Článek
Vlajky se srpy a kladivy. Opulentní, fetišistické oslavy krvavých tažení Rudé armády. Otevřená agrese vůči Ukrajině, destabilizace Moldávie, výhrůžky Pobaltí. Neskrývaná touha dirigovat postsovětské republiky. Málokdo pochybuje o imperiálních ambicích ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho dvora. Nejméně on sám. Pokouší se obnovit Sovětský svaz i jeho vliv, protože ví, že Rusko je jako příslovečný bicykl - když nejede (neválčí, nedobývá, neanektuje), tak padá. I s prezidentem.
Daří se mu? Ne. Doma povinně oslavovaný stratég způsobil, že se Sovětský svaz znovu rozpadá. Že se jeho republiky rozcházejí. Tentokrát jeho vinou.
Prvního července zkoprnělá Moskva sledovala, jak ázerbájdžánští policisté pod dohledem kamer a s přehnanou razancí zatýkají (údajné) ruské novináře v místní pobočce kremelské agentury Sputnik. Obviněni byli z kdečeho a sotva lze pochybovat o tom, že šlo o ázerbájdžánskou odvetu za brutální razii kremelských uniforem proti krajanům žijícím v Rusku.
Co je ovšem důležitější: Baku dalo Moskvě najevo, že si takové zacházení nenechá líbit. Nebylo to poprvé: ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev odmítl navštívit každoroční květnovou přehlídku na Rudém náměstí, kam se sjíždějí políbit carův prsten postsovětští vazalové. Ostatně, co se spojenectví týče, Baku má nyní blízko k jazykově příbuznému Turecku, s nímž se druží ekonomicky i vojensky.
Arménie, která po desetiletí patřila z nejvěrnějším souputníkům Kremlu, rovněž sevření medvěda opouští. Před dvěma roky ji Moskva nechala bez pomoci, když si Ázerbájdžán přišel vzít arménskou enklávu Náhorní Karabach. Rusové, kteří tu rozbili tábory proto, aby konfliktu zabránili, zoufalému útěku místních Arménů jen přihlíželi. Trapnost kremelské pasivity umocnila převaha, kterou Tureckem vyzbrojení Azeři nad svými rivaly s ruskými puškami měli. Jerevan reaguje logicky: sbližuje se nejen s Evropou a USA, ale také s Tureckem, což je vzhledem k historické zátěži překvapivě pragmatické.
Pravda, Tbilisi se s vládou oligarchy Bidziny Ivanišviliho a jeho Gruzínského snu probudilo do kocoviny, ze které se ne a ne dostat. Opoziční předáci sedí za mřížemi a režim bleskem přijímá zákony směřující k nesvobodě na ruský způsob. Ani Ivanišvili ale Kreml nemiluje, on se jej pouze bojí. Sám prohlásil, že nechce riskovat takovou válku s Moskvou, jakou zažívá svobodomilovná Ukrajina.
O ní mluvit netřeba: snad jen tolik, že v zápase s Kyjevem krvácí Rusko i geopoliticky. Potřeba moskevských vojáků na Ukrajině znamenala oslabení jednotek na Kavkaze, kde Moskva tudíž oslabila. Pobaltí už na Západ dezertovalo (EU, NATO) a stalo se terčem neutuchající nenávisti kremelských propagandistů. Moldavsko sice uteklo z ruské lopaty jen o vlásek, přesto stojí na svobodné straně.
Dokonce i středoasijské země se od Kremlu odpoutávají, i když ne docela. Snaží se geopoliticky manévrovat v trojúhelníku Rusko - Čína - Západ (USA, EU a spřátelená Asie). Jejich cílem je maximální zisk při minimální závislosti na libovolném z partnerů. Jde o někdejší ruské kolonie, kde s odchodem sovětských generací nastupují noví, Moskvou nezatížení lídři. Gastarbeiteři odsud stále putují do Ruska, tam se jim však dostává špatného, často rasistického zacházení. Číně stačí počkat, až jí díky ruské aroganci a neschopnosti padne region do klína. Věrný tak prozatím zůstává jen běloruský sedlák-filuta Alexandr Lukašenko, který v zájmu přežití osobní diktatury učiní cokoliv - třeba i zběhne.
Putinovo Rusko totiž nenabízí nic. Kromě hospodářské zaostalosti, etnické nerovnosti a drancování lidských i nerostných zdrojů. Obyvatelé jím dobyté Ukrajiny by mohli vyprávět, byť nesmějí. Moskva přišla o tzv. měkkou sílu, které nikdy neměla nadbytek: kulturní fronta slouží fašizujícímu státu, ruské pravoslaví si osvojilo zupácké manýry politických komisařů (i když se našli stateční duchovní, kteří Ježíše nezapřeli). Ekonomika není inovativní a i protěžovaná zbrojní výroba je závislá na zahraničních technologiích, v tuto chvíli čínských. Kreml ke všemu utrpěl sérii geopolitických porážek: utrhl si ostudu v Náhorním Karabachu, prohrál v Sýrii a zapletl se do války na Ukrajině, kde pokračuje za cenu neuvěřitelných lidských ztrát.
Rusko pod Putinovou vládou slábne. Sovětský svaz 2.0 nebude – sílu na jeho obnovení Moskva nemá. A nepomůže ani šermování jadernými zbraněmi. Ty možná děsí zhýčkané západní auditorium, ale otužilý postsovětský člověk ze Střední Asie či Kavkazu ví, že horší než atomovka je ruský nálet ničící vše od školek po elektrárny. A na ten teď Kreml prostě nemá energii.
