Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Harvardova univerzita. Nejstarší a nejslavnější americká vysoká škola, jeden ze symbolů amerického úspěchu. Stejně jako Hollywood nebo Coca-Cola.
Jenže Coca-Cola bez některé z hlavních přísad tajného receptu už bude jenom průměrná břečka. Harvardu hrozí totéž. Má přijít o zásadní ingredienci úspěchu - o své zahraniční studenty. Podle rozhodnutí Trumpovy vlády je univerzita nesmí přijímat, ti stávající budou muset přestoupit na jiné školy. Tedy pokud se tyto skloní před mocí vládce Bílého domu. „Je to varování pro všechny univerzity,“ říká bez obalu ministryně vnitřní bezpečnosti Kristi Noemová.
Nechme stranou zdůvodnění represivního kroku, tedy tvrzení, že vedení Harvardu nedokázalo razantně vystoupit proti antisemitským projevům ve vlastním kampusu. V tomto ohledu mají americké univerzity skutečně dost másla na hlavě. Trumpovo okolí ale nezastírá, že jde spíš o vítanou záminku než o hlavní a jediný důvod, proč si na nenáviděnou intelektuální elitu došlápnout.
„Profesoři jsou nepřátelé,“ burcoval své fanoušky J. D. Vance. Pol Pot by to neřekl jinak. Ostatně, s kambodžským diktátorem má americký viceprezident společné i to, že oba dostávali štědrá stipendia, aby mohli na vysokých školách studovat. A řešit antisemitismus na vysokých školách jde jistě i jinak než vyhazovem všech, kdo se provinili pasem cizí země.
Nechme stranou i morální stránku věci či úvahu, zda útok proti kritickým univerzitám a šťouravým intelektuálům patří k ošoupaným stránkám z učebnice autoritativních režimů. Když se budeme soustředit na čistě pragmatické hledisko: odříznout Harvard od zahraničních studentů je rána pro hospodaření univerzity. Proto také Bílý dům se zákazem přišel a může se škodolibě uchechtávat, jak to těm levičáckým profesorům, odtrženým od pracujícího lidu, zase jednou nandal.
Z širšího hlediska ale postupná likvidace systému, kdy se celý svět jezdí vzdělávat do Ameriky, znamená ránu pro americkou ekonomiku - bolestivější, než by se mohlo zdát.
Luxování mozků, nasávání prosperity
Zdaleka nejde jen o zhruba 40 miliard dolarů, které zahraniční studenti do USA každoročně přivezou.
Winstonu Churchillovi se připisuje mnoho výroků, které možná řekl a možná neřekl. Jeden z nich zní: Válku jsme vyhráli, protože naši němečtí vědci byli lepší, než Hitlerovi němečtí vědci. Bonmot, který možná není autentický a určitě je nadnesený. Odráží ale reálný proces, který pomáhal tvarovat náš svět.
Americké univerzity byly až do první světové války přehlížená nedochůdčata, napodobující starší a zasloužilé evropské sourozence. V prvních dekádách 20. století získali Američané jen asi šest procent Nobelových cen. Vědě dominovalo Německo, následované se značným odstupem Velkou Británií. Dokladem neslavných začátků americké intelektuální elity konečně může být i samotný John Harvard, jehož jméno dodnes slavná univerzita nese. Tuto poctu si zcela průměrný učenec zasloužil darem pouhých 780 liber a 320 knih.
Dnes univerzita spravuje fond s padesáti miliardami dolarů. Ostatním konkurentům dominuje v počtu udělených Nobelových cen - a totéž platí i o celých Spojených státech. Dodnes jich USA získaly přes 70 procent. A je tu ještě jedno důležité číslo. Skoro třetinu amerických laureátů tvoří imigranti.
Zatímco svět, a zejména Hitler, své špičkové vědce vyháněl, USA je přijímaly. Poskytovaly jim velkorysé finanční zázemí. A co je neméně důležité, atmosféru nezávislosti a svobody. U těchto vědců se zcela přirozeně chtěli vzdělávat ti nejchytřejší lidé planety. Se studenty přicházejí myšlenky, technologie, budoucí patenty a startupy. To pravé palivo prosperity v 21. století.
Bitevní pole budoucnosti
Teď jako by se proud obracel. „Celý postgraduální systém Harvardu se v důsledku zákazu zahraničních studentů zhroutí. Fantastická zpráva pro Čínu,“ napsal na síti X uznávaný analytik Ian Bremmer. „Čína by ani za využití obrovských zdrojů nedokázala vytvořit takovou šanci, jak překonat americký sektor vědeckého vzdělávání.“
Ne, že by se Čína už dříve nesnažila. V rámci programu, nazvaného poeticky Plán tisíce talentů, se snaží nalákat čínské studenty a výzkumníky z prestižních zahraničních univerzit zpátky do vlasti. Teď Peking možná významně ušetří.
A proč se Čína vůbec namáhá? Protože mozky dnešních studentů představují bitevní pole budoucnosti, dominované dějinnými průlomy v oblasti umělé inteligence ci bioinženýrství. Tady se bude rozhodovat o vítězích či poražených, bude se rozdělovat ekonomická prosperita i geopolitická moc.
Úspěch nekvete v malých zahrádkách
Trumpova vláda, zaslepená ideologickými floskulemi a malichernou ješitností svého lídra, se ve finále tohoto závodu střílí do vlastní nohy. Stejně jako když zavádí, odvolává, pak zase zavádí obří cla. Nebo když odmítá vzít na vědomí, že aliance se zahraničními spojenci jsou oporou americké moci, nikoliv jejím škůdcem. Za všemi těmito kroky stojí jedna myšlenka: Co je cizí, je špatné. Nebezpečné, rozkladné, infekční.
Bohužel, historie ukazuje, že touto myšlenkou dějinné epochy růstu a prosperity spíš končí, než začínají. Vědci Peter Frankopan nebo Matt Ridley přesvědčivě dokládají, že mezinárodní obchod, kooperace a otevřenost světu za vlastními humny nahazují motor společenského rozvoje. Ridley, sám vynikající biolog, mluví o „sexu myšlenek“, procesu inovací, který vzniká pářením mentální kapacity co nejvíce jedinců druhu homo sapiens - a dokládá, že v prostředí izolace tento proces odumírá.
Právě vyšlá kniha švédského historika Johana Norberga „Vrcholy lidství“ analyzuje civilizace, ke kterým vzhlížíme jako k zářným bodům minulosti. Ať už zkoumá athénskou demokracii, abbásovský chalífát nebo viktoriánskou Británii, dochází k podobnému závěru: otevřenost je podmínkou rozkvětu, nikoliv jeho ohrožením. Za zdmi, ať už velkou čínskou nebo berlínskou, dochází zákonitě k zahnívání a stagnaci.
Hrozí totéž i Spojeným státům, zdaleka největší světové ekonomice, pravzoru svobody a moderního rozkvětu? Je těžké si to představit. Stejně těžké, jako představit si Harvard bez zahraničních studentů. Jenže Trumpova vláda se zjevně hodně snaží, aby naši představivost rozšířila.
