voličů KDH. Paradoxem je, že voliči opozice se často pyšní tím, že na rozdíl od voličů koalice se řídí fakty a nejsou náchylní k hoaxům. Ukazuje se, že jim podléhají všichni, tedy pokud vyhovují jejich přesvědčení.
Zároveň je ale třeba říci, že dění po atentátu vyvolalo řadu oprávněných pochybností.
Téměř okamžitě například uniklo z prostředí policie podivné video neznámého autora, ve kterém se pachatel k činu přiznal a hovořil o politickém motivu. Vyšetřování úniku nikam nevedlo. Pochybnosti vyvolala také práce ochranky, ale i v tomto případě vyšetřování skončilo konstatováním, že nikdo neudělal žádnou chybu.
Ve dnech a týdnech po atentátu chyběly informace o zraněních a zdravotním stavu předsedy vlády. Když se informace objevily, nepocházely od lékařů, ale od koaličních politiků. Vyvolalo to dojem, že informace zveřejňují podle potřeby a mohou s nimi snadno manipulovat – neexistoval způsob, jak to ověřit.
Objevily se konspirační blogy, které tvrdily, že k atentátu nedošlo. Měly statisícovou čtenost. Objevily se údajné uniklé lékařské záznamy. Zkrvavenou košili převážel namísto policie ministr obrany Robert Kaliňák. Takováto situace podněcuje spekulace. Nepodporuje sdílenou realitu. Je absurdní, že když ministr musí uspořádat tiskovou konferenci, aby přesvědčil lidi, že skutečně došlo k atentátu. A přesto ji musel zorganizovat.
Atentát na premiéra je ve své podstatě útokem na republiku. Místo toho se z něj stala událost, kde si každý vytvořil vlastní interpretaci toho, kdo jej spáchal a proč – a zda k atentátu vůbec došlo.
Otázka číslo tři: Kdo za to opravdu může?
Jeden z hlavních důvodů pochybností spočíval v tom, že se Robert Fico velmi rychle vrátil do veřejného života. Už 5. července, zhruba šest týdnů po atentátu, vystoupil na oslavách svátku Cyrila a Metoděje. Mluvil o progresivní rakovině. Naznačil tím, co bude následovat.
Již jsem zmínil, že koalice pracuje s příběhem, že pachatel byl radikalizován opozicí, která šíří nenávist. I tento příběh je však pouze součástí širšího příběhu, podle kterého je opozice ztělesněním zla. Existenční hrozbou pro samotné Slovensko.
Po atentátu například koaliční politici operovali se zprávou, kterou údajně připravila tajná služba (vedená synem vysoce postaveného politika strany Směr). Zpráva měla údajně zahrnovat celou síť médií, osobností, nevládních organizací a opozičních politiků, kteří měli tajně spolupracovat. Za jakým účelem? Přece aby nezákonně odstranili Roberta Fica od moci.
Když byla po dlouhých měsících zpráva dokončená, projednával ji parlament. Koalice ji označila za mimořádně závažnou a hovořila o hrozbě převratu. Opozice naopak hovořila o dezinformacích a naprostých nesmyslech. Pravdu neznáme, protože se o ní diskutovalo v utajovaném režimu, ale opět jde o jedno a to samé: nedokážeme se shodnout ani na realitě.
Mimochodem, před několika dny ředitel SIS označil samotný převrat, se kterým koalice tak vehementně operovala, jako „slangový výraz“, který by se neměl brát příliš doslovně. Tak tedy asi nehrozil. Ale svůj účel to splnilo.
Dvě reality
Od atentátu na Roberta Fica uplynul rok a pět měsíců a já si často vzpomenu na Ronalda Reagana. Také on se v roce 1981 stal terčem atentátu, také on přežil. Okamžitě a jasně prohlásil, že tohle přece není Amerika, že se země musí sjednotit.
Robert Fico udělal loni přesný opak: útok ho ještě více zradikalizoval a stal se zbraní proti jeho oponentům. Jakýmkoli oponentům.
Z atentátu na předsedu vlády se stal nástroj politického boje. Kdo za to může? A kdo za to může doopravdy? Atentát se změnil na boj o samotný výklad reality. Co se stalo? A stalo se to vůbec? Na samotném atentátu téměř přestalo záležet a stal se jen dalším traumatem, po kterém nenásledovala žádná společná reflexe.
O útoku na premiéra si dnes každý myslí, co chce. Nebo co mu vyhovuje. Ukázalo se, že ani o tom, co se stalo, se nerozhodujeme na základě důkazů, ale podle politické příslušnosti. Existují dvě paralelní reality, mezi nimiž nenajdete žádný průnik. Slovensko jde dál a místo toho, aby si vyléčilo ránu, ji ještě prohlubuje.
Platí, že sám pachatel dělá vše pro to, aby potvrdil argumenty koaličních politiků. „Zvu všechny na náměstí 9. a 17. listopadu,“ řekl při vynesení rozsudku. Právě tehdy se budou konat protivládní protesty. Robert Fico si nemohl přát nic víc.
